Mikocki, Benno OFM

Známe místa Ježíšova ukřižování a hrobu?

Rozhovor s biblickým expertem prof. Frédéricem Mannsem  OFM, děkanem Františkánského biblického studia v Jeruzalémě. Otázky kladl Benno Mikocki OFM.

 Pane profesore, jaké jsou důvody, které mluví pro pravost Golgoty jako místa Ježíšova ukřižování?

 Především musíme mít před očima místopis Jeruzaléma v Ježíšově době. Současné městské hradby neodpovídají situaci hradeb v Ježíšově době. Golgota byla mimo městské hradby, zatímco dnes je uvnitř Starého města. území okolo Golgoty byl starý kamenolom. Golgota sama byla přitom volně stojící, rozeklaný skalní vršek z méně hodnotného kamene, který proto při lámání kamene zůstal stát uprostřed ostatní těžby.

 Ve vědě neexistují stoprocentní jistoty. Co by však  tvořilo podle vašeho názoru jistotu, s níž lze Golgotu  považovat za biblické místo Ježíšova ukřižování?

 P. Vincent, dominikán francouzské Biblické školy, napsal 1939: „Už 45 let studuji posvátná místa. Kamínek za kamínkem jsem rekonstruoval staré tradice Božího hrobu a vrchu Kalvárie. Co se týká jejich pravosti, jsem si jistější než u hrobu Napoleonova“ (La vie intellectuelle, 22/1939). P. Corbo OFM, profesor na Františkánském biblickém studiu, který 13 let svého života strávil studiem chrámu Božího hrobu, dochází k stejným závěrům.

 Jaké jsou důvody pro pravost Božího hrobu, který se  nachází těsně vedle Golgoty?

 O Božím hrobu víme z evangelií, že se nacházel v blízkosti Golgoty v zahradě a byl vytesán ve skále. Josef z Arimatie tam pohřbil Ježíšovo tělo v dosud nepoužitém hrobě. Uvnitř hrobu na pravé straně se nacházela lavice, jak se uvádí v Mk 16,5. Hrob byl uzavřen kruhovým kamenem, podobně jako hroby Herodovy rodiny, které byly objeveny v Jeruzalémě v hotelu krále Davida. Sv. Jeroným se zmiňuje ve svém 58. listu sv. Paulině, že císař Hadrián nechal postavit přímo na Ježíšově hrobě sochu Jupitera. Hadrián totiž po dobytí Jeruzaléma vydal přísná opatření pro židovské svatyně. Ty byly buď srovnány se zemí, nebo přetvořeny na svatyně pohanské. Protože křesťanství bylo tehdy ještě chápáno jako židovská sekta, dosvědčuje toto opatření už na začátku druhého křesťanského století existenci kultu na Ježíšově hrobě. Velmi pravděpodobně uctívali křesťané hrob svého Spasitele stejně jako věřící židé hroby proroků (srov. J. Jeremias, Hroby svatých v Ježíšově prostředí, Göttingen 1958).

 Jaký význam má nápis „Domine ivimus“ s přimalovanou lodí  pro pravost chrámu Božího hrobu, a z kterého století  pocházejí?

 Na severní straně cisterny pod chrámem Božího hrobu, v níž císařovna Helena nalezla Kristův kříž, nachází se ve stěně, kterou dnes už nevidíme, zasazený kamenný blok, na nějž poutník několika vrypy načrtl skicu lodi. Pod ni umístil latinská slova DOMINE IVIMUS (Pane, přišli jsme - narážka na žalm 122 [121], 1: „Do domu Hospodinova půjdeme“). Takto popsaný kamenný blok patrně pocházel ze základů pohanského Hadriánova chrámu, kresba ovšem by měla být pozdějšího původu. O jejím datování se názory archeologů rozcházejí, velmi pravděpodobně by měl nápis pocházet ještě z doby před 4. stoletím a tím by byl zvlášť raným svědectvím o latinském poutníkovi ze západní části římské říše v Jeruzalémě.

 Co návštěvníka chrámu Božího hrobu tolik uvádí v údiv,  je skutečnost, že Ježíšův hrob leží tak blízko u Golgoty.  Lze si představit, že by Josef z Arimatie založil svou  hrobku tak blízko popraviště?

