Dějiny Sekulárního františkánského řádu v Čechách a na Moravě - Terciáři za první republiky (1918 – 1938)

Reichel, František OFS

            Činnost i organizace III. řádu přešly plynule do činnosti řádu v novém období a v nových podmínkách samostatného státu. Hned od počátku, tj. od roku 1919 se konaly na mnohých místech porady ředitelů III. řádu, jednou z největších byla porada dne 23. 10. 1919 v Brně[1]. Obdobně byla i schůze ředitelů III. řádu dne 11. 4. 1921 v Uherském Hradišti[2]. „O Třetím řádu podle nového práva církevního“ referoval P. Ambrož Šmekal (Cap.) na sjezdu terciářů v roce 1921 v Praze[3]. Velký důraz byl kladen na pravidelná měsíční shromáždění terciářů[4]. Jako vyšší organizační jednotky vznikají župy, např. Slovácka[5]. Obvyklé úřady v terciářských obcích jsou: představený, sekretář (jednatel), novicmistr, dohlížitel nad nemocnými, rádcové a důvěrníci, knihovník. Schůze řeholní rady se mají konat měsíčně[6]. Souborná a přehledná informace o „Vnitřní správě obce terciářské“ je postupně uveřejňována v časopise Serafínské květy v roce 1937, kde se praví: „Představenstvo, výbor je duší terciářské obce a volba ať padá na nejschopnější terciáře, kteří jsouce čilými, pohyblivými, vnášejí a udržují život a činnost úspěšnou v obec terciářskou, ovšem za dozoru a pod správou ředitelovou. Toto vnitřní vedení obce terciářské – a to budiž základní zásada – nesmí býti takové, aby představenstvo obce bylo stlačeno na pouhý poradní sbor, ba na jakousi korporaci, spolek referentů, pouhých zpravodajů. Nýbrž členové představenstva mají skutečně aktivní, činnou účast na řízení a vládě v obci, stran voleb, správy jmění atd.

 

 

Každá obec měj své představenstvo, které svou moc vůči obci uplatňuj spíše  po způsobu otcovském, po domácku, postestas domestica, nikoli pak způsobem velitelským, odvolávajícím se až příliš na moc, právo, zákony atd., potestas dominativa. 

 

 

 

 

Snahy o sjednocení a jednotné vedení III. řádu

 

 

Problémem tohoto období je otázka sjednocení nebo alespoň jednotného vedení terciářů na celém území. Do určité míry se organizace uskutečňovala po linii jednotlivých obediencí, tj. františkánská, kapucínská a minoritská, neboť kněží těchto řádů byli řediteli jednotlivých obcí. Rovněž geografické uspořádání, tj. začlenění do jednotlivých diecezí, ale hlavně pak členění na Čechy, Moravu a Slezsko, nepřispívalo k jednotnému postupu jako celku. Snahy o jednotný postup i vedení byly bohužel ne vždy úspěšné: Ze sjezdu terciářů českých, konaného ve dnech 14. – 15. září v Příbrami a na Svaté Hoře za přítomnosti provinciálů řádu františkánského a kapucínského, vyšla rezoluce s požadavkem vnitřní jednoty třetího řádu. Byl proto ustaven devítičlenný ústřední výbor (4 zástupci z terciářské obce františkánské, 4 z kapucínské a 1 z minoritské). účelem bylo i sjednotit práci v přijímání a výchově noviců. Předsedou byl zvolen P. Jan Ev.Urban OFM[7]. Na svatováclavském sjezdu českých terciářů v roce 1929 se ustavila společná instance s administrativní funkcí pro všechny záležitosti týkající se III. řádu – ústřední rada III. řádu pro Čechy. Předseda ústřední rady, Dr. Jan Ev. Urban OFM, byl jmenován zároveň provinčním komisařem[8].

