Říský, Bernard OFM

Háječtí obyvatelé

Vystoupili jsme z vlaku v Litovicích a za chvíli nám kynuly koruny stromů nad vysokou zdí. Ta nám připomínala, že budeme za ní v bezpečí, schováni před světem, v němž zuřila světová válka. Těšil jsem se na tuto izolaci, v níž jsme měli zrát pro františkánský způsob života, i proto, že jsem se světa bál a cítil jsem svou nezralost a zranitelnost.

O. Inocenc nás vedl jako kuřata, zvědavá, ale přitom i vykulená z toho, co nám přinese budoucnost. Byl pro nás jistotou, protože nás měl rád, jak jsme to zakoušeli v Kroměříži v juvenátě. Tak jsme prošli barokní bránou – úzkou brankou v ní, poučeni, že celý rok skrze ni neprojdeme ven.

V klášteře nás uvítal o. kvardián a novicmistr P. Stanislav Juřík. Viděl jsem ho prvně v životě – ostatní ho znali z kroměřížské koleje, kde byl prefektem před o. Inocencem. Působil na mne dobrým dojmem svou radostností a jasným pohledem i celým zjevem, vysoké postavy s krásným věnečkem – tonsurou – velmi světlých vlasů. Přesto však z něho vyzařovala pevnost a přísnost, nabádající k opatrnosti. I když jsem ho měl rád, přece jsem komunikaci s ním nevyhledával – stačila mi k tomu dosti častá vyznání viny – culpa – kterou jsem raději absolvoval před obědem v refektáři, abych se vyhnul případným otázkám. Sblížili jsme se až po letech v kriminále.

P. Bartoloměj Kolek – Vlčnovjan – byl vikářem a zástupcem novicmistra. Byl nesmělý a plachý – byl „v záběhu“ v kněžské službě. Hra na harmonium mu dělala menší starost než kázání – učil nás latinské zpěvy k Transitu sv. Františka.

V kuchyni vládl bratr Pacifik Komárek. Jeho lišácký úsměv prozrazoval jeho radost, že bude moci svým hlasem při votaci rozhodovat o naší budoucnosti.

Bratra Masea Stančíka jsme znali už z Kroměříže jako nepostradatelnou sílu v klášteře. Ve světe zedník-kominář se dovedl postavit ke každé práci a nikdy nezahálel. V neděli odpoledne sedával na zeleninové zahradě a číhal na krtka, který mu kypřil záhony podle svých vlastních představ. Když bratr krtek nenastoupil do práce, bratr Maseo šel ho vyhlížet do druhé zahrady ve štěpnici, kterou měl taky na starosti. Záhony byly celé podryté. Pokud bratr Maseo na něj číhal, bratr krtek měl siestu. Když bratr odešel zase do přední zahrady, našel ji zase podrytou. Bratr Maseo v tom viděl Boží výchovu k trpělivosti pro sebe a pro bratra krtka Boží ochranu maličkých.

Jeho očička se dívala radostně na svět, i když musel vařit za nepřítomného bratra kuchaře. To jsme měli jistotu, že budou taštičky s marmeládou nebo „regiment“ – bramborové šišky  zalité rozvařenou marmeládou. Svou radostnost neztrácel ani když ho provázely průšvihy. Jeden den říkal v jídelně před obědem kulpu, že shodil a rozbil „Ježíška“. Následující den říkal kulpu, že při sečení trávy usekl malý smrček. Když hned další den při kácení stromu přerazil sousední strom, schválili jsme mu, že je to taková maličkost, že s ní nemá obtěžovat o. kvardiána.

Nikdo z hájeckých obyvatel neměl ještě čtyřicet let. Jako nejstarší nám připadal bratr Severín Hnilica, terciář bez kapuce. Měl na starosti květinovou výzdobu Lorety i křížové kaple a v sobotu zametal chodby v přízemí. Aby se neprášilo, poléval je vodou z konvičky na zalévání a měl radost, že jeho práce byla viditelná v pravidelných skvrnách, jak pískovcové desky vstřebaly vodu s prachem.

Dalšími obyvateli byli tři bratři, kteří dokončovali noviciát. Byl to bratr Štěpán Raška – hospodář, který opatroval benediktinskou krávu. Ta chodila volně po lese a zásobovala nás výborných mlékem. Bratr Štěpán byl tiché povahy a nezlobil se, ani když mu sestra kráva sežrala polovinu hábitu, který si sušil na šňůře. Byl mlčenlivý a nikdy zbytečně nemluvil.

Druhým novicem byl bratr Gabriel Kubáň, bratranec o. Pelegrina Kubáně. Pracoval v kuchyni a zásoboval nás s Anselmkem denně bramborami – na loupání i škrábání. Byl jich denně pořádný hrnec. Brali jsme to jako pokání za to, že jsme znali latinu. Bratr Gabriel byl sice příjemný, ale mluvit jsme s ním nesměli – nad tím bděl bratr Pacifik.

Třetím novicem byl bratr Rafael Písař, šťastný veselý chlapec. Bral všechno opravdově a když se mu zdálo, že bičování důtkami z provazů je příliš jemné, zkusil to s kopřivami – a dvě noci pak nespal.

Ještě nás přivítali dva novici – klerici, bratr Jan Baptista Bárta a Jan z Kříže Podlaha, oba z Příbrami. V noviciátě byli už od jara, a tak se na nás dívali trochu s nadhledem. Jan z Kříže byl už učitelem a Baptista se přihlásil po maturitě na práci do Německa, aby si mohl sám vybrat zaměstnání. Byl řidičem nákladního auta u stavební firmy a jezdil po celém Německu. Svými životními zkušenostmi nás ohromoval, i když někdy musel přiznat, že své líčení občas přibarvuje. Moc jsme se nesblížili, protože asi po třech měsících nás rozvedl Arbeitsamt – totální nasazení na práci do Německa.

Dobrou duší Hájku byla s. Karla Schreilová, Němka terciářka, která se zjevovala v Hájka nepravidelně podle služeb (tuším v nemocnici). Jak jsem už napsal minule, celou válku ukrývala o. Solána Richtra před službou v armádě. Poznali jsme ho až v květnu 1945 – a pak záhy opustil řád.

Do tohoto prostředí jsme vstoupili plni očekávání, co nám ten rok přinese, a začali jsme se potýkat nejen se zbožností a s latinou, ale i s petrolejkami – v Hájku ještě nebyla zavedena elektřina – a s jejich ošidnými cylindry, které byly velmi křehké a znamenaly stálé ohrožení  - vyznáním viny – kulpou.