Jáchym, Radim OFM

Slovo „minorita“ ve Františkových spisech nenajdeme. Je to abstraktní pojem, který však chce shrnout velmi konkrétní skutečnosti, které jsou pro Františka běžné a které vyjadřuje pojmem „menší“, „být menší“. Původní latinský výraz „minoritas“, snadno pochopitelný v románských jazycích, nemůžeme do češtiny přeložit (můžeme jej vyjádřit jen slovesným obratem „být menší“). „Minorita je pokorná a poddaná služba a - svobodnou volbou - postoj podřízeného a ne vedoucího“ (O. Schmucki OFMCap.).

František znal tento pojem ze svého rodného Assisi. „Minores“ byla (dnešním způsobem vyjádření) jedna strana v městské obci, můžeme říci i třída, vymezená spíše negativně: ti, kteří nebyli „maiores“, šlechta - tedy tvořící se měšťanský stav. František to osobně poznal dobře, když sám se chtěl ze synka obchodníka vyšvihnout získáním rytířských ostruh mezi „maiores“.

Po svém obrácení tento pojem „minores“ vědomě přejímá, nechápe ho však sociálně-ekonomicky, ale jeho inspirací je evangelium. Patrně poprvé se u něj objevuje v Nepotvrzené řeholi v 7. hlavě: „Žádný bratr, kdekoli je u jiných lidí ve službě nebo v práci, ať... nemá vedoucí postavení... Spíše ať jsou menší a poddáni všem v domě.“ Být menší je pro něj kritériem, zda Boží služebník má Ducha Páně: „Učiní-li Pán skrze něho něco dobrého, ať si na tom nic nezakládá... a pokládá se za menšího než všichni ostatní“ (Napomenutí 12).

„Být menší“ je něco dynamického: znamená to směřování, neukončenost, pokoru - na rozdíl od „být nejmenší“: menší může se vždy stát ještě menším, nikdy není hotový - a to vyjadřuje výstižně situaci člověka jako poutníka a cizince na tomto světě (srov. Řehole sv. Františka 6 i Řehole SFŘ 11).

Jaký význam připisuje František tomuto výrazu, ukazuje, když dává svému společenství název Menší bratři: bratři vyjadřuje jejich vzájemný vztah - menší k ostatním - a především k Bohu.

Evangelní základ minority

Odkud přijal František myšlenku minority, jestliže odmítneme povrchní výklad o jejím původu od minores, tedy ze soudobých sociálních poměrů Assisi? Tak jako se ve všem František odvolává na evangelium Ježíše Krista, nemůže tomu být jinak ani v tomto základním pojmu jeho spirituality.

Bible užívá pro označení minority různé výrazy (malý, nepatrný, chlapec, dítě). Už ve Starém zákoně se takto sami označují ti, kteří dostávají od Boha nesnadné poslání: Gedeon, Saul, proroci, a v Novém zákoně zvláště Pavel: „síla se projeví v slabosti... když jsem slabý, právě tehdy jsem silný“ (2 Kor 12, 9-10). Obecně to Pavel vyjadřuje velmi výrazně nesvorným Filipanům: „... v pokoře ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám...“ (Flp 2, 3).

Nejvýraznějším vyjádřením Ježíšovy minority je první část hymnu na Krista, který Pavel převzal z tradice, vložil do svého listu Filipanům (2, 6-11) a my jej čteme v Denní modlitbě církve každý týden v prvních nešporách neděle: „Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.“

Boží Syn, když vstoupil do stvoření a stal se člověkem, zřekl se sám sebe, své (jen!) božské přirozenosti a přijal přirozenost lidskou: Stvořitel se stal tvorem, Pán služebníkem. Přesněji řečeno, přijal stav otroka (se vším, co to v tehdejší době znamenalo) - po právní stránce ovšem nebyl otrokem, a po duchovní stránce nebyl žádný člověk svobodnější než on - avšak právě vzhledem k jeho (původnímu a přirozenému) božství znamenalo pro něj přijetí lidské přirozenosti toto největší (dobrovolné) ponížení. Naplnil tím Izaiášovo proroctví o „Božím služebníkovi“, který „nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi..., (tížily) ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily“ (Iz 53, 4-5).

