Čech, Zdirad

7. února                                                          + 1471

Když se bratr Antonín (v klášteře se mu říkalo Antonín Vico, snad jeho křestní jméno bylo Ludvík – Ludovico) narodil ve šlechtické rodině ve středoitalské obci Stroncona, bylo zřejmé, že bude, až vyroste, rytířem. A protože mu bylo bližší skutečné rytířství svatého Otce Františka ve službě našeho Pána než to blýskavé a hlučné rytířství válečníků ve službách různých větších či menších panovníků, zaklepal, když dosáhl dvanáctého roku, na dveře konventu observantů v rodném městečku. Napřed byl v jednom toskánském domě, pak na Korsice, a když ukončil noviciát, složil řeholní sliby a byl poslán do konventu sv. Damiána v Assisi a tam už zůstal. Ochotně konal pomocné práce, trpělivě posluhoval nemocným, nadevšechno rád přisluhoval při mši svaté a pečoval o kostelní světla. Hodně se modlil v domě nebo v blízké jeskyni, pečlivě se připravoval ke svatému přijímání, chodil bos a co nejskromněji jedl. A protože si ošklivil zahálku, zhotovoval, když měl volnou chvíli, kříže a rozvěšoval je podle cest. Dosáhl takové dokonalosti, že mlčky dokázal přijmout velmi citelný trest za provinění, jehož se nedopustil a jen náhoda vyjevila jeho nevinu. Bůh ho obdařil darem nazírat budoucí věci a oslavil ho už zaživa mnoha zázraky, a ty pokračovaly i potom, co v šestasedmdesáti letech zemřel. A nejen že u hrobu bratra Antonína dosahovali mnozí tělesného uzdravení, ale napravovali tu svůj život. A když po mnoha letech bratři otevřeli jeho hrob, aby mohli tělo přenést na vhodnější místo, našli je neporušené. Nepřetržitou úctu potvrdil a schválil roku 1687 papež Inocenc XI. Kresbu postavy blahoslaveného Antonína provází jeho znak.

Zdirad Čech