Dějiny Sekulárního františkánského řádu v Čechách a na Moravě - Založení řádu a jeho název

Reichel, František OFS

Současný Sekulární františkánský řád (SFŘ) Ordo franciscanus saecularis (OFS) nese toto pojmenování od roku 1978, tak jak to potvrdil v nové Řeholi papež Pavel VI[1]. Začátkem století až do roku 1978 byl však oficiální název III. řád sv. Františka, ale ani to nebyl první název řádu. 

Církevní úřední jméno pro členy Františkova řádu žijící ve světě bývalo z počátku různé. V papežském breve Řehole IX. „Significatum“ z 16. XII. r. 1221 nemají dosud zvláštního jména, praví se, že někteří, jimž Bůh dal vnuknutí, aby nehledajíce marné slávy světa, nýbrž v pokoře sebou pohrdajíce, se obrátili ku pokání. V listě z 1. XII. 1225 „Cum illorum“ jmenováni jsou od některých, jak praví papež: „Fratres de poenitentia“ - bratří kající. V listě z 26. května 1227 „Nimis patenter, opět schází jakékoliv pojmenování, jen na konci je uvedeno slovo „poenitentes“. List z 30. března 1228 „Detestanda“ již na začátku je adresován „Fratribus de poenitentia“, tedy oficiálně přidán tento název. 4. června 1230 poprvé užívá Řehoř IX. jména III. řád začínaje list „Cum dilecti filii fratres III. Ordinis S. Francisci“. 15. března 1238 „Ne is qui bonis“ – papež uvádí název, který se vyskytuje v italském městě Osimo: „qui Contientes dicuntur“ = „zdrženliví“, název. jenž dle Müllera i později často se užívá pro název III. řádu. Ve zmíněném listu české blahoslavené Anežce mluví papež o III. řádu kajících. Dle listu z 5. VII. 1264 „Pium arbitrantes“ v San Gemognano se nazývají „Fratres et sorores de poenitentia conjugatorum“ = Bratři a sestry kající, žijící v manželství[2].

 

 

 

 

 

            Zrození III. řádu uvádí Tomáš z Celana: „Mnozí šlechtici i prostí, duchovní i laici, začali se z Božího vnuknutí přidávat ke sv. Františkovi, aby se pod jeho vedením navždy zasvětili Bohu[3]. Sv. František tuto situaci promýšlel. Výsledek shrnují jeho myšlenky v Listu všem věrným křesťanům[4]. Na přípravě řehole pracoval ochránce sv. Františka a řádu kardinál Hugolin, biskup z Ostie a pozdější papež Řehoř IX. Oficiální vyhlášení III. řádu uskutečnil papež Honorius III. Bulou Memoriale propositi dne 20. května 1221 „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“ Pamětní spis programu života kajících bratří a sester žijících ve vlastních domech, započatého v roce 1221[5]. Prvním terciářem byl Františkův známý z mladých let, kupec Luchesius. Jeho rodina se stala kolébkou III. řádu[6]. Třetí řád se brzy rozšířil po celé Evropě a počet jeho členů vzrůstal. K řeholi z roku 1221 přibývaly dodatky a úpravy a tím ztrácela jednotný styl. Proto první františkánský papež Mikuláš IV. řeholi zrevidoval a doplnil, a tak přizpůsobil požadavkům doby i řádu samého a vydal bullu Supra Montem dne 17. srpna 1289[7]. Třetí řád byl též schválen církevními sněmy ve Vienne roku 1311 a lateránským 1512 – 1517.[8]

 

 

Nové myšlenkové a hlavně vznikající sociální hnutí vedlo papeže-terciáře Lva XIII. k vydání nové řehole. 17. září 1882 vydal encykliku Auspicato concessum[9], ve kterém kladl velmi vřele na srdce všem katolickým biskupům celého světa, aby ve svých diecézích sv. III. řád serafínský všemožně rozšiřovali a zvelebovali. 30. května 1883 vydává Lev XIII. Bulu o Reguli čili pravidlech, o správě, výsadách a odpustcích téhož sv. III. řádu „konstituci“, jež počíná slovy „Misericors Dei Filius“[10].

 

 

 

 

Dějiny III. řádu ve 13. – 19. století

 

 

Hlavním a téměř jediným pramenem informací je historie sepsaná a uveřejněná v Almanachu III. řádu vydaného v roce 1921 v rámci 700. jubilea III. řádu P. Leandrem Brejchou. Uvádí se zde mimo jiné, že je možno se důvodně domnívat, že zakladatelem III. řádu u nás byla blahoslavená Anežka Přemyslovna. Nasvědčoval by tomu list papeže Řehoře IX., kde je III. řád chválen a tím i doporučen. Horlivá dcera sv. Kláry snad na základě tohoto listu povzbudila členy I. řádu, aby zakládali i III. řád – jestli to ani nečinili při svém příchodu. Z roku 1258  je zmínka, že v Zavichosti  Tataři zabili několik kněží františkánů a mezi nimi že byli též „conversi“, tj. terciáři v hábitu.

