Říský, Bernard OFM

Každý lidský život zanechává stopu ve svém prostředí. Když skončí, je dobré tuto stopu zhodnotit, abychom mohli za něj děkovat Pánu, pro něhož všichni žijeme.

O. biskup Škarvada ve své promluvě nad Alešovou rakví vyznal, jak hluboce na něj zapůsobil Alešův elán, prostota a opravdovost, s níž šel za Pánem – když v roce 1944 s námi studoval na arcibiskupském učilišti ve Studiu catholicu, kde přednášeli profesoři ze semináře teologii a filosofii bohoslovcům, nasazeným na práci v pražských továrnách, a řeholníkům.

S Alešem jsem prožíval společný život od roku 1940 od Kroměříže – jen kriminál nás na jedno desetiletí rozdělil. Mohl jsem sledovat, jak Pán na něm pracoval. Ze začátku jsme ho brali s rezervou. Jeho romantické nadšení, vyvěrající z citu, přinášelo různá překvapení – přes kroměřížskou „myšárnu“, původně skladiště, kde si zřídil chemickou laboratoř a pokoušel se – za války – o výrobu střelného prachu, a pak ji proměnil v „ateliéry u Zerzavé blechy“, kde s Vítem Adamcem vyráběli obrázky pro diaprojektor ze života juvenátu, jako „Pouť na Svatý Hostýn“, „Střelný prach“ a „Náměsíčník“ – pro potěšení spolujuvenistů.

Svou radost z Boží lásky – „Pán Bůh je železo!“ – se snažil rozdávat – někdy zvláštním způsobem. V Bruselu na Štědrý den se snažil nám pomoci překonat stesk po domově průlomem všech zákazů a přinesl cigarety, abychom – nekuřáci – si prožili společenství v „zakázaném“. Na druhý Štědrý večer připravil „ohňostroj“ ze světlic, které sbíral při vycházkách v lese – zbytky z války – a sušil je pod lampou, i když mu jedna vybouchla a obarvila stěnu cely.

Byl vždy ochoten pomoci druhým. Když byl v Kodani a objížděl farnosti, v jedné vesnici ho prosila uplakaná selka, aby přivezl ze sousední vsi jejího muže, protože jí spadly husy nebo kachny do močůvkové jímky. Aleš hned sundal hábit, vzal žebřík a vlezl do jímky a vytahoval z ní nešťastné husy, zoufale bijící křídly. Pak si umyl ruce, oblekl hábit a jel domů. V klášteře o. kvardián Stanislav hledal zdroj strašného zápachu a v refektáři před večeří zjistil, že je to Aleš. Vyhnal ho sice z jídelny, ale nemohl se na něj zlobit. I když jsme často nemohli s Alešem souhlasit, přece nebylo možné se na něj zlobit – pro jeho upřímnost a pokoru.

Když jsem přišel na Mírov, byli tam ještě muklové, kteří Aleše zažili. Když na něj vzpomínali, vždy se jim rozzářily oči. Vzpomínali na jeho propuštění. Byli na vycházce, když přišel bachař pro Aleše, že jde domů. On mu řekl: „Okamžik, prosím“ – vybočil z řady, zamířil k biskupovi, padl před ním na kolena a prosil o požehnání na cestu do svobody. Překvapený bachař se nezmohl na slovo. Ovšem Aleš nešel domů, ale do Želiva mezi představené, kteří tam byli internováni.

Jeho služba bližním vycházela z jeho lásky k Pánu, který přišel sloužit a byl pro nás tak nesmírně chudý, že se vzdal všeho. A tak Aleš chtěl, abychom i my byli chudí – svobodní. Když uviděl u někoho něco pěkného, řekl: „Davaj sjuda – ať na tom nelpíš!“ Protože jsme se řídili evangeliem: Kdo tě prosí, dej – bylo to jasné. Když při vizitaci v Holýšově u Jiřího mu vybral nejhezčí košile „na památku“, máti Mazancové trvalo dost dlouho, než se s tím vyrovnala. Při každé návštěvě chtěl, abych mu dal „něco na památku“, co pak hned zase dal dál. On sám také dovedl všechno dát. Jednou mi ukazoval pěkný zavírací nůž se slovy, že by se bez něj neobešel. Řekl jsem mu: „Tak mi ho dej!“ – což on okamžitě udělal.

Kolej v Kroměříži, založená pro výchovu misionářů do Ruska – před 2. světovou válkou – v něm vzbudila lásku k Rusku, a to ho nikdy neopustila. B r. 1945 chodil do Krče, kde byli v lágru ubytovaní sovětští vojáci, a mluvil s nimi přes plot, protože měli zakázáno stýkat se s našimi lidmi. Sliboval jim, že až k nim přijdeme, budeme jim udělovat svátosti zadarmo – což bylo pro ně nezvyklé.

Za totality se „chodil modlit“ do Sovětského svazu – do Arménie a Gruzie. Po r. 1990 se připravoval v Římě na misie. Když však v Arménii ani v Gruzii tamní  hierarchové tuto misii nedovolili, odletěl do Kazachstánu a v Alma Atě zakládal misii. Za nějaký rok – ze strachu, aby jim tam nezemřel – byl poslán domů, ale ještě se tam vrátil, aby uviděl kostel, který pomáhal stavět.

Svou lásku k Pánu prožíval v modlitbě – úžasu nad krásou Božího stvoření, a snažil se ji zachytit fotografií. Krása stvoření zrcadlící krásu jeho Pána ho vždy uchvacovala.

Jeho láska k Pánu ho vedla ke službě bratřím, které měl velice rád a pro něž přijal na sebe úřad provinciála. Romantický zápal pro františkánství vyjadřoval jeho sen o tom, že „na rozkvetlých luzích provincie vyrostou davy mladých františkánů“.  Za ně bojoval i při výsleších na StB. Jednou takový výslech zaplatil infarktem.

A jednou po ukončení výslechu jim řekl: „Jestli to děláte s čistým svědomím, tak vám dám požehnání“ – a udělal nad nimi velký kříž – „ale jestli nemáte v tom čisté svědomí, tak vás upozorňuju, že sv. František slíbil, že naši nepřátelé nebudou dlouho živi“ – a dodal: „Když čtyři prokurátoři jeli likvidovat naše sestry, havarovali kdesi u Pardubic a všichni zahynuli, jak mi to řekla matka jednoho z nich.“ Oni vycítili, že je má rád, a když dostal infarkt po výslechu, přišli za ním do IKEMu s kyticí růží se omluvit.

Když jsem ho letos v červnu navštívil, děkovali jsme spolu Pánu za tento spolužitý život a za sv. Otce Františka.

Bernard Říský OFM