Bini, Giacomo OFM

 2. Cestou kříže

 »Budeš-li s ním trpět, budeš s ním i kralovat, budeš-li s ním prožívat bolest, budeš se s ním i radovat. Budeš-li s ním umírat na kříži, zaujmeš s ním v nebi místo ve světle svatých« (2LAn - FP II.2880).

 „Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). Z výše kříže se Ježíš stal obětí spásy za všechny lidi. Budeme-li následovat Františka na jeho misionářské cestě, dospějeme k stigmatům z La Verny; budeme-li následovat Kláru v její klauzuře, dojdeme k lůžku utrpení, nemoci, která začala v době Františkovy stigmatizace a trvala téměř polovinu jejího života. Znovu s překvapením zjišťujeme vzájemné doplňování charismat: dvě stejným způsobem misionářské cesty, cesta putování a cesta klauzury, vedou ke shodnému cíli, totiž ke kříži. Milující chce zůstat v blízkosti Milovaného nejen na cestě chudoby, ale i na cestě utrpení (srov. 2LAn - FP II. 2878), aby tak na vlastním těle doplnila to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap (srov. Kol 1,24). Nestačí slyšet a sloužit, je třeba také sdílet Ježíšův osud a vzít na sebe svůj kříž (srov. Lk 9,23-24).

 Evangelijní logika ne-úspěchu, ne-senzačnosti a do očí ne-bijících událostí je vždy převratná: byla taková pro Ježíšovy učedníky a stejná bude na této pozemské pouti pro každého věřícího. Svět tuto logiku nechce přijmout: náš svět je naopak založen na úspěchu, což vytváří řadu psychóz z výsledku, z dělání, z vystupování, ze zabezpečování přítomnosti i budoucnosti,  úspěchu na všech rovinách: práce, vztahů, podnikání, pověsti... Tyto psychózy však nejsou cizí ani nám: počítá se jen s tím, kdo je schopný udělat víc. Naproti tomu zázrak Kláry a Františka, věrných evangeliu, je zázrakem vydanosti Pánu, který neustále chová neuvěřitelnou důvěru vůči nám. Vášnivým způsobem odpověděli na vášeň, jakou má Bůh k lidem. S odvahou žili výzvu k dokonalé chudobě, jež nutně vede ke kříži, k bezmocnosti jako životní cestě. Každá misionářská aktivita bude tedy podřízena logice obilného zrna, které musí zemřít, aby přineslo plody.

 Františkova misionářská účinnost dosahuje vrcholu v poslední etapě jeho života, totiž v připodobnění se Kristu na La Verně. Svou duchovní zkušenost klade do lůna církve, vedle kříže, navrací toto evangelní dobrodružství Otci a nabízí je jako misionářský dar početným bratřím a sestrám, kteří jej, přitahováni jeho příkladem, budou v průběhu staletí následovat. Je to svoboda, kterou znovu nalezl právě v době velké zkoušky, kdy už nevěděl, co dělat: tehdy se rozhoduje vrátit Bohu evangelijní plán, na němž po celý život pracoval, a o němž nyní poznává, že není jeho; vrací Bohu bratry, kteří nejsou jeho, i život, který není jeho.

 Co máme říci o Kláře, o letech její nemoci, neužitečných podle mentality úspěchu, ale tak bohatých a významných před Bohem! Právě když František tak brzy začal chybět bratřím a sestrám, byla by mohla Klára, podle nás, v plném zdraví a se vší svou energií tak mnoho udělat pro prvotní františkánskou rodinu; byla by mohla založit tolik dalších klášterů, povzbudit tolik jiných sester... A přece Pán udělal tak mnoho právě prostřednictvím její chudoby, její nemoci, její nečinnosti! Jiné sestry půjdou, v těchto prvních letech řádu, vyslány Františkem a Klárou.

 Jak je však pro nás těžké tyto hodnoty přijmout, když svět kolem nás mluví jinou řečí a svádí nás, abychom podlehli jeho pokušením! Dobře víme, že působení našeho jednání je vázáno na božskou plodnost; že naše služby, struktury a apoštolské aktivity mají být v poměru k tomu, jak jsme živou památkou Ježíšova evangelia. To je ta nejpřednější služba, kterou dlužíme církvi a světu víc než jakoukoli jinou činnost. Kvalita našeho života dává smysl kvantitě našeho nasazení, které se musí  vztahovat k tomuto existenciálnímu rozměru, v němž se všichni nacházíme jako misionáři a poslaní, ať už žijeme v klášteře či chodíme po cestách světa; ať už se modlíme či hlásáme; ať jsme zdraví nebo nemocní. Navždy uchovávám v srdci  tolik zářících tváří mladých i starých sester, s nimiž jsem se při svých různých návštěvách setkal a které jako živé slovo nechávají prosvítat Boží vznešenost, jež v nich přebývá; tváře nemocných sester, jež, očištěné utrpením jako Klára, živé ikony podobné Ukřižovanému ze sv. Damiána, představují trpící lidství, avšak již proměněné a  oslavené; staly se netrpělivým očekáváním přicházejícího Snoubence, zatímco jejich tělo, čistá průhledná rouška, dává už nyní tušit osvobozující Boží přítomnost. Jak jedinečná je tato misie!

 Vzpomínám si na příklad jedné klarisky z 15. století, Kateřiny Boloňské: na konci svého strastiplného života dostává ve vidění příkaz hrát na violu. Kateřina na violu nehrála od té doby, kdy jako mladá opustila dvůr v Bologni a vstoupila do kláštera; avšak vzhledem k božskému příkazu prosí, aby jí přinesli violu a složí pak malý hymnus na text z proroka Izaiáše: „Ukáže se na tobě jeho sláva.“ Tak ukázala sestrám, že sláva Všemohoucího se projevuje i ve slabosti trpící ženy. Viola, která je dodnes uchovávána v klášteře Corpus Domini v Bologni, připomíná, že život každého z nás se ve své slabosti může stát nástrojem opěvujícím Boží velikost.

 Milé sestry, snad ještě můžete pomoci i nám znovuobjevit hlubší smysl našeho poslání, relativní hodnotu všech našich činností, a přitom nezapomínat, že člověk může realizovat sám sebe jen tehdy, když znovuobjeví svou pravou tvář, která se zrcadlí v Ježíši z Nazareta, v jeho evangeliu, v kontemplaci, učiníme-li ji prioritou. Při hledání své identity máme často sklon ohlížet se více na minulost - s nebezpečím stále více se uzavírat - než na budoucnost, pro kterou jsme určeni. Starost o přežití může zničit naději, tvořivost a otevřenost Duchu Páně.

 Stáří samo není vždy a pouze hranicí, ale též svědectvím duchovní a vztahové syntézy, harmonie pokojně prožívaných hodnot; rovněž tento životní úsek je evangelizován a doprovázen, aby se stal, jako každá chudoba, poselstvím o Bohu.

 Také zrušení kláštera, je-li přijato v pokoji (nejsme věční!), je svědectvím zralé víry a živé naděje.

K zamyšlení

 I. Jaké hodnoty či nosné evangelijní prvky tvoří základ vnitřní jednoty a duchovních rozhodování našich společenství? Jsme opravdu připraveny na ně přistoupit? Co chceme změnit? Jak? S kým?

 2. Jste si vědomy toho, že vy samy jste prvním územím, kde má být hlásáno evangelium, a že jste povolány jedna druhé svědčit o Radostné zvěsti konkrétními každodenními projevy?

 3. Božská plodnost našeho života září i v lidské slabosti stáří a nemoci a činí nás nejprůzračnějším znamením naděje, která v nás přebývá. Jak se připravujeme na toto tak významné a rozhodující misionářské období?

 4. Vy sestry jste spolu s námi misijním společenstvím v kontemplativním mlčení. Prostřednictvím utrpení pro evangelium, jež vás připodobňuje Kristu, hlásáte v každé etapě svého života živé Boží slovo. Jak můžeme konkrétně tuto zkušenost přeložit a zvěstovat ve spojení s celou františkánskou rodinou?

Giacomo Bini OFM

 Chiara d\'Assisi - un inno di lode, Roma 2002

z německého překladu Klara von Assisi - ein Lobgesang

s přihlédnutím k originálu přeložila

Sr. M. Františka Kratochvílová OSC

(pokračování)