Říský, Bernard OFM

Jak jsem se učil divit se

Mládí poznává různé stránky života, nad nimiž mnohdy žasne. Proto je důležité se naučit divit se s nadhledem, abychom se vyhnuli traumatizaci, duševním zraněním.

Noviciát nám skýtal mnohá překvapení, abychom se učili divit se. Tak jsme se modlili matutinum a ranní chvály před večeří – a v postu – snad vlivem islámského ramadanu – nešpory a kompletář před obědem.

Zmrtvýchvstání Páně – Velikonoce jsou největším svátkem křesťanů – a proto místo tří nokturnů matutina během roku jsme se modlili jen jedno, což Aleš komentoval: „Jsem zvědav, jestli bude někdy tak veliký svátek, že se nebudeme vůbec modlit.“ Ale nedočkal se.

V pátek jsme drželi jen půst zdrženlivosti od masa – jako skoro každý den v týdnu (byla válka) – kdežto půst újmy – jednodenní nasycení – jsme nedrželi, a to nejen vzhledem k svému věku. (Stěžoval si černoušek otci misionáři, že musí těžce hřešit, protože je půst a on nemá čím by se jednou denně nasytil.) Dny přísného postu jsme prožívali tím, že jsme měli něco výjimečně dobrého (například jednu palačinku), na vzbuzení chutě – touhy.

Ale i podstatnější věci nás uváděly v údiv. Dověděli jsme se, že pro františkánskou chudobu je nutno chodit žebrat dům od domu. Naštěstí Hitler neměl pro to pochopení a tak to zakázal. Pak ve jménu svaté chudoby je nutno vše přijímat, co nám kdo dá – ale nic nesmíme dát sami, kromě představených. Tak svatá chudoba ve mně vzbudila touhu pro představenství.

Ještě horší to bylo se svatou poslušností. Výroky světců nás poučovaly, že bez pokynu představeného se ani prstem nehne, kdežto na jeho pokyn se sází zelí kořeny vzhůru – a že ctnost poslušnosti začíná tehdy, když podřízený uhodne beze slov, na co má představený chuť.

Z toho jsem pochopil, že jsou tři formy povolání k řeholnímu životu: do první patří ti, kteří nemají odvahu vzít na sebe odpovědnost za jakékoli vlastní rozhodnutí.

Do druhé skupiny patří ti, kteří mají charisma poroučet, organizovat a řídit. (U jezuitů jsou vyznamenáni a mohou skládat čtvrtý slib.) Těch je ovšem málo, protože i tu platí zákon o dvou kohoutech na jednom smetišti.

Třetí skupinu tvoří ti, kteří dovedou představeným plnit funkci Ducha svatého – našeptávají jim svá přání a pak zachovávají svatou poslušnost, aniž by vzali na sebe jakoukoli odpovědnost.

Proto je třeba, aby se novici naučili divit se s odstupem, protože v životě poznají, že „v církvi Boží se mnohdy divné věci dějí“ – aby nebyla ohrožena jejich víra.

Noviciát nás měl připravit na život – brát jeho těžkosti s nadhledem, abychom se nedivili, že život není procházkou růžovým sadem.

Záhy jsme byli poučeni o praxi „disciplíny“ – tj. bičování v pátek večer důtkami z provazů. Jednou přijeli rodiče za mnou na návštěvu a já jim sdělil, že jim nemohu vrátit konopný provázek z balíku (za války to byl úzký profil), protože si potřebuji udělat důtky. Rodiče sice znejistěli, ale já byl hrdý na „přísnost“ našeho života. Četli jsme sice, že někteří světci měli stěny cely postříkané krví, jak se bičovali, ale nedovedl jsem si to představit po zkušenostech se symbolickým bičováním, jak jsme to my prováděli.

Učili jsme se žasnout nad přísností kajícího života a prožívat ji symbolicky – v trápeních a strázních všedního dne.

Tak ve středu mně dělala starost příprava na čtvrteční zpověď. Opakovat stále tytéž chyby se mi nechtělo a na novou formulaci starých jsem nemohl přijít.

Ve čtvrtek přicházel o. Metod Řezníček, pražský kvardián, nás zpovídat. Chodil pěšky z Bílé hory, a tak kromě zásluhy o náš duchovní pokrok dělal něco i pro své zdraví. A já jsem si ověřoval platnost „moudra“, jímž kazatel povzbuzoval posluchače k častějšímu přijímání svátosti smíření: „Ani Svatý otec nechodí rád ke zpovědi!“

Pátek byl zvlášť náročným kajícím dnem. Při obědě jsme postupně říkali zpaměti latinsky řeholi – vkleče před křížem a o. magistrem – jako část ústní zkoušky. Odpoledne mi kazilo radost „vyznání vin“, jemuž předcházely dlouhé modlitby a po něm někdy následovalo ostré napomenutí o. magistra. A po večerní modlitbě ještě „disciplína“.

Sobota měla také svůj kříž – úklid. Nejhorší bylo zametání dlouhých chodeb v poschodí – když byl o. Stanislav doma. V zimě, pokud byl sníh, to šlo, ale při zametání pilinami bylo nebezpečí, že o. magistr provede kontrolu a  hřebíkem vyšťourá nějaké piliny ze škvír – což znamenalo: „znova!“ – a úklid se tím protáhl zase o hodinu. O. Stanislavovi se nejednalo o piliny, ale o naši pokoru.

I neděle měla své úskalí. Mše sv. byla v Křížové kapli v 8 a v 10 hodin, a končila vždy svátostným požehnáním s kadidlem (aby se nemusely konat přikázané Leonské modlitby – třikrát Zdrávas a Svatý Michaeli). Dřevěné uhlí jsme rozfoukávali nad svíčkou v sakristii. Někdy nechtělo uhlí chytit – a tak jsem jednou nebyl vůbec na mši svaté, ale oslavoval jsem Pána jako černý tříkrál s vyhaslou kadidelnicí a následnou kulpou při obědě.

Učili jsme se tedy žasnout nad velikostí Boží dobroty – i nad tím, co všechno se může člověku přihodit – abychom se naučili s humorem překonávat všechny stresy – vždyť: O CO JDE?