Egger, Gottfried OFM

 Boží pole klarisek v Jeruzalémě je zcela prostý hřbitov, na kterém není nic zvláštního. Je tu 38 hrobů, všechny stejné s kamenným křížem na zemi, řeholním jménem, rokem narození a úmrtí. I květinová výzdoba je skromná. Rov, který je vyhledáván zvláště poutníky ze Švýcarska a z Jižní Afriky, je hrob sestry Marie od Nejsv. Trojice. Tato švýcarská klariska zemřela 1942 v pověsti svatosti. Kdo byla tato sestra, o niž by patrně dodnes nebylo nic známo, kdyby nebyly na prosby jejího zpovědníka uveřejněny její zápisky?

 Život Louisy Jaques začal 26. dubna 1901 v Pretorii, hlavním městě Transvaalu v Jižní Africe. Její otec Numa byl pastor švýcarské protestantské misijní společnosti, rovněž matka Elise rozená Bronaud se k ní připojila. Oba pocházeli ze Švýcarska, z kalvínské oblasti Jura. Před Louisou se narodili tři sourozenci, bratr a dvě sestry. Její porod zklamal rodiče, neboť by byli rádi dostali druhého chlapce. Matka však dokázala říci, když krátce po porodu přivinula dítě do náruče: „Přesto tě budeme mít rádi!“ Několik hodin potom však teprve 36letá matka zemřela na epidemii.

 Rodná sestra matky Alice se ujala výchovy čtyř polosirotků. Když skončila burská válka (1899-1902), vrátila se rodina do Švýcarska a usadila se v Morges u Ženevského jezera. Louisa, od svého narození v každém ohledu citlivá, trpěla nejvíce následky podvýživy z doby obléhání Pretorie: chronická bronchitida a astma zůstanou nadále jejími průvodci po celý život. To mělo za následek, že teta děvčátko stále velmi chránila, takže se musela zříci mnohých her s dětmi. Tím více se oddala zbožnosti, ráda odříkávala modlitby, které ji teta naučila. Večer vždy naléhala, aby její sourozenci nikdy nevynechali modlitbu.

 Po skončení základní školy absolvovalo bystré a inteligentní děvče gymnázium. Ráda by byla pokračovala ve studiu, avšak kvůli svému zdraví přijala místo sekretářky. Cítila se na tomto místě šťastná, její slabý konstituce ji však i zde postihla: hrozila tuberkulóza. Osmnáctiletá musela do horského Leysinu. Sedmiměsíční léčebný pobyt však byl pro ni velmi důležitou dobou. Zde poznala mnoho lidí, tady uzavřela přátelství s Bluette z Blaireville, s níž zůstala hluboce spojena na celý život. Jejím prostřednictvím se také seznámila s Adriennou ze Špýru; tu se setkaly dvě ženy, které vykazovaly silnou příbuznost duše, přes svou rozdílnost. Obě intenzivně hledaly Boha, obě nalezly později cestu do katolické církve. Adrienne ze Špýru, lékařka a mystička, vykreslila svůj život v autobiografii, kde se zmiňuje i o setkání s Louisou Jaques, kterou uchovala v trvalé paměti.

 Po léčebném pobytu pracovala Louisa znovu na různých místech jako sekretářka. Pak ošetřovala svou zestárlou tetu Alici. Sotva začala, utrpěla chrlení krve, které ji opět na dva roky donutilo k tuberkulózní léčbě. V této době poznala lékaře, jenž pečoval o ni a o její tetu. Rozvinula se vzájemná láska. Protože lékař byl ženatý, bylo to pro oba velice těžké. Louisa se proto rozhodla přátelství skončit, lékař její přání respektoval; po několika měsících těžce onemocněl a zemřel.

 To byla pro Louisu rána do srdce, začala si dělat výčitky, neboť byla přesvědčena, že nepřímo zavinila jeho smrt. Cítila se nyní opuštěna ode všech, i od Boha. V této době došlo v jejím životě k důležité události, jež měla pro její další cestu velký a rozhodující význam. P. Silverius van den Broeck OFM, její pozdější duchovní vůdce v Jeruzalémě, jí přikázal, aby ji písemně zachytila.

