Pospíšil, Ctirad Václav OFM

Základ tohoto popisu soteriologického významu Kristovy smrti nalézáme ve Starém zákoně:

„Já jsem Hospodin. Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a vykoupím (LXX – lytrósomai) vás vztaženou paží a velkými soudy. Vezmu si vás za lid a budu vaším Bohem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvede z egyptské roboty“ (Ex 6,6-7).

Vykoupení původně znamenalo koupit otroka nebo zajatce a darovat mu svobodu1, nebo zaplatit čísi dluh a nepožadovat za to náhradu. Nesmíme však zapomínat, že v Exodu je vykoupení – osvobození podmínkou, bez níž není možná pravé bohopocta (srov. Ex 5,1), bez níž nelze putovat do zaslíbené země. Osvobození „od něčeho“ je vždy zároveň osvobození „pro Hospodina“. V Písmu neexistuje neutrální svoboda2, buď člověk slouží Hospodinu, nebo je otrokem cizích mocností a falešných bohů. Stejná terminologie se objevuje i v prorockých knihách, například Deuteroizaiáš interpretuje spásonosný zásah Boží jako vykoupení (srov. např. Iz 41,14) a označuje Hospodina často slovem vykupitel (srov. např. Iz 43,14; 44,6.24; 48,17; 49,7.26; 54,5.8). Vykoupení je projevem milosrdenství:

„Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení, on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí“ (Žl 130,7-8).

Hlubší pochopení pojmu vykoupení vyžaduje zmínku o tom, kdo byl vykupitel – go´el v životě izraelské společnosti. Jednalo se o člověka, který, v případě, že jeho příbuzný upadl do nouze nebo do otroctví, zasahoval a osvobozoval jej zaplacením dluhu nebo příslušné ceny3. Tento zásah ve prospěch postiženého byl právem a do určité míry i mravní povinností příbuzného. Když je tedy Hospodin označován jako Go´el Izraele, znamená to, že na základě smlouvy se Bůh chová jako blízký příbuzný lidu4, jako jeho Otec (srov. Ex 4,22). To. Že Hospodin jakožto Go´el Izraele nikomu nic neplatil, je více než evidentní. Označení spásného Božího zásahu ve prospěch lidu jako vykoupení je proto metaforické povahy5! Vykoupením se projevuje milosrdenství, jedná se tudíž o zásadně sestupnou soteriologickou kategorii.

Zmíněné starozákonní pojímání osvoboditelského Božího jednání se projevuje v soteriologické terminologii Nového zákona. Sám Nazaretský definuje svou smrt jako výkupné, které dobrovolně dává za mnohé.

„Vždyť Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné (lytron) za mnohé (Mk 10,45).

Podle židovského zákonodárství se v některých případech mohl vyplatit nebo mohl být vykoupen z trestu ten, kdo se provinil srov. Lv 21,30). Cena tohoto výkupu se v hebrejštině nazývala kofer, řecky lytron. Vykoupení, které realizoval Ukřižovaný, v sobě zahrnuje očištění – osvobození od viny, protože se týká v první řadě otroctví hříchu (srov. např. Řím 6,16n.) a je přechodem „od hříchu a modloslužby“ k nové svobodě „pro Hospodina“ (srov. např. 1 Sol 1,9).

             „On se za nás obětoval, aby nás vykoupil se všeho hříchu a posvětil na svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích (Tit 2,14).

Vykupitelem, osvoboditelem, spasitelem je podle svědectví Nového zákona jak Hospodin (srov. např. 2 Tim 1,9; Zj 7,10), tak Ježíš Kristus srov. např. Ef 5,23; Tit 1,4; 2,13; 1 Jan 4,14). Hovořit o Kristu jako o spasiteli znamená připisovat Nazaretskému božskou funkci, v čemž je skryta patrná narážka na božský statut galilejskému Mistra srov. např. Tit 2,13). Funkcionální a ontologický rozměr christologie jsou neoddělitelné. Svatopisci, jak již bylo řečeno, nehovoří nikdy o tom, komu Kristus platil cenu vykoupení. Základní idea použité terminologie tkví v tom, že Otec a vtělený Boží Syn se projevují jako Go´el, tedy jako Otec

Srov. např. Jan 17,23) nebo jako bratr (srov. např. Řím 8,29) každého vykoupeného.

