Hasil, Berard OFM

V roce 1945 po ukončení průmyslovky a dvou letech práce v konstrukční kanceláři jsem naznačil jednomu knězi, že trochu šilhám po semináři. Něco se mě ptal a pak mi doporučil, abych se přihlásil na techniku, protože potřebujeme katolickou inteligenci a povolání že nemám. Uposlechl jsem a několik let studoval – nešlo mi to. Jednou jsem zašel ke sv. zpovědi k Panně Marii Sněžné: kněz jemného hlasu vyslechl mé naříkání a poradil mi: Vezměte to, jak to bylo řečeno. Ale když nemáte povolání ke kněžství, můžete mít povolání do kláštera. A doporučil mi, z čeho se mohu dovědět něco o různých řádech. Asi po dvou měsících jsem tam zašel znovu, že bych snad stačil na benediktinské Modli se a pracuj nebo na chudobu kapucínů. Onen kněz rozřešil mou nejistotu: Sám jsem chtěl také k benediktinům, ale ti jsou teď po odchodu německých řeholníků v úpadku – a kapucíni? To máte jako františkáni, jenom že mají delší kapuci a plnovous. Kdybyste souhlasil, tak vás představím našemu provinciálovi – tehdy to byl o. Kapistrán Vyskočil, profesor dějin na Karlově univerzitě. Ten se na mne přísně podíval a řekl: Teď do řádu? (Bylo to 19. ledna 1949.) Začínáme v září – tady máte papír, vyplňte jej a pošlete! Učinil jsem to – a bylo ticho. A 27.8. přišel dopis: Přijeďte do pražského kláštera! – a poslali mě do Kadaně do noviciátu. Po sedmi měsících plných radostí přišel 13. duben 1950, kdy jsme byli svezeni do Hejnic a za 14 dnů do Bohosudova. Tam jsem se zase setkal s o. Bonaventurou. Prozradil mi, že když mě tehdy v lednu poslal k o. Kapistránovi, zastavil se na chvíli na chodbě, protože se mu klepaly kolena a čekal, jak vyletím. Měl totiž u svého představeného vroubky: vrátil se několikrát opožděně z exercicií, které vedl u řeholních sester, a vždycky sliboval: Otče, nezlobte se, přivedu vám dva novice – jednoho doktora a druhého inženýra. A prošlo to – i když jsme byli teprve studenti. Mohl jsem s o. Bonaventurou bydlet v jedné třídě bohosudovského gymnázia a on byl myslím jedním ze dvou svědků prozřetelně urychlených jednoduchých slibů (místo 12. 9. již 27. 8.) nás tří noviců. 3. září totiž všichni, kdo nebyli na vojně, dostali povolávací lístky a 5. září jsme již byli v Komárně u pracovního útvaru. Po třech letech a třech měsících jsem přijal zaměstnání mimo Prahu, ale při měsíčních návštěvách u rodičů v Praze jsem se zastavoval u Panny Marie Sněžné. Nevím, v kterém roce jsem tam nalezl o. Bonaventuru – sloužil mši sv. v 11.15 hod. Bylo mi divné, že nepoužívá misál - měl nějakou slabší knížku -,  a jednou jsem se ho na to zeptal. Bylo to zřejmě již po Druhém vatikánském koncilu – a uslyšel jsem: Modlitby improvizuji zpaměti a čtení beru tady z Kralické bible (tehdy to bylo dovoleno!). Později míval mši sv. v Dejvicích na sídlišti Petřiny v kulturním středisku, protože tam nebyl kostel. V roce 1969 jsem odešel na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích a mohl tam jeden rok poslouchat přednášky o. Bonaventury o liturgice, ale v roce 1970 byl spolu s Dr. Zvěřinou státem zbaven možnosti přednášet. Potom jsem se s ním myslím již nesetkal, neboť přebýval v ústí nad Labem. Těšil jsem se, že ho uvidím na oslavě jeho šedesátého výročí kněžství a že mu poděkuji za jeho „roztomilý zásah“ do mého života. K tomu však již nedošlo – jiný mu odměňuje toto i mnoho jiných přispění bližním – jak on krásně říkával – PÁN.

Spolubratr Berard Hasil OFM