 K svému dojímavému zážitku povolání říká: „Není žádný Bůh... noc nebyla zcela tmavá, protože venku ležel sníh. Ach, znala jsem bídu zoufalství: umřít, umřít... A tu, v té chvíli, kdy jsem si opakovala: Není žádný Bůh, viděla jsem oknem, jako kdyby to byly skleněné dveře, vstoupit zjevení, rychle, bez šramotu... A už se ocitla v malé vzdálenosti od mé postele, aniž bych se jí dotkla. Měla zkřížené dlouhé rukávy. Tvář jsem nemohla vidět. Zdálo se mi, jakoby měla přes hlavu přetaženou kapuci, něco, co jsem dosud nikdy neviděla. Snad jen prostě spustila závoj. Byla velká a štíhlá... Zdálo se mi, jako kdyby měla jako pás prostý provaz. Byla bez pláště. Její šat, jenž splýval v rovných liniích, zdál se mi tmavohnědý...“

 P. Alain Duboin OFM říká k této události ve francouzském vydání jejího životopisu: „Toto zjevení není sen, na tom Louisa trvá. Došlo k němu, když byla vzhůru. Bylo to snad působení podvědomí? Co by se dalo uvést na podporu této domněnky? Tato noční osoba nevyslýchá žádnou modlitbu, nepůsobí vpád do jejího života a přímo odporuje hloubi jejího myšlení. Není také schopná ji identifikovat, a ani se o to nepokouší. Vypadala jako řeholní osoba v oděvu, který nezná, o kterém se však domnívá, že jej znovu poznala v šatě klarisek. Zjevení nepřináší žádné poselství, nemluví. Po úleku v prvním okamžiku vytuší Louisa ve zjevení dobropřejnou ochránkyni, která přispěchala, aby ji chránila. Dojmem nakonec není zmatek, ale pokoj.“ Od nynějška měla jistotu, že jednoho dne vstoupí do kláštera.

 Po dobrých dvou létech léčebného pobytu našla si 1925 místo vychovatelky v Miláně. Zde měla dost času pro sebe, navštěvovala nejrůznější kostely po městě a tímto způsobem přišla do styku s katolictvím. Stále více měla touhu po sv. přijímání. Přesto neprojevila ani nejmenší přání stát se katoličkou. Moci přijmout Krista v jednoduché podobě chleba jí nedávalo pokoj. Uslyšela, že je běžné před sv. přijímáním se vyzpovídat. Udělala to. Zpovědník vycítil její touhu a poslal ji k jedné řeholnici na vyučování konvertitů. Dne 18. března 1928 přijala celá šťastná křest, sv. přijímání a biřmování. Krátce nato konvertovala i její nejlepší přítelkyně Bluette. „Ježíš vstoupil do mého života,“ řekla Louisa po prvém přijetí nejsvětějšího těla Kristova.

 Její příbuzní byli bolestně dotčeni, když se dozvěděli, že se stala katoličkou. Ještě bolestnější bylo pro ně její přání jít do kláštera. Nyní začala pro Louisu obzvlášť trnitá cesta. Kde, v kterém klášteře ji chce Bůh mít? Sestry od Mariina Nanebevzetí ji nepřijaly, protože teprve konvertovala. K Františkánkám z Egypta mohla sice vstoupit, byla však po půl roce propuštěna ze zdravotních důvodů. U Františkánek od Dítěte Ježíše to ztroskotalo na lékařském vysvědčení. Při dalším pobytu na zotavenou v Neuchatel poznala společenství Sester Mariina srdce, aktivní řeholi činnou především ve školství. U nich vstoupila Louisa 22. února 1931 s velkou radostí v Neuchatelu do postulátu. V této době mohla získat učitelský diplom. Touha po kontemplativním řádu ji však neopouštěla, přesto ale složila 1935 jednoduché sliby. S velkou oddaností se nyní věnovala vyučování maličkých. S váhou pouhých 41 kg byla opět poslána na zotavenou do Leysinu.