Tím, že vzal na sebe tuto přirozenost služebníka, ponížil se, nebo přesněji přeloženo: pokořil se. Tento Ježíšův příklad máme následovat ve svém životě jako menší: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2, 5). „Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby“ (2 Kor 8, 9). Toto zřeknutí se a pokoření Božího Syna není jen příkladné, ale výkupné.

Ježíš toto výkupné ponížení uskutečňoval celým svým životem: narodil se v chudobě v Betlémě, při svých cestách putujícího kazatele měl hlad, žízeň, pocítil únavu, neměl, kde složit hlavu. Celý jeho život se vyznačoval poslušností vůči poslání, které přijal od Otce, a vyvrcholilo na Kalvárii: byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Toho si je František dobře vědom, když v Listu kapitule 6 píše, že „náš Pán Ježíš Kristus vydal svůj život, aby neporušil poslušnost vůči svému nejsvětějšímu Otci“.

Ježíš Kristus ukládá výslovně tuto minoritu svým učedníkům. Když se Dvanáct vrátilo z apoštolské cesty, zaskočí je Ježíš otázkou, o čem cestou mluvili, a oni mlčí, protože se dohadovali, kdo z nich je největší. Tu jim Ježíš říká důrazně: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech“ (Mk 9, 35). Učedníci mluví o největším, Ježíš o prvním a posledním: v obou případech jde o to, kdo bude první: Ježíš říká, že ne největší, ale poslední (= nejmenší). A aby jim dal konkrétní příklad, ukazuje jim na dítě: ne jako na vzor chování, ale pro jeho postavení v židovské společnosti: dítě nemělo jiné právo než poslouchat.

Spor o to, kdo je mezi apoštoly největší, však tím neutichl, a vrátili se k němu ještě při poslední večeři (podle Lk 22, 24-27), kdežto podle Marka (10, 41-45) k němu došlo po žádosti Jakuba a Jana, aby měli v slávě přední místa po Ježíšově pravici a levici. Vidíme tu jednak, že apoštolové stále nechápali Ježíšovo učení o minoritě, jednak z Ježíšovy ostré kritiky důraz, který na tuto otázku klade: rozlišuje vykonávání moci v světské společnosti „králi a těmi, kdo mají moc“, od vykonávání moci v novém společenství radostné zvěsti: „Kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo je jako představený, ať je jako ten, kdo druhým slouží“, nebo, jak říká ještě důrazněji Marek: „Kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech“.

A aby to bylo zcela jasné, prokazuje jim službu, kterou běžně dělali otroci, a umývá jim nohy s výslovným příkazem: „Máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy“ (Jan 13, 4-17). Právě toto symbolické umývání nohou zdůrazňuje František na více místech svých spisů jako vlastní výraz minority: „Ať se nikdo nenazývá prior (převor = přednější), ale všichni ať se nazývají prostě menší bratři. A jeden druhému ať umývá nohy“ (Nepotvrzená řehole 6). Klára pak toto umývání nohou sestrám uskutečňovala doslovně.

Minorita Krista a učedníků se uskutečňuje službou, která má dospět až k obětování života. Jen ten, kdo „ztratí“ život pro bratry, „získá“ jej (na více místech evangelií). Sebezapření ve prospěch druhých dělá z křesťanského společenství novou společnost spásy. Nejde ovšem o odříkání samoúčelné, ale: pro Boží království, pro evangelium, pro bratry a sestry, pro Krista. Pravá minorita je v lásce.

podle Lina Randelliniho OFM

 VITA MINORUM 2-4/1998

 zpracoval Radim Jáchym OFM