Egger, Gottfried OFM

Předmluva

 Ve Svaté zemi pečují františkáni od 14. století o různé svatyně, které připomínají jednotlivé biblické události. Obě svatyně v Ain Karem západně od Jeruzaléma v Judských horách upomínají na narození předchůdce Páně a Mariino navštívení. Z terasy kláštera sv. Jana nebo sv. Benedikta, kde nyní žiji, je překrásný pohled k jihozápadu na druhou stranu údolí směrem k svatyni Magnifikat neboli Navštívení. Podle tradice sahající až do 6. století tam mělo dojít k setkání mezi Alžbětou a Marií. Alžběta tam měla vyslovit slova, která nám důvěrně zaznívají ve Zdrávasu: Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého (Lk 1,42). A Maria jí v radosti svého vyvolení odpověděla chvalozpěvem na Boha, který patří k nejvýznamnějším a nejznámějším hymnům radosti v Bibli, totiž Magnificat: Velebí má duše Hospodina (Lk 1,46).

 Bratři sv. Františka z Assisi, kteří dostali poselství radosti od svého řádového zakladatele napsána jako heslo na svůj prapor, rozvinuli v průběhu doby růženec vycházející z Magnificat, který rozjímá Mariiny radosti. „To, co se sedmkrát, tedy v plnosti, dostalo Marii v radosti vyvolení a dokonání v Bohu, je v zásadě otevřeno každému člověku... Proto co bylo v tzv. františkánském růženci v průběhu staletí modlitbou, to lze i dnes meditovat jako náčrt plánu života víry, v němž nesmí chybět radost... Kdo pochopil, co nám Bůh v Ježíši Kristu dává v milující blízkosti a spasitelném slitování, ten se musí radovat. Tak jako Maria“ (J. Lang).

 Tato ukázka prorozjímaných radostí Mariiných chce být malou pomůckou jak objevit tímto způsobem evangelium, co znamená a co je, totiž poselství radosti.

 Klášter sv. Jana, Ain Karem, Jeruzalém,

 2. července 1998, o svátku Navštívení Marie.

 Bratr Gottfried Egger OFM

Krátký náčrt vzniku modlitby růžence

 V raném středověku se rozšířil zvyk, nahradit 150 biblických žalmů modlitbami. Tady vlastně leží původ naší modlitby růžence. K počítání se používaly kamínky, zrnka, perly atd., které byly navlečené na šňůře. Tyto šňůry byly nazývány otčenášová šňůra. Často pak byly takto seřazené Otčenáše, rozdělené třikrát po 50, v klášterních společenstvích náhradou pro laiky, kteří neuměli 150 žalmů recitovat latinsky. Od 11. století se na modlicích šňůrkách počítaly i Zdrávasy. Adolf z Essenu, kartuzián z Trevíru (1439), který je pokládán za „vynálezce“ růžence, sloučil 50 Zdrávasů s 50 rozjímáními z Písma sv. Sestavil také spisek, který nazval „Sebrané květy“, „Růžová zahrádka“, „Věnec z růží“, anebo přímo „Růženec“. Jeho žák Dominik z Pruska rozšířil těchto 50 vět z Písma sv. - opíraje se o žalmy - na 150. Odtud pochází označení žaltář.

 Protože jen málokdo si mohl zapamatovat 150 tajemství, bylo je nutné zjednodušit. Dominikán Albert da Castella seřadil vždy 10 tajemství pod jedno hlavní, z čehož vykrystalizoval radostný, bolestný a slavný růženec. „Název růženec vděčí tato modlitební praxe středověké představě, že třikrát padesát pozdravů Marii je jako věnec bílých, červených a zlatých růží,“ vysvětluje to Antonín Pomella. Protože tato modlitební forma byla podporována především dominikány, byl tento růženec označován také jako dominikánský růženec.

 Růženec, který je ještě starší než ten, který je nám důvěrně známý, je františkánský růženec, jenž podle našeho historika Lukáše Waddinga (17. stol.) vznikl už 1422. Této františkánské formě zbožnosti se teď budeme věnovat.

Františkánský růženec

Mariiny radosti

 Podklad k tomuto růženci poskytuje sedm Mariiných radostí. Jejich výchozím bodem je Mariin chvalozpěv Magnificat. Tuto nádhernou modlitbu chvály, jásotu a díků Bohu začali věřící vyzdvihovat v tajemstvích Mariiných radostí. Jmenovitě to byla sv. Matylda, Petr Damiani a Tomáš z Canterbury. Všichni přispěli svým způsobem k uctívání Mariiných radostí. Jejich počet nebyl vždy stejný, kolísal mezi 5, 7 (znamení plnosti) a 12 (symbol 12 hvězd, kterými je Matka Boží korunována). Také liturgické texty jako hymny, sekvence a různé modlitby jsou svědky této zbožnosti. K velkému rozšíření došlo především v 13. století.

 Při sedmi radostech Mariiných si připomínáme tyto události: andělovo zvěstování, návštěvu Alžběty, Ježíšovo narození, klanění mudrců, nalezení dvanáctiletého Ježíše v chrámě, zjevení zmrtvýchvstalého Ježíše, slavné nanebevzetí a korunování Marie v nebi.

 Uctívání sedmera Mariiných radostí je poněkud starší než rozjímání sedmera bolestí Mariiných. Tato forma zbožnosti je ovšem mnohem víc rozšířená. Připomínají se přitom tyto události: proroctví starce Simeona, útěk do Egypta, ztracení Ježíše, křížová cesta, ukřižování, sejmutí z kříže, uložení do hrobu.

Začátky františkánského růžence

 K definitivní a pevné formě uctívání Mariiných radostí pak došlo rozšířením františkánského růžence, který rozjímá sedm Mariiných radostí. Vznik tohoto františkánského zbožného cvičení „je spojen s podivuhodnými událostmi, které dýchají svěžestí a prostotou Kvítků sv. Františka“ (A. Kraus). Br. Lukáš Wadding OFM nám podává zprávu o původu růžence sedmi Mariiných radostí: „Jsme v roce 1422. Tehdy vstoupil do řádu jeden dobrý, zbožný, mladý muž. Uctíval především Marii. Vyrostl v příkladné rodině a od dětství pěstoval zvyk, nasbírat každý den čerstvé květy, z kterých upletl věnec, jímž korunoval Mariin obraz, který měl doma. Matce Boží se líbil tento chlapcův dárek a sama mu dala řeholní povolání. Po obláčce se mladý muž snažil růst ve zbožnosti a ctnosti. Něco mu však během noviciátu chybělo a kalilo jeho horlivost a radost: už nemohl trhat čerstvé květy a nabídnout je Matce Boží. Šlo to tak daleko, že si kladl otázku, zda by nebylo lépe vrátit se do světa, aby se mohl vrátit k svému oblíbenému zvyku a Matce Boží každý den přinášet čerstvé květy. Maria však svého ctitele neopustila. Než odešel z konventu, chtěl se odebrat do kostela, vrhnout se před oltářem k nohám své Paní, aby jí svěřil svůj problém a jeho řešení. Tu se mu zjevila Maria celá naplněná milostí a dobrotou a přikázala mu, aby se vrátil do své klášterní cely. Ukázala mu, jak může svůj dárek přírodních květin nahradit darem jiných krásných květů. Z nich ať uplete věnec; má to být řetěz modliteb a zbožných myšlenek na památku jejích sedmi radostí. Vysvětlila mu krok za krokem, jak má tento nový věnec uvít: má se pomodlit sedmkrát deset Zdrávas Maria, každých deset Zdrávas ať si připomíná její radosti, které prožívala v pozemském životě, a uzavřela: »Když každý den vykonáš tyto modlitby a budeš si přitom připomínat mých sedm radosti, buď si jistý, že mi tím daruješ věnec květů, který se mi líbí víc než všechny jiné.«“

 Novic si tajemství tohoto růžence nenechal pro sebe, ale vyprávěl o něm svému novicmistrovi. Ten pak povzbuzoval celé klášterní společenství k tomuto cvičení. Tak byl dán začátek a tento růženec se pak víc a víc rozšiřoval ve františkánském řádu i mimo něj. Po 70 Zdrávasech pak byly přidávány ještě další dva na upomínku zbožné tradice Mariiných 72 let života (která nejsou dokázána ani historicky ani biblicky).

 Za značné rozšíření tohoto růžence můžeme pravděpodobně děkovat velkému apoštolu Itálie, Bernardinu Sienskému (1380-1444). O růženci nejen kázal, ale nosil sedmiradostný růženec na cingulu, modlil se jej každý den, a tak byl přijat do radostí Matky Boží. Příklad vytvořil školu. Od této doby nosí Menší bratři sedmiradostný růženec na svých cingulech.

 Církev toto cvičení v modlitbě oficiálně schválila. Podporováno bylo především papeži Juliem II., Lvem X., Pavlem V., Inocencem XI. a Piem X.

Jak se modlí františkánsky růženec?

 Modlí se stejně jako dominikánský, jedině k poslednímu desátku se přidávají ještě dva Zdrávasy. Mohou se modlit i po Sláva Otci. Podle staré tradice se při nich vzpomíná na dvě Ježíšovy přirozenosti, božskou a lidskou.

1 – Očekávat s radostí

 Kterého jsi, Panno, s radostí  z Ducha Svatého počala.

První radost Mariina

 „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš... Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,30-31.38).

 Lidé, kteří s velikou touhou něco očekávají, zakoušejí velikou radost, cítí nepopsatelné štěstí, když se stane to, co očekávají, po čem touží.

 U Marie tomu nebylo jinak. Samozřejmě, že jako prosté děvče z Nazareta neočekávala, že by se mohla stát matkou Mesiáše. Byla však člověkem s velikou touhou v srdci. Tak jako její krajané, i ona očekávala Mesiáše. Návštěva anděla dala její touze přejít v naplnění; ne však tak, jak si to patrně představovala. Bůh chtěl přijít na tento svět skrze ni, v jejím lůně. Plná radostí, že si ji Bůh k tomu vyvolil, dává mu Ano své ochoty: „Ať se mi stane podle tvého slova!“

 Pane, skrze Marii nám zjevuješ naše určení: jsme tvorové, kteří mají přijmout Boha. Pokorně tě prosíme: Pomoz nám, abychom se podle vzoru Mariina učili být těmi, kdo přijímají. Dej, ať jsme tak jako ona bezvýhradně připraveni tě přijmout.

 Maria, Matko našeho Pána! Toužebně jsi spolu se svým národem očekávala Mesiáše. Bůh zaklepal na dveře tvého srdce. Tys mu s radostí otevřela a všechno jsi mu odevzdala k dispozici, své tělo, své ruce a nohy, svůj dech, své srdce, svou duši, všechno. Díky, Matko Páně, že  ses svým Ano dokázala stát branou, kterou mohl vejít Bůh do našeho světa a do našich dějin.

Gottfried Egger OFM

 Mit Maria die Freuden betrachten,

Meditationen zum Franziskaner-Rosenkranz,

1999 Kanisius Verlag, Freiburg Schweiz,

z němčiny přeložila Sr. M. Annuntiata Kopecká OSC

(pokračování)