Peruffo, Ambrogio OFM

 Svatý nosič

 Vystoupit na podstavec svatosti není výlučné právo několika vyvolených jedinců, ani monopol tříd či věku. V Boží církvi vedle královské koruny a univerzitní katedry nacházíme i kladivo a ošumělý pracovní oděv.

 Uprostřed moderního reklamního individualismu si Bůh vyvolil prostého nosiče, jenž z poslední příčky společenského žebříku vystoupil k výšinám duchovního života.

 Byl to obyčejný život, jaký prožil Matt Talbot. Nebyly v něm mimořádné zvraty ani lesk zpráv pro noviny. Nenarodil se svatý. Na život se usmál v křesťanské rodině 2. května 1856 v irském Dublinu jako jedno z dvanácti dětí. Nebylo pro rodiče jednoduché dát jim dobrou křesťanskou výchovu pro život.

 Pijan

 Matt, uličník ze školy Bratří křesťanských škol, dostal se do práce ve vinařském podniku. Příklad okouzluje a strhuje. V dvanácti letech si navykl pít.

 Otec, abstinent, změnil mu práci i společníky; vzal ho do celních skladů na alkoholické nápoje, kde byl vrchním dozorcem. Ale tím hůř! Noví přátelé dovršili jeho zkázu. Nestačilo už jen víno a pivo, k nim se připojila pálenka. S roky návyk sílil. Marný byl otcův hlas i tvrdá ruka, když se ho pokoušel zachránit tím, že ho zaměstnal jako přidavače u zedníků. Matt dokázal dobře dělat, dodržet pracovní čas, ale večer v hospodě všechno propít.

 Propadal se stále víc: jednoho dne prodal i boty, aby mohl pít, jindy ukradl housle. Zanedbával náboženské povinnosti a svátosti, zůstalo jen znamení kříže ráno, když vstával. Jedno si však udržel: mravní čistotu neporušil. Vždy byl skromný, zdrženlivý doma i s přáteli v krčmě. Poznal opojení z vína, ne však opojení těla.

 Aby jej jeho matka zachránila, naváděla jej, aby se oženil. On ji však vždy s úsměvem odmítal, přitulil se k ní a říkal: „Mami, ty budeš moje jediná nevěsta!“

 Obrácení v kostele

 Tak to šlo až do 28 let. Matka jako nová (anebo věčná?) Monika se modlila a bděla nad zhuntovaným životem syna své bolesti.

 Přicházela však hodina milosti. Jeden týden Matt zůstal bez práce. Každodenní návštěvu hospody však nevynechá. Do soboty se protlouká bez haléře v kapse. Doufá, že ho pozvou kamarádi, kolikrát platil za ně... Čeká na ně u dveří. Jdou okolo, pozdraví, ale beze slova, na které čeká. Přátelé z mokré čtvrti ho opustili. Pokořený, zklamaný zůstane stát na rohu ulice, dokud mu v srdci hořel plamen zlosti a závisti. Toto opuštění od přátel a jejich sobectví mu připravily duševní trýzeň, která ho měla přivést k zásadnímu obratu.

 Vrátí se domů. Matce, udivené, že ho vidí v nezvyklou hodu, jenom řekne: „Mami, dnes se nepije!“ Po jídle se stáhne k sobě. Matka se modlí a bdí. Večer Matt odchází svátečně oblečený: „Mami, jdu udělat slib, že se už víckrát neopiju!“

 „Synku, pamatuj ale, že slib daný Bohu musíš dodržet stůj co stůj. Když se však cítíš silný, tak jdi s Božím požehnáním!“ Matt vyšel pevně rozhodnutý. V kostele sv. Kříže slíbil, že se po tři měsíce zdrží vína, potom to obnovil na jeden rok, a nakonec na celý život.

 Od té doby přestal navštěvovat hospody a začal navštěvovat kostely.

 Na rovné cestě

 Nebylo snadné toto rozhodnutí uvést ve skutek. Matt si narýsoval nový životní program: ohnivé úsilí potlačit svůj osudný sklon. Pracoval pomalu, vytrvale, mlčky, krvácel nad drsností srdce, nad propastí duše, aby duchovně znovuožil. Napětí vůle u něho prozrazovalo něco zázračného, co ho vedlo k vítězství nad sebou samým.

 Od nynějška dává přednost návštěvě kostela a domova. Rodní bratři, sami pijani a rouhači, neposlušní na jakékoli napomínání, překážejí jeho životu modlitby a pokání. Proto se odstěhuje do osamělé chudé místnosti, daleko od matky, kterou má tak rád. V samotě jeho duch rozšiřuje své rozhledy. Začíná podivuhodnou cestu vzestupu.

