Mlčoch, Lubomír OFS

Napsáno k poctě sv. Kateřiny Alexandrijské, patronce pražských filosofů

(k svátku 25. listopadu)

    Jedním z prvních politických a státo-právních aktů po listopadu 1989 bylo zrušení monopolu ideologie marx-leninismu jako údajně jediného správného a dokonce vědeckého světového názoru, který byl zakotven i v ústavě. Světový názor, který nám měl umožnit odpovědi na libovolnou otázku, jakou si jen člověk dovede vybavit, tak ze dne na den ztratil svou „vědeckost“.

Pověru, že světový názor může být vůbec vědecký, započalo již osvícenství. Avšak jakýkoli světový názor, jako soubor těch nejzákladnějších životních zkušeností, hodnot a východisek, může být jen aktem víry, rozumem je nedokazatelný, tedy světový názor nemůže být nikdy vědou… Nuže, již více než 12 let je součástí akademických svobod na univerzitě právo přednášejících i studujících vycházet z různých náboženských a filosofických východisek. Uniformita se nenosí, a to je jistě dobře. Na druhé straně postrádáme integrující vědu a jednotící názor na život a svět, v němž žijeme. Naše životní víry jsou dnes cudné: zpravidla o nich ani nehovoříme, a můžeme je dedukovat často jen implicitně: ze slov a činů. To, že se nevede univerzitní diskurs o světonázorových východiscích, má i své negativní důsledky: prázdný prostor snadno zaujímá nekonzistentní shluk rádoby vědeckých teorií a alternativou víry našich univerzitních předků z minulých století je často nikoli věda, ale pověra.  

   Nedávno přineslo nakladatelství Mladá fronta překlad knihy profesora Henryka Skolimowského, jejíž podtitul zní „nová teorie poznání a vesmíru“ a původní anglický titul v  edici Penguin Books Ltd. „The participatory mind“ byl přeložen jako „účastná mysl“. Skolimowski se po studiích na New College v Oxfordu a po profesorské kariéře na Michiganské univerzitě v americkém Ann Arbor vrátil před deseti lety do Polska a na Technické univerzitě v Lodži založil nový obor s názvem „ekofilosofie“. Kniha je oslavou, ba zbožštěním evoluce. Čtenáři se vybaví asociace na Hegelovu Fenomenologii ducha, kterou chtěl Marx stavět „z hlavy na nohy“, kniha přímo odkazuje k velikému francouzskému jezuitovi a archeologovi Teillardovi de Chardin, jehož evoluční étos k nám do Čech doléhal k naší generaci, když jsme byli ve vašem věku, v krátkém ideologickém uvolnění konce šedesátých let. Henryk Skolimovski rozhodně popírá teoretický i praktický životní materialismus, který nám často zůstal jako špatně reflektované dědictví po marxismu. Jeho kniha přesvědčivě vyvrací také materialistický Darwinismus (a tedy i sociální darwinismus). Skolimowského teorie poznání je velice sofistikovaná a jemná, ironicky se vysmívá pokusům neurologů o vysvětlení funkcí mozku fyzikálním redukcionismem („..samotný nápad, že bychom vysvětlili vyšší intelektuální a kulturní schopnost lidské mysli jejich zredukováním na jednotlivé neurochemické komponenty, je holým nesmyslem“ - str. 259). účastná mysl, pro niž de Chardin razil termín „noosféra“, u Skolimowského ponechává  dokonce „prostor pro milost“, a tak autor cituje známou „sázku“ Blaise Pascala. Tento velký Francouz, výjimečný duch 17. století, jako vůbec první použil důkaz matematickou indukcí, a přitom dovedl s takovou silou ducha postavit základní otázku po našem místě ve světě takto: „Co je racionálnější tvrzení: že jste božská bytost a žijete v božském vesmíru, a nebo že jste biologicko-chemický stroj, který existuje v bezúčelném hmotném vesmíru? Co získáte, když uvěříte první větě? Hluboký smysl života, krásno, posvátno. Co ztratíte? - Nic! A proto - říká tento spoluzakladatel teorie pravděpodobnosti - proto musíte vsadit na božskost své existence!       

