Cimbál, Václav Antonín OFS
Chtěl bych se zamyslet nad úlohou františkánského společenství v dnešní tzv. „postmoderní době“, tj. době, která opouští velké obecně platné pravdy (velká vyprávění) ve prospěch chaotické plurality mnoha menších příběhů pokoušejících se dát světu smysl. Samozřejmě i nadále zůstává v platnosti základní apoštolské poslání řádu odvíjející se od příkazu sv. Františka: „Jděte, milovaní, po dvou do různých zemí světa a zvěstujte lidem poselství míru a pokání na odpuštění hříchů“ (1 Cel 29 - FP 366). Dnes však, podle mého názoru, vystupuje do popředí druhé poslání, kterým je nepřímé „bratrství“, ale kde nelze předpokládat úplné přijetí našeho učení.
Bratrství má pro člověka (alespoň pro příslušníky západní civilizace) nesmírný význam. O tom, že je k jeho „uctívání“ veden západní člověk již od dětství, svědčí velká obliba příběhů, v nichž jsou hlavní postavy spojeny takovýmto silným poutem - mám na mysli například dobrodružství Vinnetoua a Old Shatterhanda. A o tom, že je vztah založený na bratrství v průběhu socializace skutečně interiorizován, svědčí to, že v dospělejším věku, kdy začínají lidé tyto hrdiny opouštět a ze světa snů vykračují do reality, stávají se členy skupin, v kterých se považují za „bratry“. Na čem je však takové bratrství založeno?
V původním významu slova znamená bratrství muže zrozené ze stejné matky a zplozené týmž otcem. Je však biologická příbuznost nutná pro vznik skutečně bratrského vztahu? Zdá se, že ne. Cožpak nebyli Kain a Ábel pokrevní bratři? A nepřikázal, na druhou stranu, Ježíš ve svém kázání, lidem nepříbuzným, aby se k sobě chovali jako bratři? Také ve Starém zákoně se setkáváme s pojmem „bratrství“ vyjadřujícím jiný než biologický vztah osob. Zde označuje ty, „kteří jsou účastni na Boží smlouvě“ (Allmen J.-J., Biblický slovník, Praha 1991, heslo „bližní“). Bratrství je pak upraveno smlouvou: „Milovat budeš bližního svého jako sebe samého“ (Lv 19,33-34). V SZ nalézáme i další, konkrétnější příkazy, jak se chovat ke svému bližnímu či „bratrovi“ (např. Ex 20,16-17; Dt 15,7-11; Lv 25,14).
Co mají skupiny z naší současnosti, ze Starého zákona a z dobrodružných knih společného? Předně je to společný cíl svých členů. Tak například Mojžíšovy zákony vstupují v platnost v době, kdy Izraelité konají pouť do „země zaslíbené“, Vinnetou a Old Shatterhand uzavírají „pokrevní bratrství“ v rámci ochrany Indiánů proti „bílému muži“. Sokol se ustavuje jako vlastenecká organizace, jejímž cílem je podpora českého národa a samozřejmě podpora fyzické zdatnosti člověka, cílem politických stran je získání moci. „Bratrství“ je vždy stvrzeno smlouvou, slibem, smísením krve atd. A smyslem každého takového svazku je vytvoření takových mezilidských vztahů, které vytvářejí prostředí vhodné pro společnou, stejným směrem zaměřenou činnost, vztahů harmonických, láskyplných atd.
Jakou roli mezi těmito skupinami hraje františkánské bratrství? V čem spočívá jeho výjimečnost, díky které se může stát vzorem pro formování vztahů i v jiných skupinách? Myslím si, že v základech jeho výjimečnosti stojí dva fakty. Prvním je to, od čeho nebo spíše od koho se toto bratrství odvozuje. Druhým faktem je jeho minimální „utilitárnost“, bratrství zde není uzavíráno z důvodu dosažení konkrétního cíle, ale spíše je samo cílem, není zde vynucována jednota pro něco jiného, ale jde o tuto jednotu samou.
Ale skutečným zdrojem specifického postavení františkánského společenství je to, že je zrozeno nebeským Otcem. „Pán mi dal bratry.“ František je vůbec nevyhledával. Nacházel je a přijímal jako skutečné dary od Nejvyššího (srov. Odkaz 4 - FP 116). Od toho se pak odvíjí láska, která musí být v základech každého skutečného společenství. „Láska má být základní a nadřazenou zásadou určující a řídící vztahy mezi bratry“ (Alojzy Warot OFM, Referát na sympoziu v Krakově 11.9.1997). Tato láska pak umožňuje spolupráci (tj. prvek nutný i v mnoha jiných společenstvích) - bratři byli na apoštolské cesty vysíláni po dvou a sloužili hlásáním Božího slova ve skupinách po sedmi nebo deseti.
Posledním prvkem, který má obecný význam a proto ho zde zmíním, je poslušnost, neboť pouze je-li člověk ochoten omezit své Já a podřídit ho zájmu celku, je možné vytvořit skutečné společenství, v opačném případě dochází k jeho rozpadu. Sv. František vidí v neposlušnosti obzvláště velké nebezpečí a nepravost, což je zřejmé z tohoto vyjádření: „... neposlušní, kteří se ohlížejí zpět a vracejí se k tomu, co vlastní vůlí odvrhli, jsou jako vrazi, rozbíjejí společenství, neboť svým špatným příkladem zahubí mnoho duší“ (Napomenutí 3 - FP151), kde se nerozpakuje užít velice tvrdých výrazů jako „vrazi“ a „zahubit“.
Františkánské společenství je tedy od Boha a je nezatížené utilitárními cíli, z těchto skutečností pak vyvěrá naprostá čistota konstitutivních prvků bratrství, kterými je láska, spolupráce a poslušnost. A právě díky této čistotě stojí nad ostatními „bratrstvy“, která může prosvětlovat svým jasem. V porovnání s apoštolským posláním se může tato úloha někomu jevit jako nedostatečná, ale v době jako je naše, v době odmítající slyšet velké a jediné pravdy, v době „babylónského zmatení jazyků“, je i tato úloha úctyhodná.
Václav Antonín Cimbál OFS