 

 

            Terciářem byl i Vladislav Jagellonský. V 15. století šířili III. řád v našich slovanských zemích zástupci přísné observance sv. Jakub z Marky a Jan Kapistrán. Zvláště tento organizoval terciáře pod vlastními vizitátory, ministry, instruktory a kazateli.

 

 

            Zdá se, že ve století 16., 17. a následujícím byl III. řád v našich krajích v úpadku a že místo něho rozšířilo se tzv. arcibratrstvo opasku sv. Františka.

 

 

            Zvláštním zjevem činnosti III. řádu bylo na počátku 17. století „bratrstvo mrskačů“. Naši kajícníci povstali roku 1603 při novém kapucínském kostele na Hradčanech. V 18. století počal III. řád v našich vlastech oživovat.

 

 

Z těch dob máme i první vydání českých regulních knížek pro III. řád. Roku 1708 vyšlo první vydání knihy Regule aneb způsob života bratrů a sester III. řádu sv. Otce, L. P. 1701, od kněze Jarolíma Veita, františkána, vydaná v německém jazyku,  pak přeložena do češtiny. Vyšla v Praze u Voršily Hamplové. Obsah knihy: O počátku a založení III. řádu sv. Františka – Řehole III. řádu a krátký výklad – Pobožnosti a rituál. Kniha se dočkala mnoha vydání.

 

 

I když působil III. řád nehlučně a ve skrytu, přece jeho význam neušel liberálním rádcům Josefa II., „reformátora všeho i církve“. V terciářích uznávali po řeholnících nejsilnější oporu křesťanského života. Proto s dekrety o zrušení  řádů a klášterů vycházely ortely likvidace i o třetím řádu, prý státu nebezpečném. Bylo omezeno přijímání oblečených terciářů v klášteřích (1774). Nařízen soupis jmen a stavu zámožnosti světských terciářů a míst, kde se shromažďují (1776). Zrušeny byly terciářky, které sice žily mimo kláštery, ale chodily oblečeny řeholním rouchem (1782). Byl žádán také přesný seznam „kapitálií“, tj. jmění všech bratrstev, zvláště III. ř. (1782). Roku 1782 konečně po dlouhých přípravách byl vydán dekret, jímž se ruší vůbec všichni terciáři a „třetí“ řádová bratrstva u serafínského řádu a klášterů. Bylo zakázáno i přijímat do klášterů terciáře  oblečené hábitem bez kápě. Roku 1784 pak bylo zkonfiskováno  veškeré jmění III. řádu i kalichy a cenné bohoslužebné předměty, které měl. Když pak byl roku 1855 učiněn konkordát mezi císařem Františkem Josefem I. a Piem IX., bylo  odvoláno i zrušení řádu.

 

 

Kolem padesátých let 19. století počíná v našich zemích obnova III. řádu. Terciářské obce byly vzkříšeny  hlavně při všech klášteřích a též při některých farních chrámech. Od dob roku 1840 – 1860 jsou vedeny nové matriky terciářů. Nejmocnější vzpruhou rozvoje III. řádu i v našich zemích byl okružní list papeže–terciáře Lva XIII. „Auspicato“ z roku 1882 a konstituce: „Misericors Dei Filius“ z roku následujícího. Přání velkého sociologa v duchu sv. Františka došlo ohlasu i u nás a úprava řehole k časovým potřebám  s radostí přijali kněží  i  terciáři. Od těch dob se datuje  první rozmach ideje III. řádu i v našich zemích[11].

 

 

Mimo to soustřeďovaly členy po mnoho let poutě pořádané na Velehrad a Hostýn, z nichž se později vyvinuly sjezdy. První pouť byla 4. – 6. července r. 1892 a zúčastnilo se jí přes 2000 terciářů. Příštího roku byl 8. září velký a památný den pro terciáře na posvátném Hostýně – svěcení oltáře sv. Františka tehdy biskupem brněnským Bauerem, terciářem[12].