    Žádná teorie poznání se nemůže obejít bez kritéria vědecké pravdivosti, validity teorie. Skolimowski diskutuje alternativní teorie pravdy: klasickou Aristotelovskou teorii jako korespondenci mezi realitou a teoretickým popisem, koherenční teorii jako soulad -konzistenci nových poznatků s dosavadním poznáním, což - jak poukazuje Thomas Kuhn - je možné jen jako koherence v rámci daného paradigmatu vědy. Skolimowski konečně nastiňuje své vlastní pojetí „účastné pravdy“. Podle něho je pravda druhově i kulturně specifická, vyvíjí se, je určena „spirálou pochopení“, a participace na prohlubování poznání činí z pravdy událost. Jak je tomu však se Skolimowského novou teorií poznání a vesmíru, pokud na ni samotnou aplikujeme kritéria účastné pravdy? A tady se domnívám, že jinak impozantní kniha selhává, autor se dostává do rozporu sám se sebou…   

   Kulturní specifičnost poznání odráží závislost na hlavních světových náboženstvích. Skolimowski zkoumá dominantní symboly v buddhismu, hinduismu a židovství a křesťanství… Filosof z jedné nejkatoličtějších zemí světa dochází k názoru, že kříž jako ústřední symbol křesťanství se dostal ke své dominantní roli neprávem, „není nám pochuti“, „je možná zodpovědný za většinu našich neuróz“, „vyčerpal svůj kreativní náboj“ (str. 197). Bylo by třeba nahradit kříž symbolem vzkříšení - je totiž příliš „drsný a hrubý…“. Tedy: vzkříšení bez kříže?   

    Dr. Thomas Schulz ve své teologické disertaci na univerzitě v americkém Dallasu  argumentuje takto: „Žádný z uznávaných duchovních vůdců - ani Mojžíš, ani Pavel, Buddha, Mohamed nebo Konfucius se neprohlásil za Boha; s výjimkou Ježíše Krista. Kristus je jediným náboženským vůdcem, který o sobě prohlašoval, že je Bohem, a kterému se o tom podařilo přesvědčit značnou část lidstva.“    

Profesor C. S. Lewis ve své knize „K jádru křesťanství“ (anglicky vyšla právě před půl stoletím) píše: „Člověk, který by byl pouhým člověkem a tvrdil by takové věci jako Ježíš, by nebyl velkým morálním učitelem, …byl by typem šílence…Musíte si vybrat…“    Henryk Skolimowski si vybírá: ale nikoli mezi přijetím a odmítnutím „Syna člověka“ jako Syna Božího, ale mezi tím, co z Ježíšova učení přijmout - a co odmítnout. Tím ovšem dělá ze „Syna člověka“ lháře. Slovo Bůh se ve Skolimowského „nové teorii“ vyskytuje, ale není patrné, jakou v ní má hrát vůbec roli - snad jen v tom, že „odstartoval vesmírnou evoluci“?…a dál se již stal „nadbytečným“? Pak je ovšem docela jiným Bohem, než jak mu rozuměli staří Izraelité a křesťané všech denominací. Jsem přesvědčen, že dědictví univerzitní vzdělanosti legitimuje nárok na vnitřní konzistenci a kohezi i uvnitř náboženského paradigmatu: tu by měl Skolimowski dopřát i křesťanství. Je jistě možné - a ve věku post-moderním i dosti časté -  si na globálním hypermarketu filosofických a náboženských myšlenek vybrat „optimální portfolio“ z pozice „suverénního spotřebitele - co se mi líbí přijmu, co se mi nelíbí, odvrhnu… Avšak každý, kdo se rozhodne svou myšlenkovou suverenitu takto uplatnit, by si měl být vědom toho, že svévolně narušuje vnitřní konzistenci toho či onoho náboženského systému, a že se tak odvážně staví nad velké duchovní a morální vůdce dějin. A pak je namístě otázka osobní pokory a skromnosti - otázka „mám - já - na to?“…  