 

 

Již několikrát, mimo jiné v jubilejním roce 1921 na Velehradě a r. 1927,  r. 1929 v Hájku a v Praze, byly učiněny pokusy sjednotiti v jednotnou organisaci celý Třetí řád v Čechách a na Moravě. Církevně-právně jest sice Třetí řád sjednocen v provinciích řádů prvých, tj. Minoritů, Františkánů a Kapucínů, takže každá obec terciářská jest založena a její ředitel dostává zplnomocnění od některého z nejdůstojnějších Provinciálů těchto řádů, jimž potom tyto obce podléhají. Všecky obce mají za představeného obyčejně zástupce provinciálova, visitátora neb komisaře III. řádu. To však je vše. Nějakého dalšího spojení nebylo a není možno dosáhnout. Příčinou jest nepochopení terciářů, jak by jejich počet a zbožnost nabyla větší váhy pro svatou církev a spásu duší, jak by se mohli vzájemným poučováním a povzbuzením více posvěcovat. Celé spojení dosud se ukazovalo velice neúplně jen při některých sjezdech, na které však přišel jen kdo chtěl, a na nichž nebylo možno svolati zástupce všech obcí. Všechny výzvy, aby ředitelé nebo aspoň terciáři sami pro své vlastní dobro a duchovní prospěch oznámili aspoň místo, kde jest která terciářská obec a kolik má členů, vyzněly na prázdno, takže přes všechny námahy a prosby nemůže se komisariát ani dovědět, kde jsou terciářské  obce, ani kolik jich je, tím méně zjistiti počet terciářů. Jest to ovšem důkaz o nepochopení a lhostejnosti jak vůči většímu dobru, tak vůči řádové kázni. Terciáři stále považují svůj řád za věc své osobní zbožnosti a za pramen absolucí a odpustků, ale povinností plynoucích z Řehole, úpěnlivých volání papežů, hlavně Lva XIII., že Třetí řád je veliké sociální dílo, nechtějí slyšet[9].

 

 

 

 

Členská základna a počet terciářských obcí

 

 

III. řád měl při vstupu do nové republiky na začátku tohoto období členskou základnu ve výši přes 34.000 členů a 220 obcí (viz tabulka).

 

 

 

 

Stav III. řádu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

 

 

Země

 

 

Diecése

 

 

Má obcí

 

 

V nich je členů

 

 

 

 

 

 

 

 

českých

 

 

německých

 

 

Dohromady

 

 

Čechy

 

 

pražská

 

 

17

 

 

2600

 

 

870

 

 

3470

 

 

litoměřická

 

 

12

 

 

260

 

 

1520

 

 

1780

 

 

královéhradecká

 

 

26

 

 

1960

 

 

1120

 

 

3080

 

 

budějovická

 

 

26

 

 

2660

 

 

270

 

 

2930

 

 

úhrnem

 

 

81

 

 

7480

 

 

3780

 

 

11260

 

 

Morava

 

 

olomoucká

 

 

77

 

 

10000

 

 

2500

 

 

12500

 

 

brněnská

 

 

49

 

 

3500

 

 

900

 

 

4400

 

 

vídeňská

 

 

1

 

 

42

 

 

 

 

42

 

 

úhrnem

 

 

127

 

 

13542

 

 

3400

 

 

16942

 

 

Slezsko

 

 

olomoucká

 

 

10

 

 

Několik set

 

 

Přes 6000

 

 

7000

 

 

vratislavská

 

 

2

 

 

75

 

 

 

 

75

 

 

úhrnem

 

 

12

 

 

Několik set

 

 

6000

 

 

7075

 

 

Dohromady

 

 

220

 

 

Přes 21000

 

 

Přes 13000

 

 

Přes 34000

 

 

 

 

 

 

Sestry apoštolátu sv. Františka

 

 

Jako specifická – česká organizace III. řádu vznikají v tomto období Sestry apoštolátu sv. Františka pod vedením P. Jana Ev. Urbana OFM. Toto podrobně popsala sestra J. Budilová v Poutníku 11/2001 (str. 19-20)

 

 

 

 

 

 

Významní představitelé a členové řádu                                                    

-         Msgr. Dr. Antonín Stojan (arcibiskup – terciář) Narodil se v Beňově u Přerova 22. 5. 1851. Nižší gymnázium studoval v Příboře, vyšší v Kroměříži. Bohosloví studoval na teologické fakultě v Olomouci. Dne 5. 7. 1876 byl vysvěcen na kněze. Byl 11 let kaplanem v Příboře, kde se při své činnosti kněžské a vlastenecké věnoval duchovní správě terciářské obce příbořské jako její horlivý ředitel. Pro svou činnost se stal vládě nepohodlným a musel přejít do Svébohova. V roce 1887 se stal farářem v Dražovicích u Vyškova. Byl poslancem 25 let ve Vídni. Zasedal také v revolučním národním shromáždění. Ve volbách v roce 1920 byl zvolen do senátu. Ve III. řádu byl středem a pořadatelem velehradských sjezdů, ale i dalších aktivit[10]. 3. dubna 1921 přijal biskupské svěcení, stal se arcibiskupem – metropolitou olomouckým. Po vyčerpávající práci na vinici Páně zemřel dne 29. září 1923.

