Jáchym, Radim OFM

1. Rodina

Ve Spisech sv. Františka a v raných františkánských pramenech můžeme nalézt určité obrazy vyjadřující jednotu společenství bratří, jako je ratolest, stádečko nebo vojsko. Nejlépe ji však vyjadřuje obraz rodiny. František si byl vědom, že společenství Menších bratří je především dílem Božím a že Bůh ho dal za představeného této Boží rodině (srov. LegPer 112; ZrcDok 81). Neméně důvěrné obrazy řádu ukazují Františkovu postavu jako matku rodiny, která rodí syny za větších bolestí, než se rodí děti na svět (2 Cel 174). Je to úvaha pocházející od samého Františka, kterou osobně předložil papeži Inocenci III. Jedná se o podobenství o chudé, krásné ženě, kterou si zamiloval velký Král a zplodil s ní překrásné syny. Tomáš z Celana vykládá podobenství takto: Touto ženou byl František, protože zplodil mnoho znamenitých synů. Pouští je svět, v jeho době neobdělaný a neúrodný v umění ctností. Statečným a nádherným pokolením synů je ctnostmi zdobené množství bratří. Králem je Syn Boží, kterému se svatou chudobou podobají. U stolu tohoto Krále se živí, aniž by se pro svou prostotu rděli; cele oddáni následování Krista živí se almužnami a jsou přesvědčeni, že výsměch světa jim zjednává slávu (2 Cel 17).

Protože řád je rodinou, pak pouta spojující bratry mají rodinný ráz: František stále usiloval o to, aby mezi svými syny zachoval pouto svornosti, aby ti, které týž Duch povolal a týž Otec zplodil, žili také v lůně téže matky v pokojné jednotě (2 Cel 191). To je teologicky hluboký text, v němž pozorujeme napodobení líčení Kristova početí. Otcem je Bůh, matkou řád (anebo František), a k početí dochází silou Ducha Svatého.

Rodinná jednota, o niž usiloval František, znamená především společenství: Chtěl, aby jeho řád byl přístupný chudým a nevzdělaným stejně jako bohatým a učeným. Říkával: »Bůh nehledí na to, čím kdo je, a generální ministr řádu, Duch Svatý, spočívá stejně na chudých i prostých« (2 Cel 193). Společenství vytváří příležitost k vzájemnému bratrskému obohacování.

Rodinné společenství a důvěrnost nezbavuje úcty k představeným (srov. Tomáš z Ecclestonu - FP II. 2532), ani neznamená nějakou uniformitu. Každý z bratří nosí ve svém srdci vlastní Boží dar, a teprve jakoby jejich souhrn definitivně vytváří podobu, dalo by se říci, ideálního Menšího bratra. To je také myšlenka poučení sv. Františka uvedeného v Zrcadle dokonalosti 85: Říkával, že ten by byl dobrým Menším bratrem, kdo by žil podle zásad těchto jeho svatých bratří: aby měl víru bratra Bernarda, prostotu a nevinnost bratra Lva, zdvořilost bratra Angela, urostlou postavu, cit pro krásu a vybranou a plynulou výmluvnost bratra Massea, povznesenou mysl v patření na Boha bratra Jiljího, neúnavnou a ctnostnou píli bratra Rufina, trpělivost bratra Jalovce, sílu těla i ducha bratra Jana, lásku bratra Rogera a horlivý nepokoj bratra Lucida (srov. 1 Cel 102).

Vědomí příslušnosti k jedné rodině má v bratřích vyvolávat pocit vzájemné důvěry a služby: A kdekoli bratři jsou nebo se setkají, ať se k sobě chovají jako v rodině. Ať jeden druhému bez obav projeví své potřeby, neboť živí-li matka a miluje svého syna podle těla, tím víc má každý milovat a pečovat o svého bratra podle ducha (2. řehole 6; srov. 1. řehole 9; Pravidla pro poust.; 2 Cel 180).

Františkánská mystická rodina, která má svůj zdroj v samém Bohu, je privilegovaným místem, kde její členové zvláštním způsobem mohou zakoušet Boží otcovství a být jedni druhým bratry. Každý bratr je Božím darem, vždyť je to nakonec Bůh, kdo povolává k novému způsobu života, který začal sv. František a svou podstatou je zaměřen k evangelijní lásce.

