Bini, Giacomo OFM

 III. 6. Krása povolání

»Buď veleben, Pane, ty, který jsi mne stvořil« (Proces 3,20 - FP 2986).

 Boží pohled na stvoření, které se nechává milovat a je připraveno odpovědět, je vždy něčím obdivuhodným. Toto Klářino zvolání lásky na konci jejích dnů shrnuje její duchovní bohatství, její život, který přijala se všemi pozitivními i negativními hledisky: vrací jej nyní bez lítosti Pánu. V tom se František od Kláry liší: cítí se před Bohem spíše nehodný, když ho chválí. Klára je spontánnější: dívá se z perspektivy celého svého života a chápe jej bezprostředně jako Boží dílo, jako svatý příběh, příběh krásný a pozitivní. Vzájemný vztah dává vždy vzniknout kráse. Klára je zcela smířená sama se sebou, se svou minulostí a se svými omezeními, s radostí a svobodou odevzdává vše Pánu. Vše, co utvářelo její život, je ovocem srdečnosti a lásky Boží vůči ní; a ona se stala zrcadlem, aby mohla odrážet Boží krásu pro každého, kdo je v její blízkosti. Světu se stala ikonou, aby tak všichni mohli nazírat trpělivou Boží péči o své stvoření. Z celého srdce miluj toho, který se z lásky k Tobě zcela obětoval (3LAn - FP 2890), píše Anežce jako ozvěnu povzbuzení sv. Františka, udiveného a takřka nevěřícího tváří v tvář Boží pokoře: Nic ze sebe si proto neponechávejte pro sebe, aby vás celé přijal, když se vám celý podává (List kap. 2 - FP 221).

 Celý Klářin život se stává hymnem chvály a díků tomu, který ji stvořil, vedl a chránil. Odzrcadluje se v Milovaném, objevuje, že je proměněna v toho, kterého kontemplovala, a již nyní okouší chuť věčnosti. Klára necítí potřebu prosit bratra tělo o odpuštění jako František: prostě ho vtahuje do tohoto chvalozpěvu; toto tělo, které po dlouhá léta trpělivě snášelo obtíže nemoci, je rovněž předmětem chvály, neboť je předmětem Otcovy lásky. Buď veleben, Pane, ty, který jsi mne stvořil. Také přísná chudoba zachovávaná po celý život má svůj význam při vytváření této krásy, neboť vytvořila vnitřní prostor umožňující přijmout Milovaného.

 Michelangelo označuje krásu jako očistu od přebytečného. Klářin život se stal hlásáním krásy: jí patřila cesta očišťování, tříbení, aby tak ve světě co nejjasněji zazářil Boží obraz, jejž každý z nás nese v sobě. Jestliže se náboženská zkušenost stane postupně zkušeností setkání, všechno se promění, všechno se stává svátostí krásy, znamením a prostředkem vztahu zahrnujícího duši i tělo. »Když ji dobrý bratr Rainald napomínal k trpělivosti v bolestech dlouhého mučednictví takových nemocí, upřímně mu odpověděla: „Od té doby, co jsem poznala milost mého Pána Ježíše Krista prostřednictvím jeho služebníka Františka, není mi příliš obtížné žádné utrpení, žádné pokání příliš těžké a žádná nemoc, nejmilejší bratře, příliš tvrdá“« (LegKl 44 - FP 3247). To, co se mi zdálo hořké, proměnilo se mi v sladkost pro duši i tělo (OdkazFr 1 - FP 110). Není už třeba pohrdat, ale dát všemu správnou hodnotu a pokorně milovat: „Je jednodušší myslet si, že sebou pohrdám. Milostí je zapomenout na sebe. Avšak kdyby v nás odumřela všechna pýcha, bylo by milostí nad milost pokorně sám sebe milovat jako nějaký trpící úd Kristova těla“ (G. Bernanos).

 Jak bychom dnes mohli udělat svůj život krásným? Tak, že dáme hodnotu prostorům: těsné prostory klauzury se mohou stát místem svátku, a ne kajícnosti, budou-li prosvětleny a zatepleny Přítomností. Jak důležité je pro kontemplativní klauzurovaný život dát hodnotu místům! Ve františkánské prostotě je obdivuhodná krása, vytvářející vztah a napomáhající mu; v uspořádání, čistotě a výzdobě klášterních prostor je kontemplativní harmonie. Kdo prožívá sounáležitost, stává se současně tvořivým v přípravě míst a prostorů pro setkání s Láskou i s druhými.

 Stejně tak důležité se stává slovo. Pro kontemplativní řeholnici se i mlčení stává živým slovem, které informuje=utváří a přetváří dynamiku každodenních gest. Je-li slovo počato a vytvářeno mlčením, pak ztvárňuje srdce a přetváří život.

 Tak se čas, v němž se nacházíme, stává nepostradatelným prvkem pro utváření harmonického života: díky Vtělení žijeme již v čase Božím a píšeme své malé dějiny v tomto obývaném čase; nemůžeme si ho přivlastnit, můžeme ho však prožívat, a to jako milost, nashromáždit v něm přítomnost a vrátit ho tomu, který nám jej dal. Žít tento radostný rytmus času znamená žít v hlubokém Božím dechu, beze spěchu či ukvapenosti, bez litování či útěku do činnosti, bez toho, že bychom jej dychtivě konzumovali, či nechávali se konzumovat, strhávat a stresovat. Žít v Božím čase, přijímat jeho epifanii (zjevení) v každé nepatrné události, v každém všedním gestu, to se může stát skutečným cvičením kontemplace, autentickým projevem osvobození tváří v tvář světu, jenž je obětí sobeckého chápání času, které dohání člověka do úzkosti či k útěku do prázdna. Kontemplativní řeholnice dosvědčuje, že čas nejsou peníze, ale vztah!

 Dnešní člověk potřebuje milost a krásu, aby žil v  Božím čase! Není to utopie ani sen: je to možnost, jež může být uskutečněna. Svatost nespočívá v kvantitě dobrých skutků, ale v kvalitě každodenně prožívané lásky. Kontemplace a adorace jsou víc než skutek způsobem darování se Bohu v modlitbě i v životě; je to všeobecný postoj každodenního života, ve kterém by se nám dařilo zachovávat Boží prvenství. Krása spočívá právě v tom, nechat Boha na sebe pohlédnout: Bože, když na mne pohlédneš, potom se stávám krásnou (Gabriela Mistral OFS).

 Krása našeho povolání se rodí z této harmonické duchovní stavby, v níž vše nalézá své místo, neboť vše se vztahuje a soustřeďuje na snoubenecký vztah s Pánem: čas, prostor, práce, odpočinek, mlčení, slovo... Kontemplace je skutečně touto harmonií denně vytvářenou uvnitř nás samých, tam, kde nás očekává ten, jenž v nás přebývá. Sv. Augustin říkal: Noli foras ire: nevycházej ven, Bůh se s tebou setkává ve tvém nitru. Vyjít vstříc druhým a světu můžeš jedině s celým sebou samým, je-li tvé já usmířeno a provázeno Bohem. Potom ani napětí, jež nikdy nebudou chybět, mezi uvnitř a venku, mezi charismatem a strukturami, mezi duší a tělem, mezi klauzurou a světem, mezi osobním životem a životem bratrského společenství, nebudou rušit harmonii a hlubokou radost, neboť kontemplativní řeholnice vždy nalezne stezku vedoucí k Absolutnu, stezku pokoje, a ne zmatku, úzkostí či starostí.

K zamyšlení

 1. Bohatý mladík v evangeliu odešel zarmoucen, protože měl velký majetek (Mt 19,22). Umíme vychutnávat krásu františkánsko-klariánské prostoty jako ovoce očištění od přebytečného?

 2. Hospodin byl v tichém a jemném hlasu (srov. 1 Král 19,12). Jak dosáhneme toho, abychom střežili, žili a obývali kontemplativní mlčení? Umíme svá slova při modlitbě i v sesterských a bratrských vztazích odít do hlubokého a vyváženého klidu, aby se tak stala živými a oživujícími?

 3. Zdrávas, jeho dome, zdrávas, jeho stánku, zdrávas, jeho příbytku, zdrávas, jeho roucho, zdrávas, jeho služebnice, zdrávas, jeho Matko (Pozdravení Panny Marie - FP 259). I my jsme dům, stánek, příbytek, roucho, služebnice, matky. Jak prožíváme tuto skutečnost? Jak se nám daří uvádět do souladu každodenní struktury (denní řád, místa, doby...) a zaměřovat je na kontemplativní vášeň, jež nás naplňuje?

 4. Vnitřní i vnější mlčení střeží a podporuje náš vnitřní život. Jak tyto hodnoty uvést do souladu s tím vnějším (telefon, tisk, internet, televize, hovorna...)? Daří se nám používat tyto prostředky, aniž by škodily naší osobní a společné kontemplaci?

Giacomo Bini OFM

Chiara d\'Assisi - un inno di lode, Roma 2002

z německého překladu Klara von Assisi - ein Lobgesang

s přihlédnutím k originálu přeložila

Sr. M. Františka Kratochvílová OSC

(pokračování)