Čech, Zdirad
10. ledna + 1518
Když mladík Bernardin di Bello z jihoitalské Laurenzany (blízko Potenze v provincii Basilikata v Neapolském království) projevil touhu vstoupit jako bratr laik do místního konventu observantů, nikdo se moc nedivil, protože už od dětství měl smysl spíše pro duchovní věci než světský halas, a o jeho oblíbenou kapli sv. Antonína pečovali právě minorité observanti. Spolu s novým hábitem dostal nový bratr i nové jméno, Jiljí (Egidio), a oddal se studiu milované řehole, zdokonalování ctností a umrtvování žádostí, často se posiloval svátostí smíření, horlivě uctíval Nejsvětější svátost oltářní. A aby jeho soustředění bylo co nejdokonalejší, žil, pokud to bylo možné, v konventní poustevně. Vzbudil pozornost i úctu bratří a brzo se o něm mluvilo i za klášterními zdmi, a netrvalo dlouho a ukázalo se, že bratr Jiljí nejen vyniká v dokonalosti řeholního života, ale že jsou mu dány i podivuhodné dary. A začali za ním přicházet lidé, zvědaví i potřební, vznešení i prostí, a bratr Jiljí měl moc uzdravovat jejich nemoci. Když dosáhl věku pětasedmdesáti let, povolal podivuhodného bratra k sobě Bůh, a tělo, které zbylo na zemi, uložili pozůstalí bratři do konventní hrobky. Jenže lidé za bratrem, který léčil jejich nemoci, chodili pořád, tak museli bratři společnou hrobku zase otevřít a tělo bratra Jiljího přenést do zvláštní hrobky. A přestože od smrti bratra Jiljího uplynulo tolik času, že ti, kdo ho znali osobně, už byli sami mrtví, a ti, kdo je znali jako mládenci, už byli staří, bylo tělo neporušené. A pak ještě novou hrobku ozdobili skvostným náhrobkem a v roce 1880 mohl papež Lev XIII. dát jméno podivuhodného bratra Jiljího zapsat do seznamu blahoslavených. Jeho znak provází kresbu postavy blahoslaveného bratra Jiljího.
Zdirad Čech