 Když se vrátila do Neuchatelu, ukazovalo se jí stále víc, že Bůh ji nepovolal pro aktivní řád. Její duchovní vůdce, abbé Zundel, to potvrdil. S jeho pomocí potom nalezla klášter klarisek v Evian u Ženevského jezera ve Francii. V tomto klášteře nalezly v reformačních zmatcích 1536 útočiště klarisky z Orbe, Vevey a Ženevy (např. i Koleta z Corbie a Ludvíka Savojská - viz POUTNÍK 2/2001 a 7/2002). Dne 1. září 1936 vstoupila do tohoto kláštera. Nebyl to pro ni snadný krok, vždyť měla ráda své sestry a za mnohé jim také vděčila. Řekla však: „V prvé řadě musíme poslouchat Boha.“ Život klarisek v Evian byl krajně přísný. K tomu přistoupilo, že výživa byla velmi strohá a klášter byl v zimě sotva vytápěn. To bylo pro napadené zdraví sestry Marie všechno jiné než příznivé. V dubnu 1937 byla propuštěna s nicotným odůvodněním: vyžaduje to zdraví, příliš samostatná, nepříliš dobrý duch.

 Tímto vyloučením z kláštera se jí svět zhroutil. Po duchovních cvičeních přijala opět práci jako vychovatelka. Potom nastoupila delší dovolenou do Tyrolska. I tam hledala marně klášterní štěstí. Odříkání za odříkáním. Odcestovala za rodiči do Jižní Afriky (otec se znovu oženil). V této době se seznámila s Karmelem v Johannesburgu, nedokázala však už sebrat odvahu, aby tam vstoupila, třebaže k tomu měla nabídku. Pak se chtěla opět vrátit do Švýcarska, předtím ale ještě podniknout pouť do Svaté země. Tak se stal posledním pozemským cílem její cesty Jeruzalém.

 Dne 24. června 1938, o svátku Ježíšova Srdce, klečela mladá Švýcarka před vystavenou Nejsvětější svátostí v klášterní kapli klarisek v Jeruzalémě. Tu jí někdo poklepal na ramena. Byla to sestra Angela: „Chcete se stát klariskou?“ zněla její otázka. „Chcete mluvit s ctihodnou Matkou?“ – „Ano, velice ráda,“ byla její odpověď. O osm dní později vstoupila do kláštera a začala postulát jako klariska. Zde měla zůstat až do své smrti.

 Tenkrát bylo v jeruzalémském klášteře na dvacet sester. Denně dodržovala věrně a s velkou odevzdaností denní řád společenství. Vstávala rovněž spolu se sestrami k modlitbě o půlnoci. Tělesné práce se snažila pokorně vykonávat, třebaže to pro ni nebylo snadné. Vedla opravdu skrytý a nejvýš skromný život. Stále se pokoušela prokazovat spolusestrám malé služby, zůstávala klidná a trpělivá, přes svou vnitřní živost. Nyní konečně mohla žít to, po čem už dlouho toužila. Společenství opravdu žilo zcela v duchu sv. Kláry. V celém domě nebylo žádné pohodlí. Tekoucí vodu do cely neznaly. Každá sestra po řadě denně nosila vodu z cisterny ve vnitřním dvoře. O romantice tu opravdu nelze mluvit! V klášteře rovněž nebyl elektrický proud ani topení. V zimě může být i v Jeruzalémě při výšce 800 m chladno.