 

 

V 2. polovině 19. století P. J. Pelikovský, ředitel III. řádu, vydává „Serafínského otce sv. Františka z Assisi“, příruční regulní knížku Třetího řádu. O tu byl tak velký zájem a našla takové uplatnění a rozšíření, že v lednu 1898 vyšlo již její šesté vydání. Knížka obsahuje čtyři díly. První díl má 6 hlav: I. hlava zachycuje život sv. Františka a založení všech tří řádů a rozdělení III. řádu na světské a klášterní terciáře (alžbětinky, školské sestry, šedé sestry aj.); II. hlava je věnována organizaci, tj. zřízení a správy III. řádu; III. hlava pojednává o III. řádu v tehdejší době; IV. hlava má ustanovení čili konstituci vydanou Lvem XIII. o způsobu života členů Třetího řádu sv. Františka ve světě žijících; V. hlava je vysvětlení sv. Regule III. řádu; VI. hlava uvádí seznam odpustků. Druhý díl jsou modlitby pro různé příležitosti a litanie. Třetí díl obsahuje  modlitby hodinek a krátká rozjímání. Čtvrtý díl je ceremonial aneb obřady Třetího řádu sv. Františka[13].

 

 

Roku 1887 založil minorita P. Štěpán Vodička v Krnově první časopis pro členy III. řádu: Zahrádku sv. Františka. Potom ji redigoval zasloužilý terciář – farář Jan Hejtmánek. Terciáři měli nyní svůj časopis a tím došlo k jejich většímu sjednocení na základě vzájemných informací o životě řádu. „Zahrádka“ činila dobré služby po všech  15 ročníků, co vycházela[14].

 

 

Ačkoliv nebylo úmyslem sv. Františka, aby se terciáři uzavírali do klášterů, přesto již ve 13. století vznikaly terciářské domy. Na přelomu 19. století byly u nás školské sestry, alžbětinky, šedé sestry, křížové sestry, františkánky a klášter terciářek v Brně[15].

 

 

Za zmínku stojí i skutečnost, že od roku 1896 je ve Vídni organizována česká skupina III. řádu[16].

 

 

                                                           František Reichel OFS

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



[1] Pavel VI. „Na věčnou paměť“, Řehole SFŘ, české vydání, Alverna Praha 1992, S. 4 – 6.

 

 

[2] ThDr. a PhDr. P. Jan Kapistran Vyskočil „Dějiny a význam III. řádu sv. Františka „Almanach k oslavě sedmistého jubilea III. řádu sv. Františka. Vydalo Družstvo přátel studie u P. Marie Sněžné, Praha 1921, s. 1- 24. 

 

 

[3] Tomáš z Celana, První životopis (1229), Františkánské prameny, s. 105 - 149, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1999. 

 

 

[4] Sv. František, List všem věrným křesťanům, Františkánské prameny, s. 51 – 56.

 

 

[5] Bula papeže Honoria III. Memoriale propositi 20. 5. 1221 in Pietro Rossi, Největší dílo sv. Františka, z originálu „IL capolavaro Di. S. Francesco“ přeložil a upravil Radim Jáchym OFM, tisk Uherské Hradiště 1999, s. 1.

 

 

[6] F. C. Minařík, OFM, Krátký přehled dějin III. řádu  ročník 5 (1905 – 6), s. 68.

 

 

[7] Bula papeže Mikuláše IV. Supra montem 1289, Serafínské květy 5, 1905 – 6, s. 106.

 

 

[8] Serafínské květy  35, 1937 č. 2, s. 29. 

 

 

[9] Encyklika papeže Lva XIII. Auspicato concessum 17. 9. 1882, SK ročník 1, 1901 – 2, s. 218 – 219.

 

 

[10] Bula papeže Lva XIII. Misericors Dei Fillius 30. 5. 1883 in Pavel Josef Pelikovský: Serafínského otce Františka z Assisi příruční Regulní knížka pro kněze a lid ve městě i na venkově, Tachov 1898, s. 5.

 

 

[11] Viz Dr. Leander Brejcha, „Třetí řád v našich vlastech“, Almanach k oslavě 700. jubilea III. řádu sv. Františka, Praha 1921, vydalo družstvo přátel studie u P. Marie Sněžné, s. 25 – 45.

 

 

[12] Dr. L. Brejcha, Almanach – tamtéž.

 

 

[13] Pavel Josef Pelikovský, „Serafínského otce Františka z Assisi“, Příruční Regulní knížka pro kněze a lid ve městě i na venkově, Tachov 1998.

 

 

[14] Brejcha, Almanach – viz poznámka 11.

 

 

[15] P. Klement Minařík, „Terciáři v klášteřích“, Almanach – viz poznámka 22, s. 46 – 49.

 

 

[16] Serafínské Květy,  ročník 6, 1906 – 7, s. 206.