 Zde je třeba poukázat na to, že na základě intervence Josefa z Arimatie nebylo Ježíšovo tělo prostě hozeno do hromadného hrobu, jak to bývalo obvyklé u popravených. Místo Ježíšova hrobu bylo staré pohřebiště, jak lze ještě dnes bez obtíží poznat. Zřejmě byly jámy kamenolomu, v Ježíšově době už opuštěného, používány hned jako pohřebiště. Jak popravy tak pohřbívání se muselo podle římského předpisu konat za městskými hradbami (Tacitus, Annály II, 32). V tehdejší době ležely Golgota a hrob opravdu mimo městské hradby.

 Protože Josef z Arimatie byl věřící žid, musel být jeho hrob - který nakonec přenechal Ježíšovi - zřízen podle tehdy platných zásad pro takové pohřbívání. Musel se skládat ze dvou vzájemně spojených komor, vnitřní sloužila jako hrob, přední jako místo shromažďování příbuzných k vzpomínkám na zesnulého. Mrtvý sám byl v zadní komoře uložen do výklenku obloukovitě vytesaného v kameni (arcosolium). Vchod byl opatřen těžkým kruhovým otáčecím kamenem, aby byl uzavřen přístup do hrobu divokým zvířatům.

 Počítá se v nejbližší době s dalšími průzkumy, které by  mohly podat další důkazy pro pravost Kristova hrobu v chrámu?

 Ohlášené restaurační práce na podlaze chrámu budou pro archeology podnětem k prozkoumání celého pásma kolem Božího hrobu.

 Zajímavým způsobem dokazují křesťané - přes roztříštěnost a rozdělení do nejrůznějších vyznání - právě v tomto chrámu svou jednotu ve víře: všechna vyznání chtějí mít podíl na Kristově hrobě, třebas jen tak jako u etiopských koptických křesťanů, kteří se - z nedostatku jiného místa - usídlili na střeše chrámu. Už to podtrhuje význam tohoto místa.

 Jaký význam mají posvátná místa pro víru křesťanů?

 Na to dal odpověď už Cyril Jeruzalémský: Posvátné místo tady v Jeruzalémě je Kristovým svědkem. Když my mlčíme a nehlásáme, začnou kameny křičet!

 Není tu nebezpečí, že vystěhovalectvím křesťanů ze  Svaté země se posvátní místa stanou pouhými muzei?

 Posvátné místo dostává svůj význam teprve potom, když je možné tajemství tam připomínaná aktualizovat i pro konkrétní život křesťanů. Mimo obec žijící z víry není takové místo myslitelné! Proto také rostoucí emigrace palestinských křesťanů ze Svaté země představuje vážný problém. Už papež Pavel VI. důrazně varoval před tím, že by se posvátná místa v Izraeli mohla stát pouhými muzei. Je však zajímavé, že přes silné vystěhovalectví palestinských křesťanů je i určitý příliv ruských a etiopských křesťanů. Oficiálně je 40 % Rusů přistěhovalých do Izraele křesťanského vyznání. Kromě toho je tu i celé množství zahraničních dělníků z Rumunska. V Izraeli je jich toho času 200 000. Ti všichni jsou křesťané. Velkou výzvou pro místní církev je nyní integrace přistěhovalců do domácího křesťanského společenství. Nyní už jsou křesťané mluvící hebrejsky v Izraeli početnější než křesťané, jejichž mateřskou řečí je arabština!

 Doufáte, že mezi Izraelci a Palestinci dojde k mírovému  soužití?

 Izrael a Palestina jsou, abychom tak řekli, „odsouzeny“ k vzájemnému spolužití. Není jiné cesty než dříve či později uzavřít mír. Bez spravedlnosti však tento mír nikdy nebude. Obě strany ovšem musí projevit potřebnou vůli ke kompromisům. Určitě nestačí jen odvolávat se při současných konfliktech na bibli nebo na korán. Zde musí být respektováno mezinárodní právo. (...) Papež Jan Pavel II. jednou prohlásil: Katolická církev musí vést čestný a plodný dialog s židovstvím i s islámem. Tento dialog nesmí druhým vnucovat vlastní hledisko, ale zavazuje nás, abychom s respektem naslouchali názorům druhých. Co je na tomto hledisku dobré, může být všem k prospěchu, především to, co slouží míru a vzájemnému porozumění.

Betendes Gottes Volk 2002/1

z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM