Connault, Marcel OFMCap.

V následujícím seriálu se v roce sv. Kláry podíváme do jejího života a budeme naslouchat té, která z obdivu k životu sv. Františka a jeho prvních druhů opustila v 18 letech prostředí assiské šlechty a šla ve šlépějích Krista chudého. Od počátku 13. století až dodnes její ideál naplňuje nadšením tisíce sester klarisek po celém světě. Jaké je tajemství tohoto vyzařování?

úvodem

V roce 1212 bylo Kláře 18 let. Z lidského hlediska měla všechno, co člověk potřebuje k tomu, aby byl šťastný a měl v životě úspěch. Jak po otci tak i po matce měla šlechtický původ. Z rodiny dostala do vínku několik podstatných rysů: krásu, šlechetnost jednání a prostotu, a zvláště pak promyšlené vzdělání, díky kterému uměla číst i psát latinsky. Její otec, který sloužil  jako voják u kavalerie, byl často nepřítomen. Žila tedy v jejich zámožném domě se svou matkou Hortulanou a sestrami Kateřinou a Beatricí. Hortulana, která moudře řídila služebné i domácnost, byla dobrá křesťanka a měla soucit s chudými. Podnikla kdysi pouť do Svaté země a vyprávěla pak Kláře i jejím sestrám o zemi, kde se Ježíš narodil a kde zemřel a byl vzkříšen. Svým dcerám uměla vštípit soucit s chudými. Klára si vzala tuto nauku dobře k srdci a často odkládala stranou nemálo chutných pokrmů, které jí servírovali, a prostřednictvím své přítelkyně Bony je posílala ubohým.

Klára si vyvolila Krista

Strýc ze strany otce, Monaldo, řídil chod rodiny. Bděl zvláště nad správou rodinného majetku a nad tím, aby si rodinný klan uchoval své postavení mezi šlechtou nebo si ho ještě vylepšil. Protože byl předákem rodiny, patřilo k jeho právům také postarat se dcerám o vhodný sňatek, když k tomu nastane doba. Přesněji řečeno, dělal si starosti o Kláru, která se jako nejstarší z jeho neteří ukázala být v této věci opravdu tvrdým oříškem. V průběhu let jí vícekrát nabízel velmi kvalitní partnery pro sňatek, ona však vždy řekla: ne. Nakonec jí nabídl mladíka z vyšších kruhů šlechty, než byl její, který se s ní chtěl oženit. I tehdy však řekla: ne. Toto odmítnutí jej velmi zneklidnilo a zmátlo.

Strýc Monaldo totiž nevěděl, že Klára si ve svých myšlenkách a ve svém srdci vybrala „Snoubence nejvýš urozeného… Pána Ježíše Krista, jehož moc je silnější, urozenost vznešenější, vzhled krásnější, láska něžnější a všechen půvab jemnější“ (1 list sv. Anežce České 7.9).

Příklad jednoho rodáka

Od roku 1205 Klára pozorně sledovala evangelní příběh svého o 11 let staršího rodáka Františka Bernardone. Tento „král assiské mládeže“ se rozhodl pro kající život, začal se starat o malomocné, opravil kostelík sv. Damiána a pak kapli Panny Marie v Porciunkule. Před biskupem města Assisi se zřekl veškerého svého majetku a veřejně prohlásil, že od nynějška již nemá jiného otce než svého Otce v nebi. Přidalo se k němu pak několik mladíků z Assisi, mezi nimiž byl i Klářin bratranec Rufín. V roce 1210, když jejich počet dosáhl dvanácti, vypravili se do Říma a papež ústně schválil jejich způsob života. Žili ve skrovných chatrčích u kostelíka Panny Marie v Porciunkule, který byl vzdálen od města Assisi pouze půl hodiny cesty. Snažili se žít ve stejné chudobě a prostotě jako Kristus. Na živobytí si vydělávali prací vlastních rukou. Na věřící toho kraje zanechával velký dojem jejich život v intenzivní modlitbě, i jejich radost, dobrota a pokora. Lidé jim proto rádi naslouchali, když jim hovořili o Kristově lásce, o věčném životě a o nutnosti obrácení.

