Mauriac, François
Francois Mauriac
Markéta z Cortony
17. Svatost - zdroj vší radosti
Pokorná Markéta k poslednímu zřeknutí se spěje se vzlykáním a nářkem, a její italská mimika vydává její bolesti napospas všem pohledům. Přísnost svatých, kterým se dostalo vyššího vzdělání, jejichž duch byl utvářen filosofií a literaturou, není sice tak pudová, není však proto ještě ve svých účincích méně děsivá. Jistě, i obyčejný křesťan nalezl brzo svůj kříž, nepotřebuje jít daleko, aby jej hledal. Jsou však různé způsoby, jak jej obejmout: svatí se na něj položili nazí. V tom se Markéta podobá všem svým bratřím a sestrám v Kristu. Jen svatí dokázali zcela strhnout šat z tajemné rány, na které je přilepen. My obyčejní křesťané umíráme v Pánu, když On to chce, ano doufáme v to. Avšak i v umírání jsme ještě zahaleni do poslední pýchy, poslední ctižádosti, ne docela uhašené náklonnosti srdce. Svatost však je nahota.
Avšak tento protiklad mezi křížem a prostým, normálním životem nám pouze předstírá naše žádostivost; ve skutečnosti neexistuje. Kříž stojí v protikladu k životu nasycenému rozkošemi, jak si jej vysníváme a v některých hodinách se domníváme, že jej požíváme. Nestojí však v protikladu k životu, jaký doopravdy je. A není to ani tak, že by jej svatí do svého života vnášeli; nacházejí jej v něm již vztyčený. Avšak místo aby - jak to chápe Pascal - se od něj vzdalovali potěšeními a hrou, prchali před ním jednou z tisíce vytáček, které člověk objevil (počínaje tabákem a alkoholem až po drogy a různé způsoby skryté sebevraždy), poptávají se po něm a vyrvávají mu jeho tajemství lásky a radosti. Můžeme si dovolit domnívat se, že svatí tím podléhají iluzi plné útěchy, ne však, že utvářejí pozemský osud tragičtější než už beztoho je. Neboť nepřátelé kříže, zbožňovatelé rozkoše, nejsou méně ukřižováni než svatí, kteří nikdy nezastávali pojetí, že bolest je hodnotou sama o sobě.
Vědí, že je zlem, následkem dědičného hříchu. Nikterak také nepopírají, že v lidském životě jsou radostné chvíle, zvláště v mládí, a že i těm nejnešťastnějším je dopřáno slunit se vzpomínkou na takové šťastné okamžiky.
Když byl mladý František ještě vůdcem assiské mládeže, nebyl by se nijak pohoršoval nad pozdravem na rozloučenou, který věnuje romantický Oktavius v Rozmarech Marianny užívání života: "... Sbohem, veselosti mého mládí, bezstarostná pošetilosti, svobodný, veselý živote...! Sbohem, opojné hostiny, večerní rozhovory, serenády pod pozlacenými balkóny! Sbohem..., maškarní průvody při svitu pochodní, vy dlouhé večerní pitky ve stínu lesů! Lásko a přátelství, loučím se s vámi..."
Neboť i František z Assisi a naše Markéta znali bláznivé maškarády, vášně srdce a něžnosti okouzlujícího mládí. Možná oni, kteří byli předurčeni k svatosti, připisovali těmto pozemským radostem dokonce ještě větší význam než my. Cokoli by bylo možno říci o vystřízlivění z opojení, o nicotnosti rozkoší, o nemoci a smrti, jež se plíží kolem, o všem, co lpí na lidské lásce z nedostatečnosti, krutosti, zrady a špíny, - to vše nemohlo uspát bdělost svatých, bdělost vůči nebezpečí spočívajícímu v tomto hladu a žízni po štěstí - po štěstí z lásky - o němž vědí, že v nás hoří. Neboť oni zakusili, že i v nejubožejším milkování jsou okamžiky, které povznášejí do bezmezných dálek. Umění ve svém nejušlechtilejším květu nás učí totéž: tak odhaluje Mozart svým ctitelům tajemství strhující blaženosti, která je zároveň docela blízko a přece nedosažitelná. Svatí, kteří začali s hříchem, se zmýlili jen v předmětu své touhy. Oni také nijak nezapírají tuto touhu; oni však poznali, že na místo Nic je třeba postavit Bytí, chce-li se této touze zajistit naplnění.
Křížová cesta, na kterou se odvažují, utrpení, které vyhledávají a vyvolávají, nemilují pro ně samé. Vidí v nich spíše cestu, zkratku, která je má rychleji přivést k předmětu jejich zbožňování. A protože vědí, že všechno, co se zrodilo ze světa, zůstává světem, a co se zrodilo z těla, tělem, a že proto - podle výroku sv. Jana od Kříže - "Bůh se nikdy nesděluje prostřednictvím světa nebo těla", dusí v sobě touhu po citovém, po požitku. Pouze zřeknutí se může je přiblížit Milovanému, který stojí mimo tělesné, mimo tvory, a očekává je mimo každou vášeň a všechnu žádostivost. Tito posedlí po bolesti jsou ve skutečnosti posedlí po radosti! Jak by tu neměli bezohledně obětovat všechno, co by je mohlo oddělovat od této radosti?