Nyní se dostáváme k úvahám o ceně naší spády. Směr těchto úvah se pochopitelně netýká otázky, komu bylo placeno výkupné, nýbrž velikosti toho, co Hospodin a jeho vtělený Syn vynaložili při realizaci našeho vykoupení. Podle Anselma je tato cena absolutní, přesně odpovídá míře lidského provinění6, a Bůh proto nemá jiné východisko než na jedné straně tuto cenu vyžadovat a na druhé straně ji vlastně sám zaplatit. Podle Bonaventury je sice tato cena absolutní, ale rozhodně není nutná. Všemohoucí totiž mohl realizovat naši spásu i jiným, méně dokonalým, ale také méně vznešeným způsobem. Cena kříže je tedy značně nednesená7. Bůh, náš Otec, a vtělený Syn, náš bratr, když se jedná o naši záchranu, nekalkulují, neplatí jen to, co je nezbytné, ale vrhají na misku vah vše, co mají. Nadměrná cena spásy tak zjevuje nekonečnou Boží lásku k člověku (srov. Jan 3,16; Řím 5,8). Skutečnost, že Hospodin ve své nevýslovné lásce neodpočítá pouze přiměřenou cenu, ale vydává všechno, znemožňuje lidské kalkulace zakládající se na pouze právnickém pojetí vykoupení. Tato logika lásky je onou moudrostí, která se tváří v tvář moudrosti světa jeví jako pošetilost (srov. 1 Kor 1, 18n.) Výhradně v tomto smyslu je třeba chápat tvrzení, že k naší spáse by dostačovala kapka Kristovy smrti8.

Nezapomínejme, že spása realizovaná na dřevě kříže je ta nejvznešenější myslitelná. Jiná cena spásy by s sebou nevyhnutelně nesla nižší úroveň zjevení Boha i menší vznešenost a důstojnost pro vykoupeného člověka. Pokud Bůh rozhodl, že spása tkví v jeho sebedarování člověku a ve zbožštění tvora, pak by jediná krůpěj Kristovy krve opravdu nestačila k tomu, aby byla pravou svátostí této nevýslovné lásky, tohoto nevýslovného daru. Jen totální sebedarování člověka je s to v dějinách rozumět kritice, kterou proti výpovědi o dostatečnosti jedné krůpěje Kristovy krve vzhledem ke spáse lidstva oprávněně vznáší například Hans von Balthasar9.

Pouze pro úplnost podotýkáme, že v úvahách o vhodnosti – nutnosti ceny naší spásy se vrací na scénu zásadní problém vztahu mezi imanentní a ekonomickou Trojicí. Mělo by být evidentní, že stvořené projevy věčného tajemství živého Boha nejsou pod zákonem nutnosti, nýbrž projevem Hospodinovy svobody. Zároveň však také platí, že Bůh musí být pravdivý (srov. Žid 6,18). Cena naší spásy, řád stvoření, tajemství vtělení, řád zjevení, řád milosti, to vše je spjato velmi hlubokou vzájemnou souvislostí, a tak změna jednoho by s sebou musela nevyhnutelně nést  posun i v ostatních uvedených aspektech tajemství naší víry.

Ctirad Václav Pospíšil OFM

L Srov. B. SESBOÃśÉ, Gesu Cristo l´unico mediatore – 1, 164.

2 Srov. G. Piana, „Liberta e responsabilita“, in: F. COMPAGNONI (a cura di), Nuovo dizionario di Teologia Morale (Milano 1990) 658-674 (662-665).

3 „Když tvůj bratr zchudne a odprodá něco ze svého vlastnictví, přijde k němu jeho příbuzný jako zastánce (go´el) a vyplatí (LXX – lytrósetai), co jeho bratr prodal“ (Lv 25,25).

4 Srov. M. SERENTH, Gesu Cristo, 355-356.

5 Srov. např. J. WERBICK, Soteriologie (Düsseldorf 1990) 135-137.

6 Srov. např. CDH, I, 20; SCHMITT 2, 86.

7 Srov. Sent III,d. XX, a. un, q. VI, resp. 4; Opera Omnia III, 431b-432a.

8 „Jednorozený Syn Boží … obětovaný jako nevinný na oltáři kříže prolil ne pouhou kapku krve, která by nicméně stačila k vykoupení celého lidského rodu kvůli spojení se Slovem, nýbrž prolil proudy krve v tak hojné míře, že v něm není možno nalézt od špičky chodidel až po temeno hlavy, co by nebylo poraněno (srov. Iz 1,6).“ KLEMENT VI., Unigenitus Dei Filius, (1342), DH 1025.

9. Srov. H. URS VON BALTHASAR, „Mysterium Paschale“, 223.