-         Br. Jan Antonín Hlavica (terciář) 1876 – 1936. Pořadatel prvních terciářských sjezdů na Velehradě, administroval časopis Terciářské květy od založení v roce 1901 do roku 1928, vypracoval stanovy pro spolek „sv. Alžběty“ v Olomouci. Obdržel i papežské vyznamenání[11].

 

 

-         P. Bonaventura Wilhem (nar. 1873), ředitel III. řádu terciářské obce u P. Marie Sněžné, upravil a vydal Regulní knížku III. řádu P. Pelikovského. Hojně publikoval o historii a organizaci III. řádu v časopisech – zejména v Serafínském praporu[12].

 

 

-         Dr. František Nosek (terciář, ministr čsl. vlády), je bezesporu největší osobou tohoto období. Narodil se 26. dubna 1886 v Chrudimi, vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Vstoupil do Československé strany lidové a v letech 1920 – 1930 byl jejím místopředsedou. Od roku 1920 byl poslancem, v letech 1925 – 1929 byl ministrem čsl. vlády nejdříve vnitra, poté pošt a telegrafů. Spolupracoval se Sdružením katolické mládeže a dalších katolických spolků. Pro staré osamělé ženy a opuštěné děti založil spolek Družina sv. Kláry – byl spoluzakladatel domovů sv. Kláry v Litomyšli, Nasavrkách, Březnici, Kbelích u Prahy a Hostomicích pod Brdy. V roce 1926 na paměť 700letého výročí smrti sv. Františka z Assisi založil se svými přáteli spolek „Dílo blahoslavené Anežky Přemyslovny“, který si vzal za úkol zajišťovat vhodné pozemky pro stavbu budoucích kostelů. Návštěvníci kostelů sv. Anežky na Spořilově, sv. Kláry v Troji, sv. Terezie od Ježíše v Kobylisích, kostela ve Strašnicích a ve Vysočanech a dalších na okraji Prahy, by měli s vděčností vzpomínat na Dr. Noska. Hospodářská a finanční aktivita Noskova šla vždy ruku v ruce s činností charitativní, jeho „františkánské finanční krédo“ bylo: „Vkladatelům jistota, dlužníkům mírný úrok a z čistého zisku také něco Pánu Bohu“. A z tohoto podílu Pánu Bohu pak financoval výše uvedené. Pořádal přednášky, spolupracoval s odboráři, ale byl i obdivovatelem Boží přírody. Jeho spolupracovníky byli P. Jan Ev. Urban a Msgr. F. Vaněk – pelhřimovský děkan. Dr. Nosek zemřel 17. dubna 1935[13]. Dne 5. ledna 1996 zahájila v Praze svou práci arcidiecézní komise ustavená za účelem přípravy Noskova blahořečení.

 

 

František Reichel OFS

 

 

(pokračování)

 

 

           

 

 

 

 

 

 

 



[1] SK 18, 1919, s. 37.

 

 

[2] SK 19, 1921, č. 1, s. 6 – 7.

 

 

[3] SK 19, 1921, č. 1, s. 6 – 7; č. 2, s. 45 – 47; č. 3, s. 50 – 52.

 

 

[4] SK 31, 1933, č. 2, s. 18 – 19; č. 3, s. 36.

 

 

[5] SP 2, 1922, s. 126.

 

 

[6] P. B. Wilhem, Třetí řád sv. Františka a jeho řehole“, SP 6, 1926, č. 12, s. 183 – 185.

 

 

[7] SP 7, 1927, č. 10, s. 140 – 143.

 

 

[8] SP 10, 1930, č. 11, s. 153 – 154.

 

 

 

 

[9] SP 13, 1933, č. 5, s. 95 – 96.

 

 

[10] Terciář arcibiskupem, SK 19, 1921, č. 2, s. 17 – 20.

 

 

[11] SK 34, 1936, č. 5, s. 93.

 

 

[12] SP 3, 1923, č. 5, s. 77 – 78.

 

 

[13] Jan Janoušek, Služebník Boží Dr. František Nosek (1886-1935), Pamětní a vzpomínková publikace k 60. výročí úmrtí Dr. F. Noska, vydala Concordia Pax, 2. vydání, duben 1966.