Říský, Bernard OFM

Vstup do noviciátu

Nebyl jsem ubytován v noviciátním domě. Tím to jen začalo. Byli jsme ubytováni po dvou v celách. S Dominikem Kuchařem jsme obsadili jednu celu „generalátu“, což byly dvě cely pro význačné návštěvy. Byli jsme v první, průchozí, v druhé byl Antonín Gavronský s jedním kolegou.

Nejdřív nám zkoušeli hábity, aby je mohli upravit. Dostal jsem hábit po P. Řehoři Muchovi, který nám dával duchovní cvičení v koleji v r. 1940 a potom opustil řád. Nedovedl jsem si představit, jak v něm budu chodit po schodech, když mi sahal až na podlahu. Měl jsem však velkou radost z cingula, s nímž bylo možno točit jako s vrtulí – což bylo samozřejmě zakázáno.

Začaly osmidenní exercicie před obláčkou. Na ně přijel jeden bohoslovec po druhém ročníku z olomouckého semináře. Byl velké postavy v černých šatech s kolárkem, vzbuzoval v nás respekt. Byl z Kroměříže, a jeho maminka ho vytáhla domů ještě během exercicií a později i ze semináře.

Exercicie nám dával o. Jan Ev. Urban. Byl vážnost a důstojnost sama. Zachoval si vůči nám neosobní odstup – právě skončil své tříleté provinciálování a byl přesvědčen, že františkánství není pro kluky, ale pro zralé muže. Nevím, kolik v tom bylo jeho osobní zkušenosti, když sám vstoupil do noviciátu v sedmnácti letech stejně jako my. Ze zralých mužů, které získal pro řád, byl jen o. Benedikt, Kosma Trojan a Bonaventura Bouše, případně i Ondřej Tax, který ovšem hledal svou duševní zralost v Americe – mimo řád.

Exercicie byly o duchovním životě. Přednášky jsem si zapisoval do malého notýsku – abych je pak stejně nemohl po sobě přečíst. Už při exerciciích jsme byli rozsazeni v chórových lavicích podle věku a tuto „precedenci“ zachováváme dosud, pokud jsme ještě na tomto světě. Za dvěma novici – Baptistou a Janem z Kříže, jsme byli v tomto pořadí: Václav Straka, Dominik Kuchař, Jindřich Řechka, Stanislav Šamárek, Josef Marášek, Vojtech Zlámal, Josef Kalabis, Emil Mitošinka, Antonín Gavronský, Drahoslav Říský.

Při přednáškách, stejně jako při modlitbách, jsme zachovávali svá určená místa v chórových lavicích. Snažili jsme se – k Boží slávě – recitovat latinsky breviář. Tvářili jsme se přitom zbožně, protože oslavou Boží byl náš ukázněný postoj – při recitaci jsme stáli (kromě čtení) – a naše dobrá vůle vyslovovat s úctou latinská, nám cizí slova. Asi jen Pán Bůh poznal, že je to latina. O. Jan nás udržoval v napjatém očekávání obláčky a noviciátního roku.

Výsledkem duchovních cvičení byla řada pevných předsevzetí. Před obláčkou jsme si udělali generální sv. zpověď u o. exercitátora. V noviciátě nás chodil každý týden zpovídat o. Metod, pražský kvardián a magistr kleriků. Chodil pěšky – ve čtvrtek – z Bílé hory. Když jsem mu předložil při první zpovědi svých pět předsevzetí, co do příštího čtvrtka změním, usmál se a řekl, že budu rád, když za celý rok splním jen jediné. Tak jeho životní realismus spláchl mé nadšení pro sebezdokonalování.

Nadešel pro nás velký den – přijeli rodiče, s nimiž jsme však se mohli setkat až po mši sv. Dnes mi splývá vzpomínka na obláčku s prvními sliby. Myslím, že mši sv. s obláčkou měl o. Jan Ev., exprovinciál, kdežto první sliby přijímal o. Klement Minařík, provinciál. Obě slavnosti se konaly v ambitu v kapli Panny Marie Pasovské – v severní části kvadratury.

Při obláčce jsme se prvně dověděli, jaká jména budeme v řádu nosit. O. provinciál nám sice vybral zvláštní jména, ale o. Inocenc nám pak řekl, že mu je rozmluvili, protože nás znali. Připomněli mu, že před první světovou válkou dostal o. Hlava při obláčce jméno Vít, který právě pro toto jméno nemohl se vrátit do rodné vsi, neboť ji krátce předtím vypálil muž toho jména. A tak jsme dostali tato jména: Straka – pro svou touhu jít do misií (těsně před vstupem do noviciátu si koupil v Praze učebnici čínštiny) dostal jméno Xaver, Řechka pro své přání jít na misie do Ruska Vladimír, Šamárek pro svou úctu k Eucharistii dostal za patrona sv. Norberta, Marášek pro svou opravdovost sv. Františka, Zlámal, i němž o. Stanislav říkal, že z něho bude svérázný františkán, dostal jméno Aleš, Kalabis pro svou houževnatost dostal za patrona sv. Patrika, Mitošinka, příchozí ze Slovenska, dostal jméno Benvenut (Dobrý příchozí) a Říský dostal za svého patrona sv. Bernarda, aby si připomínal: Bernarde, k čemu jsi sem přišel?

Při obřadu jsme měli říct dvě latinské věty z listu ke Galaťanům. Byl jsem si jist, že je řeknu zpaměti, ale byl jsem vděčný o. Inocencovi, když mi při výpadku paměti přistrčil text z rituálu. Protože nebylo běžné, že by do noviciátu vstupovalo najednou deset kandidátů, přišlo dost bratří-kněží nás vyprovodit. Vzpomínám si na o. Izidora Jankecha, Inocence Kubíčka, Mikuláše Šuse, Šebestiána Kunčara, Medota Řezníčka. Přišli i dva Plzeňáci – Jarda Kuncman, pozdější bratr Jakub z Marky, a Josef Altman, pozdější bratr Ferdinand.

Teprve po společném obědě jsme mohli mluvit s rodiči. Bylo to vše pro obě strany takovým zážitkem, že nejpřiměřenější komunikace bylo mlčení. Maminka mi řekla, že když mluvili s Kalabisovými, že mamince Kalabisové nerozuměla ani slovo. Nedivil jsem se. Přes mnohaletou snahu dodnes nedokážu rozlišit, zda volání „Francko“ se týká Francka či Francky, ač je to prý pro Hanáky naprosto jasné. A když k tomu přistoupí prudký spád řeči?

Ještě odpoledne jsme byli ostříháni – dostali jsme tonzuru, o níž jsem se domníval, že zažene od mé hlavy všechny nedobré myšlenky. Ale zatím jen ukázala nerovnosti našich lebek.

Večer jsem usínal s blahým vědomím, že patřím Pánu:

„U mne se nikdy nestane, že bych svou chloubu kladl do něčeho jiného než do kříže našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne ukřižován svět a já světu“ (Gal 6,14).

„Já na svém vlastním těle nosím znamení, že náležím Ježíšovi“ Gal 6,17).