2. Bratrská láska

Základem rodinného společenství, důvěry a služby musí být láska. Bez lásky zůstává rodina karikaturou sebe samé. Je to láska, která působí, že se bratři navzájem respektují a jsou šťastní, že jsou spolu: „A kdekoli bratři jsou, nebo když se někde setkají, ať se navzájem v duchu ctí a váží a jsou jeden k druhému pohostinní a bez reptání. Ať se také bratři chrání, aby se navenek neukazovali zasmušilí a jako zachmuřilí pokrytci, spíše ať se jeví veselí, milí, jak se sluší na lidi, kteří se radují v Pánu“ (1. řehole 7). Láska má být základní zásadou určující a řídící vztahy mezi bratry.

Angličan Tomáš z Ecclestonu vzpomíná, že mladí bratři z Oxfordu byli mezi sebou tak milí a veselí, že sotva se mohli zdržet úsměvu, když se potkávali, dokonce i v kapli na modlitbě (FP II. 2447). Tento Angličan o tom píše: „Jediná věc, pro kterou byli smutní, bylo, když ti, co si byli nakloněni, se museli rozejít. Tak se často stávalo, že bratři doprovázeli ty, kdo odcházeli na dlouhou cestu, a prokazovali si vzájemnou náklonnost, která se měnila v mnoho slzí v okamžiku odloučení“ (FPII. 2449).

Podobně píše Celano: „Jakou láskou ke společenství byli noví Kristovi učedníci zaníceni! Jakou láskou planuli! Když se totiž někde sešli nebo se na cestě náhodou potkali, vzlétl z obou stran šíp duchovní lásky daleko vyšší než je přirozená náklonnost. Co tím míním? Čistá objetí, něžnou oddanost, svatá políbení, radostný pohled, nezkažené oko, pokornou pozornost, laskavou řeč, přívětivou odpověď, týž cíl, přesnou poslušnost, neúnavnou úslužnost. Bratři opovrhovali vším pozemským, nikdy nemilovali sobecky. Vroucnost své lásky vylévali na společenství, a proto toužili dát v nouzi sami sebe každému bratru bez rozdílu, kdyby potřeboval pomoc. Toužili často se setkávat, když byli spolu, měli velikou radost; a naopak - velmi těžké jim bylo odloučení a hořké a tvrdé loučení“ (1 Cel 38-39).

Celano ukazuje tuto lásku jako nadpřirozenou, velký dar Ducha Lásky, jenž posvěcuje společenství bratří, tak jako posvěcuje církev. Není to však láska postrádající lidskou citovost. Autor zdůrazňuje, že bratr opouští svět i sebe samého proto, aby získal bratry v lásce. Vnější i vnitřní vydanost (chudoba!) představuje podmínku bratrské lásky a života ve společenství. Jen v chudobě pociťuje se potřeba druhého bratra, a láska ve společenství upokojuje všechny nedostatky. Ten, kdo hledá sebe a vlastní výhody, staví sebe mimo společenství (srov. 2 Cel 21).

Případy, které jsme uvedli, ukazují postoje plné dramatické obětavosti až hrdinství, jak o tom mluví autor Legendy tří druhů: „Tak velikou lásku měli, že se jim zdálo snadné i své tělo vydat na smrt nejen pro Kristovu lásku, ale i pro spásu duše nebo blaho svých spolubratří. Tak šli kdysi spolu dva bratři a potkali nějakého zuřivého blázna, který po nich začal házet kamením. Když jeden bratr viděl, že kamení míří na druhého, zastínil ho svým tělem, aby ho chránil, nedbaje toho, že sám bude zraněn. Pro lásku, kterou se milovali, byli jeden za druhého ochotni obětovat i život“ (Leg3dr 41-42).

Bratrská láska pomáhá rovněž při účinném hlásání evangelia, neboť, jak poznamenává Tomáš z Celana: „Hlásání víry by na celém světě jistě přinášelo daleko větší užitek, kdyby Boží služebníky pevněji spojovalo pouto lásky. Vždyť o tom, co mluvíme nebo učíme, vznikají pochybnosti často právě proto, že se u nás ukazují určité známky nelásky, nenávisti“ (2 Cel 149).

Je zřejmé, že láska, jakou vyžaduje od bratří sv. František, má vnitřně utvářet jejich život, budovat základ jejich činnosti, aby se tímto způsobem rozlévala na druhé. Tuto lásku můžeme nazvat caritas, to znamená láskou, která se uděluje, a opravdovou láskou apoštolskou. Taková láska, jakožto plod Ducha, zajišťuje společenství Menších trvalý základ Boží jednoty, která je jednotou uvnitř společenství, a současně bratrskou jednotou se všemi lidmi nebo dokonce s celým stvořením (srov. Sluneční píseň).

Podle: Alojzy Warot OFM, úvodní referát na sympoziu Sjednocení řádu Menších bratří, Krakov, 1997, zpracoval Radim Jáchym OFM