    V prodejně Karolina v Celetné ulici je stále ještě k dostání soubor pohlednic, vydaný před čtyřmi lety k výročí 650 let od založení Karlovy univerzity. Mezi nimi je jeden portrét: Svatá Kateřina jako patronka pražských filosofů. Pokud se nespokojíte s estetickým dojmem obrazu od Karla Škréty, který po této stránce patří ke klenotům Karolina, a zalistujete-li v hagiografické literatuře, pak se dovíte, že Kateřina zvaná Alexandrijská byla sťata mečem za římského císaře Maximina (311-313) proto, že odvážně vyznala svou víru před samotným císařem, a poté v disputaci čelila argumentům padesáti přizvaných mudrců a filosofů tak osvíceně, že je přesvědčila - Duchem Božím - o víře v Krista. Tolik legenda. Patronka filosofů tedy žila již tři čtvrtiny tisíciletí před vznikem instituce univerzity, avšak Alexandrijská knihovna byla pověstná již v antice - proto světice ukazuje na otevřenou knihu. Pražští filosofové patrně převzali Kateřinu jako svou patronku od Pařížské univerzity, která ostatně sloužila Karlu IV. - spolu s univerzitou v Bologni - jako vzor pro zakládací počin. O tisíc let později po Kateřině Alexandrijské žila jiná výjimečná žena, jmenovkyně, Kateřina zvaná  Sienská, ta se narodila rok před založením Karlovy univerzity, - a - světe div se - neuměla číst a psát - a přesto 381 jejích - tentokrát historicky doložených dopisů, které patří ke klasické literatuře, vyniká obdivuhodnou moudrostí, takže byla - po více než šesti stoletích - prohlášena za učitelku církve… Moudrost těchto podivuhodných žen pramenila z vnitřního ducha modlitby, z vanutí Ducha, a moudrost tohoto druhu bývá nazývána „vlitou moudrostí“. Filosof přelomu 20. a 21. století má s přijetím vlité moudrosti značné potíže: o osvícení „Duchem svatým“ jsme si již zvykli zacházet jako s přežilým ustáleným slovním spojením, nebo dokonce jako s pokusem o bonmot, o vtip… Vlitá moudrost Kateřininy Alexandrijské či Kateřiny Sienské by se nevešla ani do konceptu „účastné mysli“ Henryka Skolimowského. Jeho kniha končí „modlitbou k vesmíru“. Bůh starých Izraelitů i Bůh křesťanů je však Bohem žárlivým, uvnitř náboženského paradigmatu těchto dvou světových náboženství, jejichž kulturním dědictvím je instituce univerzity, je modlitba k vesmíru nepřijatelná. Vesmír je hoden obdivu, ale vesmír není zdrojem ani milosrdenství,  ani spásy. účastná mysl nedostane od vesmíru žádnou odpověď: tu může dát jen osobní, milující Bůh, s nímž se člověk snaží spolupracovat.

Lubomír Mlčoch OFS

 promoční promluva k absolventům magisterského studia Fakulty sociálních věd

 Karolinum 26.9.2002.

(Promluva byla zakončena následujícím oslovením posluchačů:   

Nemám ambici vás v krátké promoční řeči přesvědčit na víru křesťanské světonázorové orientace. Víra je ostatně dar, a odtud i plynoucí názor na život a vesmír, nám může být jen dán. A už vůbec by bylo absurdní, kdybych vám - novým magistrům univerzity - chtěl kázat čiré spoléhání na „vlitou moudrost“. Co však učinit mohu, a co považuji i za svůj závazek, to je nesmělé připomenutí skutečnosti, že při hledání a dobírání se své vlastní životní filosofie a názoru na vesmír a svět je nutné být upřímný sám k sobě, a konzistentně zapracovávat své zkušenosti do svého „osobního paradigmatu“. Budete-li se snažit držet této rady, pak nemám žádnou obavu, že byste se minuli životního cíle. K tomu vám  - dodávám konzistentně s mou osobní vírou -  „dopomáhej Bůh“.)