 Od páté ráno obchází bránu kostela, aby se dostal na mši a k sv. přijímání. O šesté běží do práce. Navečer odevzdá všechen výdělek matce a sám se stáhne do kostela k dlouhé modlitbě. Sobotní odpoledne a neděli tráví v kostele. Chová se tam pokorně a jaksi nevysvětlitelně. Zdá se, že se stává miláčkem Pána, jenž si oblíbil tolik světla a dobroty této pokorné duše. V některé svátky je přítomný až na 18 mších sv.

 Je členem více náboženských sdružení. Dne 18. října 1892 se zapsal i do Třetího řádu sv. Františka, přesně dodržuje společná sv. přijímání, shromáždění a přednášky; každý den se modlí Malé hodinky k Panně Marii. Chudý a kající František je jeho vzorem.

 Po modlitbě v kostele se věnuje duchovnímu čtení. Jídlo si připravuje velmi skrovné, často jen kus suchého chleba namočeného ve vodě. Za lůžko mu slouží dva hrubé, neohoblované stoly. Na odpočinek se odebírá o jedenácté v noci. O druhé v noci se ozve budíček, na řadě je opět modlitba, rozjímání, vytržení... Těsný a drsný kající pás se mu zařezává do těla. Na kolenou si kalhoty vystřihl, aby mohl klečet na holé zemi.

 Nosič

 Změna rozvrhu mší sv. v kostele mu bránila účastnit se na nich, protože práce u zedníků začínala o šesté. Jeho hluboká zbožnost ho vede k tomu, aby změnil práci. Přijal práci ve velkoobchodu s dřevem, kde práce začíná o osmé.

 Jestliže předtím byl přesný v dodržování pracovní doby a v práci, nyní je až úzkostlivý. K spolupracovníkům se chová mile, vesele, s hlubokým úsměvem, který rozjasňuje tvář. Jeho příklad si vynucuje úctu; na každou kletbu šeptá modlitbu. V jeho přítomnosti si brzo nikdo nedovolí klít a mluvit hrubě a sprostě.

 Přitom se účastní s ostatními každého dovolávání se práv a nároků dělníků, nikdy však pouličních manifestací.

 Společenství duší

 Když se bratři rozešli z domova, vrátil se Matt k matce, která mezitím ovdověla. K matce měl vždy velkou něžnost. Večer si tyto dvě duše, které si rozuměly, rozprávěly dlouho o „důvěrných přátelích“, jak Matt nazýval Ježíše, Marii a svaté.

 Matka byla jeho jedinou důvěrnicí. Kolikrát ho překvapila v noci, když rozmlouval s Pannou Marií, jako by byla přítomná. „Mami, kdybys věděla, jaká je Panna Maria ke mně dobrá!“

 Jenže o sobě mluvil málo.

 Přátelé

 Měl velmi rád děti a chudé. Vždy byl štědrý ke všem. S úsměvem chodil obtížen balíčky, dárky pro své chudé, vydal na ně všechno, co vydělal; nejednou se s františkánskou velkodušností zbavoval i potřebných věcí.

 Jednou v sobotu nějaký kněz před bránou závodu prosil o příspěvek na podporu misií. Dělníci mu dávali, ale říkali: „Počkejte ještě, důstojný pane, přijde jeden, co vám dá víc.“ Matt vycházel poslední. Daroval celotýdenní mzdu.

 Zvýšení platu neměnilo způsob jeho živobytí, ale znamenalo další rozkvět jeho dobrých skutků lásky.

 V posledních létech onemocněl. Bez práce, podporován přáteli, kterým se podařilo vnutit mu nějaké peníze, ještě stačil rozdávat almužnu, jak to dosvědčily poznámky na útržcích papíru, které se našly po jeho smrti.

 Symbol a výzva

 Bylo to 7. června 1925. Po první mši sv. se Matt vrátil domů na malou snídani. Když šel znovu do kostela, zapotácel se a padl na zem. Zdvihli ho ze země, ale srdce už nebilo. Bylo mu 69 let.

 Když druhého dne v nemocnici rozstřihovali jeho chatrné šaty, aby ho oblekli do rakve, nůžky narazily na něco tvrdého. Bylo to jeho terciářské cingulum. Oděli ho do hábitu sv. Františka, jehož zbožným synem byl a ke kterému se vždy hlásil.

 Dnes nad jeho hrobem na hřbitově v Glausuewin rozpíná ramena kříž, symbol a výzva ke všem početným poutníkům, kteří sem přicházejí vyprosit si přímluvu „svatého nosiče“.

 Začal informativní proces o hrdinství jeho ctností.

 Ambrogio Peruffo OFM

Terziari d\'oggi

ze slovenského překladu Terciári dneška (Prešov 1946)

přeložil a redakčně upravil Radim Jáchym OFM