 Sestra Maria od Trojice, jak se nyní jmenovala jako klariska, s tím počítala, byla v tomto skromném a skrytém životě šťastná. Tento život klarisky vedla čtyři roky. Možná by její život zůstal zcela neznámý, kdyby ji její duchovní vůdce a zpovědník nevyzval, aby zaznamenala svůj život. S těmito poznámkami nám zanechala cenný doklad své hluboké duchovnosti. Jeho prostřednictvím našlo a nachází mnoho lidí v klášteře i ve světě duchovní potravu. Kniha vyšla už v různých řečech. Popisuje zde cestu svého povolání a Ježíšova zjevení, kterých se jí dostalo.

 Hans Urs von Balthasar říká v předmluvě k francouzskému vydání: „Jejím nejzákladnějším tématem je vnitřní naslouchání hlasu Pána. Toto naslouchání je ústředním aktem biblické a křesťanské kontemplace... Bůh mluví jemným způsobem... Může také, jak je to jednou řečeno v sešitech Sr. Marie, mluvit bez zvuku hlasu, v mlčení: a duše přece rozumí, co chce Bůh říci... Avšak duchovní intenzita, s níž tento hlas zaznívá, dává našemu uchu zbystřit pozornost, Jistěže ne navenek, ale k našemu vlastnímu nitru, kde tímto způsobem mluví.“

 Sestra Marie se při svém pouze čtyřletém intenzivním klášterním životě nacházela v stálém naslouchání: naslouchání Božímu hlasu v jeho slově, v Eucharistii, v bližních, ve svém vlastním srdci. Tak se horlivě snažila ve svém prostém klášterním všedním dnu zaslechnout Boží vůli a vykonat ji. Nechala se od Boha vést a vychovávat. Toho jsou důkazem její záznamy v deníku. „Protože hledala jen Ježíše, překonala touhu svého citlivého a milujícího srdce po náklonnosti a pochopení, aby chápala a milovala druhé“ (F. Butter).

 Její askeze a zbožnost zůstaly rozumné. Stále znovu ji postihovala její křehká přirozenost. To, jak se s tím vyrovnávala, ukazuje, že byla pravá žačka Františka a Kláry: žádné naříkání, žádné reptání. 17. června 1942 musela znovu ulehnout na lůžko. Mluvila o brzkém konci. Ve svém deníku zanechala poslední zápis: Ježíš k ní mluvil: „Mohu tě uzdravit, jakmile chci a kdy chci; já jsem tě však zavolal, chceš?“ Její odpověď: „Ano, můj Pane Ježíši, ano!“ 25. června měla těžkou noc. Sestry zavolaly jejího zpovědníka, jenž jí dal potom svátosti umírajících. Při plném vědomí je přijala a nadiktovala pak dva krátké dopisy: jeden otci, druhý sestře Alici. Její transitus byl bez jakéhokoli smrtelného zápasu. „Blažení, kdo všechno snesou v pokoji, neboť ty, Nejvyšší, dáš jim korunu.“ Tato slova jejího řádového zakladatele Františka se na ní zvláštním způsobem potvrdila. Zesnula ve 14.30.

 „Ano, můj Pane Ježíši, ano!“ Její život klarisky ve skrytosti kláštera v Jeruzalémě byl opravdu zástupným bytím v utrpení a obětech za všechny ty mnohé lidi, kteří dosud nepoznali Krista a jeho církev. Její život a umírání byly úplnou obětí za návrat všech křesťanů do jedné církve. Její život byl jako pšeničné zrno. Nyní je vloženo do země, a ve svůj čas přinese úrodu.

Ježíšova zjevení sestře Marii od Nejsv. Trojici:

 „Kdykoli jsi slovem a skutkem ochotná, napomáháš shodě, vzájemné snášenlivosti a pomoci, přispíváš k jednotě mé církve. Aby všichni jedno byli! Takto vyslovuj svou modlitbu skutky.“

 „Já na vás přece čekám! Já nejsem jen útěcha - já jsem pramen radosti. Pijte z tohoto pramene jako váš svatý otec František!“

 „Čím víc mi dáš, tím větší ti dám schopnost dávat.“

 Gottfried Egger

 Franziskanerinnen und Franziskaner,

 2000 Kanisius Verlag, Freiburg Schweiz

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM