Peruffo, Ambrogio OFM

„Přikazuji vám, abyste byla veselá!“

Dne 17. listopadu 1919 vystupovala mladá blondýnka od porciunkulového kostelíka Panny Marie Andělské ke sv. Damiánu pod příkrovem bílých sněhových vloček, jenž jí připomínal příběh o dokonalé radosti. Argene Fati, už pět let zapsaná v Třetím řádu sv. Františka, ne z nějaké sentimentality, ale aby žila terciářskou řeholi v plnosti evangelia, přichází sem, aby zapálila své srdce serafínským ohněm a opojila se duchem Paní Chudoby. V usebraném tichu tohoto večeřadla františkánské mystiky se dlouho modlí a rozjímá.

 Příští rok sem přichází znovu, aby se zde u sv. Damiána zasvětila Bohu třemi řeholními sliby chudoby, poslušnosti a čistoty, tak jako sestry sv. Kláry, uzavřené v klášterním tichu, ona však zůstane ve světě šířit pokoj a dobro serafínského Otce.

 Otec generální ministr, když k ní přichází, dává jí nový, zvláštní příkaz: „Přísnou františkánskou povinností je veselost. Přikazuji vám, abyste byla vždy veselá za každou cenu. Máme-li přinášet oběť s pláčem, pak bude lépe, když ji nepřineseme. Souhlasíte?“

 Její jasné oči se na něj upnou a ona přisvědčí: „Si, reverendissimo!“ Je 20. září 1920. Argene je 30 let. Večer opustí sv. Damiána a sestupuje dolů do světa jako františkánská misionářka pokoje a lásky.

 Narodila se 1890 v Pesaro na Jadranu. Doma dostává přísnou výchovu, její otec není zbytečně dělostřelecký kapitán. Je však plná upřímné zbožnosti, jejími prvými láskami jsou Ježíš, Maria a František. Po skončení základní školní výchovy odchází s rodinou do Říma. Až později se dostane k dalšímu vzdělání a stane se učitelkou, váženou a oblíbenou jako „anděl pokoje a světlo příkladu“.

 Ve dvaceti letech se rozhoduje pro životní stav. Má dost nápadníků, ale když pozná jejich prázdnotu, odpoví jednomu rozhodně: „Už jsem snoubenka Ježíšova.“ Za první světové války musí vyučování zanechat, aby ošetřovala nemocnou matku a zraněného bratra. Hned, jak může, vrátí se do školy.

 Po válečném otřesu přichází pro ni nová úloha. V roce 1919 Armida Barelli založila Jednotu ženské katolické mládeže Itálie, s cílem připravovat dívky na znovuposvěcení rodiny a vyléčení společnosti. Argene zde nachází pole svého apoštolátu, dává mu všechno, v duchu hesla: „Eucharistie, apoštolát, hrdinství!“ Stává se delegátkou pro provincie Lazio a Abruzzy.

 V roce 1921 na oslavách 700 let Třetího řádu dává svému působení františkánský ráz a projevuje se jako schopný řečník. V roce 1923 je zvolena tajemnicí Jednoty italských katolických žen a diecézní předsedkyní Jednoty ženské katolické mládeže v Římě. Středem jejího života je Eucharistie.

 Přitom vydává svědectví příkladem svého života především v chudobě, plachá před každým přepychem a strojeností. Když rodina upadla do těžkých finančních poměrů, jde znovu pracovat. Za své přednášky nepřijímá žádné odměny, jen cestovné třetí třídy. Co ušetří, dává chudým, především dětem. Tohoto ducha serafínské chudoby a charity čerpá na každoročních duchovních cvičeních u sv. Damiána.

 Nakonec přichází utrpení, aby dokonalo její výchovu. Nepříjemné nemoc ji donutí k dvěma velmi bolestným operacím. S jasnou tváří přijímá tvrdou zkoušku jako dar z nebe. Říká: „Toto je zkouška, kterou ode mne Pán žádá. Když mi Bůh dává toto utrpení, znamená to, že mi dá také sílu, abych je přestála. Nezáleží, že trpím, nezáleží, zda se uzdravím. Stačí, že Pán mi dává sílu všechno trpělivě snášet. Bože můj, všechno pro tvou lásku!“ A při operaci šeptala: „Ty mě miluješ, Pane, a proto mě biješ!“

 Ve snášení muk vzbuzovala obdiv ošetřujících lékařů a říkala matce a sestře, které plakaly u její postele: „V útrapách se cítím bližší Bohu. Bez jeho pomoci bych zůstala pod kovovými nástroji. Jak dobrý je Pán! Týmž prostředkem nám dává pykat, i nám odpouští!“

 Po krátkém zotavení, stále s ostnem bolesti, pokračuje v práci. Mluví, píše, organizuje - a mezitím vystupuje na svou Kalvárii, ukřižovaná se svým Pánem, a zpívá si se sv. Františkem: Tolik dobra očekávám, že každý trest je mi milý!“ Tak jako prudká byla její činnost, tak prudké bylo i její utrpení, které s úsměvem skrývala přede všemi.

 O Vánocích 1925, posledních a smutných bez jesliček, ji narychlo dopravili do nemocnice. Bezvýsledný pokus o další operaci.

 „Dcerko, bez zázraku se nemůžete uzdravit. Jste ochotná obětovat svůj život příchodu Božího království? A kdyby snad náš Pán udělal zázrak, slibujete zmnohonásobit svou práci pro příchod Kristova království?“

 Argene s vyjasněným úsměvem a s nadlidskou odvahou souhlasí: „Otče, jsem připravena na život i na smrt. Z mé strany bych dala přednost smrti, abych mohla jít k Ježíši, ale ať se splní Boží vůle. Zcela se obětuji na jeho slávu!“

 Mezitím se konala křížová výprava modliteb za její uzdravení. Ona však řekla: „Víc než za zázrak se modlete za spásu mé duše. Od té doby, co jsem se víc přiblížila ke Kalvárii, došlo ve mně k nějaké proměně. Jsem veselá. Teď, když jsem připravena, nechtěla bych neumřít.“

 útěchou v hodině utrpení jí byl eucharistický Ježíš, četba evangelia, Následování Krista a života sv. Františka. Utrpení děsilo návštěvníky, zatímco mladá trpitelka se s františkánskou odevzdaností usmívala.

 „Musím si dělat násilí,“ řekla knězi, „abych oddálila myšlenku na nebe, protože už při pomyšlení na ně mi buší srdce příliš velkou radostí. Také já zpívám jako náš sv. otec František: Buď veleben, náš Pane, za naši smrt tělesnou!“ Zpěv panny stoupal stále výš a libozvučněji: „Velmi toužím po nebi. Cítím, že se mi blíží. Žádají zázrak, ale zázrakem bude to, že půjdu k Ježíši!“

 Za časného úsvitu 13. srpna 1926, když zvony baziliky sv. Antonína na Via Merulana hlaholily ranní pozdrav Matce Boží, v pokoji nemocné kněz, její matka a sestra odříkávali Anděl Páně. Při slovech: „ Jsem služebnice Páně...“ Argene, „malý svět milosti, svatosti, povznesenosti, posvěcování duší v Bohu“, jak ji nazval Pius XI., skláněla hlavu a sladce usínala v Kristově pokoji.

P. Ambrogio Peruffo OFM

Terziari d\'oggi

 ze slovenského překladu Terciári dneška (Prešov 1946) přeložil Radim Jáchym OFM (zkráceno)