Říský, Bernard OFM

Denní řád

Už staří Římané měli zásadu: Zachovej řád – a řád zachová tebe! I když jsme měli zkušenost z Kroměříže, že denní řád je nutný pro život každého společenství, přece noviciátní řád byl motivován jinak. Byl zaměřen na sebekázeň a na úctu ke společenství, v němž nás očekává Kristus, přítomný vždy tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu. A tak jsme se učili okamžitě uposlechnout hlas zvonu svolávajícímu ke společnému a brát ho jako výzvu k setkání se s Kristem Pánem. úcta ke Kristu si žádala, abychom nedávali ničemu přednost před Pánovou výzvou k setkání a dovedli opustit všechno, i rozepsané slovo.

Budíček jsme se sami naučili zpívat – jako v církevních hodinkách: Dobrořečme Pánu! – protože radost je potřeba vyzpívat. A tak výzva ke chvále Boží zněla klášterem o půl šesté.

Novic je tvor zvídavý – a tak Aleš objevil knížku o vodoléčbě podle bavorského faráře Sebastiána Kneippa a vyžádal si od o. magistra dovolení pro sebe a pro dobrovolníky vstávat o půl hodiny dříve a běhat jen v trenkách bosky v rose a koupat se na zahradě v bazénu s vodou na zalévání. Bylo to cvičení k otužování. Skutečně jsme netrpěli nachlazením, ale Aleš po návratu z kriminálu chodil i v nejparnějších dnech ve vysokých šněrovacích botách a odmítal nám podat zdůvodnění tohoto svého počínání proti konstitucím, které přikazovaly nosit sandály. Já jsem se musel zdržovat této rozcvičky, protože jsem měl obě nohy otevřené po nezhojených vředech, které mě provázely celým noviciátem.

V šest hodin začínala ranní modlitba, po ní půlhodina rozjímání a Prima s Tercií – církevní hodinky, a o půl osmé mše svatá v Loretě. Po ní v osm hodin snídaně – bílá klášterní káva s krajíčkem chleba.

Po ranním úklidu v devět hodin začínalo zaměstnání. Bratry, kteří neměli ve škole latinu, ji učil o Bartoloměj. My dva „latináři“ – Anselm a já, jsme napochodovali do kuchyně na brambory. Byl jich denně pořádný hrnec, na oběd i na večeři.

V deset hodin byla „škola“ – překládali jsme z latiny výklad konstitucí od Katzenbergra. Nechápal jsem sice, že bratr, který chce dát Pánu z lásky všechno, může spáchat  čtyřicet pět těžkých hříchů proti řeholi. A tak jsem si udělal pevné předsevzetí, že budu studovat morálku, abych „neukládal lidem břemena nesnesitelná“.

Byl jsem učenlivý a vstřebával jsem všechna slyšená „moudra“, i když ne vždy jsem získal uznání při zkouškách, když jsem je reprodukoval, jako například, že v neděli se nesmí postit, nebo že ani Svatý otec nechodí rád ke zpovědi.

V jedenáct hodin byla křížová cesta, většinou soukromá – což mně vyhovovalo, o půl dvanácté Sexta a Nona, zpytování svědomí a pak oběd. U stolu bylo obyčejně mlčení – pokud o. Stanislav nedal „Dobré chutnání“, což znamenalo užívat i jazyka „po chuti“. Během oběda se četla jména zemřelých spolubratří toho dne – někteří byli až z 15. století. Čtení letopočtů v latině nám dělalo určité potíže. I liturgický kalendář se četl při obědě latinsky. Potom se četl česky úryvek z Písma a nějaká knížka na povzbuzení. Když jsme četli o P. Chanovském SJ, že si schovával vši do taláru, aby je neztratil, žasli jsme nad takovou kajícností a byli jsme šťastní, že se něco takového od nás nevyžaduje.

Za oběd jsme poděkovali opět latinskou modlitbou, dali si na hlavu kapuci a za recitace kajícího 50. žalmu jsme šli – podle precedence (řeholního stáří) do chóru. Nechápal jsem sice potřebu kajícnosti po jídle, když množství i kvalita byla jen udržovací, i když vysloveně hlad nás čekal až později. Díky benediktinské krávě a doma vypěstovaným bramborám jsme hladem netrpěli.

V chóru byla adorace s Chválami sv. Františka a pak nešpory s kompletářem. Následovala rekreace do 14 hodin. Pokud bylo pěkně, rádi jsme hrávali „pasáka“ – vybíjenou na palouku v lese.

Ve 14 hodin začínalo zaměstnání – fyzická práce – do 16 hodin. Na podzim nám přivezl pan Bárta – otec bratra Baptisty, autodopravce z Příbrami – kamna a roury, abychom měli v celách možnost si zatopit. Topili jsme jen dřevem – uhlí za války nebylo volné – které jsme si sami připravili. Káceli jsme soušky v lese, řezali na polínka a štípali. Učili jsme se nejen kácet a zpracovávat dřevo, ale i s ním šetřit. Topili jsme jen večer před spaním, pokud byla opravdu zima. Jen ve „škole“ se topilo víc.

V 16 hodin byl soukromý růženec, františkánský sedmidesátkový,

v 17 hodin matutinum s chválami a půlhodinka rozjímání. I když jsme měli návod, jak rozjímat: vidím – toužím – chci, přece to mé bohémské nátuře dělalo velké potíže.

V 18 hodin byla večeře. Při ní se četlo latinsky františkánské martyrologium a pak nějaká česká knížka. Po večeři jsme se střídali po dvojicích v pumpování vody do kuchyně. Měl jsem tuto službu kolem svátku sv. Bernarda, a o. Stanislav mi tam přinesl blahopřání od rodičů. Slušně jsem poděkoval, ale o. magistr nebyl spokojený s mým: Děkuji a řekl: U nás se říká: Pán Bůh zaplať! Odpověděl jsem, že je to zajímavé, že u nás (v Čechách) se říká: Zaplať Pán Bůh. (Pro Čechy prý charakteristické: napřed Zaplať!) Vzhledem na krátkou dobu mé noviciátní výchovy se to obešlo bez pokání, jen jsem si tím předplatil další průšvihy – a pokání – protože o. magistr nesnášel Pražáky, a zvláště hubaté. Letos se mi sice omlouval – že to byla dobrá škola pro můj další život.

V neděli a ve čtvrtek byla rekreace, někdy s táborákem, bylo-li pěkně, jinak byla v jídelně s velkým hrncem ovocného čaje. Pokud byl s námi o Stanislav, těšili jsme se na ni. Učil nás se rekreovat, tj. komunikovat spolu, což není vždy snadné, pokud lidé žijí stále spolu a musí dbát na řeholní normy – aby nemluvili příliš o sobě, nevychloubali se ani nekritizovali.

Při slavnostních příležitostech byla rekreace častější. Končila obyčejně společnou večerní modlitbou o půl deváté – někdy byla i soukromá – a v 21 hodin byl noční klid. Určitým problémem byl jediný záchod v poschodí, padací s dvěma kabinkami, a pak koupání, od něhož jsme měli dispens, i když teplou vodu jsme měli, pokud jsme si topili v cele.