V té době se v Klářině srdci zrodil bláznivý nápad. Rozhodla se zříci se svého společenského postavení, rozdat své věno chudým a podle příkladu menších bratří „následovat chudobu a pokoru Ježíše a jeho Matky“.

V doprovodu jedné přítelkyně se vícekrát setkala s Františkem a mluvila s ním o svém plánu. František rozpoznal, že se jedná o skutečné povolání od Boha a proto, když byl o záměru informován biskup Kvido, povzbuzoval ho, aby jí dal své požehnání. Jak však uskutečnit tento Klářin požadavek? Když se její bratranec Rufin připojil k Františkovi a jeho menším bratřím, vzniklo z toho v rodině velké drama. Její matka Hortulana měla sice pro věc pochopení, ale rodinný klan seskupený kolem strýce Monalda nedal svůj souhlas k realizaci jejího plánu evangelního života… Zbývalo tedy jediné řešení, které bylo sice bolestné, ale nevyhnutelné. Klára potvrdila svou svobodu: postavila své blízké před hotovou věc.

Uprchnout pro lásku ke Kristu

Dne 18. března 1212, když křesťanská komunita v Assisi vstupovala slavením Květné neděle do Svatého týdne, Klára se účastnila bohoslužby v katedrále spolu se svou rodinou, oděna do nejkrásnějších šatů. Liturgii předsedal sám biskup Kvido. Všichni lidé přistupovali, aby od něj přijali svou posvěcenou ratolest, jen Klára byla zcela pohroužena do svých myšlenek, takže zůstala na místě. Biskup si toho všiml, přistoupil k ní a podal jí svou ratolest…

Následující noci všichni v domě spali, kromě Kláry. Tajně vyšla z domu a vyhledala svou přítelkyni Pacifiku, která ji už očekávala. Společně běžely ke kostelíku v Porciunkule, kde jim „přítomní bratři spolu se sv. Františkem vyšli vstříc s pochodněmi. Když vešli do této kapličky, celá se rozzářila. Klára se cítila být přijata Pannou Marií, které je tato kaple zasvěcena. Přistoupila k oltáři a František se jí zeptal:

-         Kláro, jsi připravena k celistvému daru; chceš následovat život a chudobu Ježíše Krista?

-         Klára odpověděla: S milosrdenstvím Boha a s přímluvou mých bratří, Ano!“

Krok byl učiněn. Klára odložila své šperky na oltář, pak svlékla své šlechtické šaty a oblékla jednoduchý oděv, jaký nosí prostí lidé. Byly jí ostříhány vlasy (postřižiny) a dostala závoj na znamení své příslušnosti ke Kristu.

Téže noci pod ochranou bratří odešla do kláštera benediktinek u sv. Pavla v Bastii. O několik týdnů později, když se k ní přidalo několik družek, usadily se v malém klášteříku u sv. Damiána poblíž Assisi.

O 42 let později, když Klára rekapitulovala svůj život, napsala ve své duchovní závěti: „Mezi tolika milostmi, kterých se nám dostalo v minulosti a kterých se nám dostává ještě dnes, … jednou z nejkrásnějších je naše povolání.“

Ve škole sv. Františka se Klára naučila, že - aniž bychom nějak umenšovali velikost řeholního povolání-, všichni pokřtění jsou povoláni, aby jim přiměřeným způsobem měli v sobě a projevovali přednostní lásku ke Kristu. Někteří z nich jsou přitom povoláni, aby radikálněji žili evangelní rady (čistota, chudoba a poslušnost), a tak byli znamením uprostřed Božího lidu. Klára je v tomto smyslu znamením vskutku zářivým.                                                               

(pokračování)

 Marcel Connault OFMCap.

Mission-Messages č. 443

přeložil Pacifik Matějka OFMCap.