Jen svatí jsou šťastní. "Radost, radost, slzy radosti!" Není mezi nimi nikdo, kdo by uprostřed trýzní stravujícího se života nenesl v srdci a na rtech v každém okamžiku tento Pascalův výrok. A v mnohých chvílích se učí i ten nejubožejší a politování nejhodnější křesťan, jenž se většinou kříže leká a ve svém celém poskvrněném životě může chlubit jen velmi žalostnou věrností - znát tyto slzy radosti. Ani naše Markéta takřka nikdy nepřestala navzdory svému utrpení jásat v Bohu, našem Pánu. "Ó Otče," zvolala, "moje vzkříšení a můj živote, můj Snoubenče, moje radosti, ó živote mého života!" Jak nás ujišťuje její zpovědník, byla během jedné extáze kdysi zaplavena takovou blaženosti, že si myslila, že jí pukne srdce. Jednou v noci - bylo to o svátku sv. Kláry - vznášel se nad její celou anděl. Když jí požehnal, "cítila se náhle roznícena tak horoucí láskou, že nedokázala zadržet svou vnitřní radost, ale nechala ji přetékat... Když jsem ji prosil, aby mi objasnila, co to bylo za radost, odvětila, že je výsadou tohoto serafína roznítit srdce nevýslovně oblažující láskou."
Tato zvláštní radost je společným dědictvím všech Kristových přátel. Jakou symfonii jásotu by bylo možno napsat, kdybychom sebrali výroky vydávající svědectví o tomto nepředstavitelném štěstí, počínaje výkřikem prvomučedníka Štěpána, jehož tvář se podobala tváři anděla, až k vznešenému letu ducha takového Augustina, podivuhodným modlitbám sv. Gertrudy k jejímu večernímu Ježíši, jásavým výkřikům Kateřiny a Terezie, až k Písni sv. Jana od Kříže a koktání Marie od Vtělení: "Nazývají tě Oheň, ne, můj milý, ty nejsi oheň, ty nejsi voda, ty nejsi nic z toho, čím tě nazýváme. Ty jsi, co jsi ve své věčnosti plné slávy. Ty jsi!"
V obyčejném křesťanu se občas zdvíhá hněv: Kdo vůbec kdy takhle miloval? Kdo kdy pocítil takovou lásku? Může vůbec vyrovnaný a rozumný duch pochopit tak nelidskou lásku?
Je pravda, že se o této lásce téměř nemluví. Lidská vášeň se ve všech knihách, v hudbě a malířství oslavuje, vychvaluje a rozebírá. Rozhlas pěstuje tento kult od rána do noci slovy a melodiemi bez počtu. Je neuvěřitelný nepoměr mezi tím, co lidé slyší o lásce vyprávět, a tím, co o ní sami zakusí v průběhu svého ubohého života.
Božská láska je zamlčena. Pokorná srdce neprozrazují její tajemství, neboť vědí, že by jim lidé nerozuměli. Je kouzlem, které nelze sdělit. Kdyby chtěli druhým umožnit účast na tomto zázraku, zničili by jej.
Bůh tu a tam dopouští, aby se prozradilo výkřikem. Náhodou se nalezne počmáraný papír, na kterém někdo jen pro sebe sama zachytil, co lidská řeč nedokáže vyjádřit. Mám tu na mysli Pascalův Zápisník (Mémorial) a jeho Ježíšovo tajemství (Mystére de Jésus), jejichž slova nás ještě dnes rozněcují.
Kdyby mohli mluvit všichni ti, kteří dokážou pochopit, čím se opájejí mystikové, bylo by zřejmé, že taková láska je tvorům mnohem více propůjčována než se myslí. "Snad...," namítne zde odpůrce; "avšak jde zde stále o lidi téhož druhu. Vypadá to, jako kdyby k zbožnému životu bylo možné mít talent - anebo jej nemít; asi tak, jako někdo má nadání na jazyky, mají jiní nadání pro Boha."
Je správné, že jsou lidé, kteří přicházejí na svět jako milující, a jiní, kteří se zrodili jako mystikové; a mezi těmito dvěma povoláními neleží žádná propast. Mnozí, zvláště ženy, přecházejí od jedněch k druhým.
Jaká podivuhodná Boží láska se nám přece často zjevuje ve stárnoucích ženách! Poznamenal je oheň vášně, jejich tváře jsou zbrázděné slzami pohnutého života. A nyní jsou to slzy svaté radosti, které se po nich řinou a zakrývají stopy staré lávy.
Francois Mauriac: Margareta von Cortona,
St. Benno-Verlag GMBH Leipzig, 1984,
Lizenzausgabe 1947 Paulusverlag Fribourg,
z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM