Jáchym, Radim OFM
Památka této světice se dříve slavila 31. května nebo 1. června, nový církevní kalendář ji stanovil na den jejího úmrtí 27. ledna.
Sláva sv. Anděly je nerozlučně spjatá s rozšířeným ženským řeholním Řádem sv. Voršily, který proslul svými školami pro dívky. Nalezneme je prakticky všude na světě, kam pronikla katolická víra.
Narodila se 1475 v Desenzano u jezera Garda v severní Itálii v rodině drobné provinční šlechty. Doma jí dali hlubokou náboženskou výchovu. Opravdové kulturní vzdělání jí ale chybělo. Rodiče jí brzo zemřeli a jako sirotka se jí ujal hodný strýc spolu s její sestřičkou, s kterou si výborně rozuměla, avšak Pán jako by ji chtěl odloučit od všeho už v mládí: také strýc i sestřička jí zemřeli. U bohatších příbuzných byla spíše služkou než členem rodiny. Realita života v ní upevnila ducha a vůli, a její srdce rozšířila pro každou duši a pro každou lidskou bídu.
Léta, v nichž žila, byla vrcholným údobím renesance. Její světská kulturní sláva a hospodářský rozkvět měly však také svou stinnou stránku. Odváděly a někdy přímo odtrhly lidi od jejich nadpřirozeného údělu a posmrtného života na věčnosti, k němuž jsou povoláni. Proti tomuto skrytému nebezpečí se však již v Itálii pozvedly horlivé hlasy velkých kazatelů a reformátorů. Tuto otázku se snažila svým způsobem řešit i Anděla. Byla jen ženou bez literárního vzdělání, nahrazovala však důvtip a kulturní převahu známých osobností svou hlubokou pokorou. Chtěla zdokonalit společnost pomocí rodiny, a rodinu opět náboženskou výchovou křesťanských žen, což byl ovšem úkol důležitější, ale také choulostivější.
Příliš brzo poznala, že ve světě nemá žádnou lidskou oporu. Proto upírala zrak na kříž a Ukřižovaný se stává její silou, oporou, vším. Anděla nejprve zasvětila Bohu svou panenskou čistotu a potom dlouhou dobu hledala svou správnou životní cestu.
Poznává, že pro křesťanskou dokonalost nestačí jen mít Boha v sobě. Krista je třeba dávat dál! Je třeba učit poznávat ho a milovat. Vedená Boží moudrostí snaží se při svých povinnostech najít si čas i na apoštolát. Všude, kde ji Prozřetelnost postaví, je matkou a učitelkou mládeže. Vedle dětí ji vyhledávají i matky, a každý, s kým přijde do styku, vytuší, že Anděla má odpověď na jeho otázky.
Tak přejde 60 let plodného života: učí, stírá slzy, zdvíhá, ošetřuje. Po vstupu do III. řádu sv. Františka v Brescii žila v tuhé kázni, nosila drsný šat, jedla jen chléb a zeleninu a spala na tvrdém lůžku. Vykonala mnoho poutí po celé Itálii. Vypravila se i do Svaté země lodí s poutníky.
Po návratu měla zjevení. Viděla v něm dlouhé schodiště, které sahalo ze země až do nebe. Po něm stoupaly a scházely zástupy mladých dívek, zatímco jakýsi hlas je vyzýval, aby založily novou řeholní rodinu. Anděla si vzpomněla na známou legendu o sv. Voršile, dívce z královské krve, kterou v Kolíně nad Rýnem umučili Hunové, spolu s 11 000 panen. Příklad sv. Voršily a jejích legendárních družek zcela odpovídal ideálům nového řádu, který založila 1535 a dala mu jméno mladé světice - sv. Voršily.
Zvolila dobře, poněvadž patronka přinesla novému řádu skutečně požehnání. Sestry voršilky se z Brescie rychle rozšířily i do jiných měst. Stanovy řeholního života, jak je sepsala sv. Anděla, vykazovaly opravdu moderního ducha a byly přiměřené potřebám současné doby.
Sestry voršilky nežily v řeholní komunitě, ale zůstávaly ve světě, ve vlastních rodinách, neboť rodina je nejlepším prostředím pro výchovu. Předepsané byly jen pravidelné schůzky. Anděla původně nechtěla sestry ani zavazovat sliby, ty se jim jen doporučovaly. Tímto způsobem se mohly volněji a důkladněji věnovat konání dobra, především výchově mládeže. Tento charakteristický rys jim umožnil, že mohly pokračovat ve svém dobročinném působení a rozšiřovat je i v dobách obzvláště těžkých pro jiné řeholní řády, například v době revoluce ve Francii.
Stanovy voršilek jsou samy o sobě značně pružné, a proto se daly vždy snadno a účinně přizpůsobit požadavkům různých národů a dob. Proto také má řád nyní celkem 18 větví, které všechny přispívají ve světě ke slávě Anděly Merici. Světice zemřela v Brescii v roce 1540, v ruce s poutnickou holí, kterou si přinesla ze Svaté země. Svatořečil ji Pius VII.
Ze sbírky životů svatých na každý den
„V jednom společenství“
vydané Křesťanskou akademií v Římě;
podle dalších pramenů doplnil
Radim Jáchym OFM