Mauriac, François

François Mauriac

Markéta z Cortony

24. Slova Boží, nebo slova ďáblova?

 Nepokládala Markéta přec jen někdy našeptávání toho Zlého za slova Kristova, přestože nikdy nepřekonala zcela úzkost, že by to mohl být ďábel a ne Pán, kdo k ní mluvil? Z těch slov, která nám podává bratr Giunta, by mohlo vyvolat pochybnost, odkud pochází. Po nevýslovně vroucí modlitbě, v níž zapřísahala božský plamen, „aby nikdy nevychladl“, dostalo se jí podivné výčitky: „Markéto, ty myslíš jen na sebe!“

 Podivná výčitka! Vždyť ta svatá žena, zrozená v červáncích františkánské lásky k bližnímu, pěstovala tuto ctnost až k bláznovství. Nestačilo jí, jak to vyjadřuje Pascal, „sloužit chudým v chudobě“, ale odtrhla se od nazírání, aby vytvářela a udržovala zařízení, která by dnes byla označena za charitativní díla. Založila několik nemocnic, jako  Dům milosrdenství v Cortoně, který, zdá se, byl prvním špitálem v Itálii. V roce 1286 vytvořila Sdružení naší milé Paní od milosrdenství, které se věnovalo péči o chudé. Mladé terciářky organizovala pod názvem „Chudičké“ (Poverelle). Jako většině mystiček podaří se i jí zázrak, že v životě stráveném ve službě lásky k bližním zůstane co nejúžeji spojena s Bohem.

 Byla dokonce nucena zasahovat do politiky v Cortoně. Markéta jistě nemyslela na sebe, když se snažila prostřednictvím bratra Giunty smířit rozvaděné strany a hněv několika rodin, jako byli Rossi či Rechabeni. Pokorná kajícnice měla také co dělat s biskupem z Arezzo, vojevůdcem, před nímž se Cortona třásla. Nejdříve se jí podařilo naladit ho smířlivě; později však bídně zahynul na bitevním poli. Zdá se, že císař, papež a sicilský král přijímali s úctou když ne její rozhodčí výrok, tak přece aspoň její rady. Také ke sporům uvnitř františkánského řádu musela zaujímat stanovisko... „Myslíš jen na sebe!“ A přece byl její život stráven „druhými“.

 Ve skutečnosti myslilo ubohé děvče jen na svého Boha. Jediná přijatelná politika je pro ni křížová výprava, osvobození Svatého hrobu: stále jde o Boha. Aby ho dosáhla, musela projít mládím obtíženým vinou, pokořováním a pokáním. Sebe hledá jen v Něm, aby v Něm utonula. Sebe nenávidí divokou nenávistí, a je pro ni rozkoší uniknout sama sobě a být zničena ve stravujícím ohni, s nímž srovnává autor listu Židům našeho Boha (srov. Žid 10,27). Je pozoruhodné, že světice, zmatená Ježíšovou výtkou, proti svému běžnému zvyku nic neodpověděla.

 Avšak tento výrok, který se nám v ústech Pána zdá podivný, je srozumitelný hned, přijmeme-li předpoklad, že to je starý dědičný Nepřítel, kdo jej Markétě šeptá do ucha. „Myslíš jen na sebe!“ Jde-li o toto téma, nedá si Satan pokoj, aby se vypořádal s každou svatostí. „Jaký význam si připisujete, ubozí pomíjejícní tvorové,“ říká stále znovu všem, kdo usilují o dokonalost. „Jakou cenu připisujete i těm svým nejmenším jednáním, nejmenším ze svých myšlenek! Vyrovnalo se někdy něco vaší pýše? Ze své duše a ze svého těla děláte střed stvoření. Neustáváte oplakávat své hříchy, jako kdyby osud lidstva závisel na hnutích vašich smyslů! Zdá se vám docela prosté získat pro to zájem Nekonečného, obtěžovat jej, jako by na světě nebylo nic kromě Něho a vás. Zapomínáte na vesmír koldokola tohoto domýšlivého setkání. Dopouštíte se těch nejstrašnějších výstřelků proti sobě samým, abyste přilákali Boží pohled na své výstřednosti. Poslední prostitutka sebou pohrdá víc než vy, neboť nepokládá své ubohé tělo za nic. Nikdy by mu neprokázala tu čest, aby je bila nebo trýznila; jí stačí bída a hanba.“

 Když věčný Lhář takhle zuří, domnívá se patrně, že nelže. Svatí se tomuto Vyvrženému z lásky opravdu takto jeví, a právě tak je posuzuje svět, za který se Kristus zdráhal modlit (srov. Jan 17,9).

 Lze o Markétě, která myslila jen na svého Boha, tvrdit se stejnou jistotou, že myslila jen na svého bližního? Je pravda, že i kdyby chtěla na druhé zapomenout, oni by to nedopustili. Od její první extáze až do její smrti nikdy neustal dav obléhat její celu. Až do konce trpí mučednictvím, že nemůže být sama s tím, kterého miluje. Až do konce nese břemeno druhých, a to ne jen nemocných a chudých ve špitálu. „Během své nemoci, třebaže byla zima, seděla jednoho dne na rohoži ze sítiny, přikrytá jen prostou přikrývkou, která jí zakrývala kající košili, když se dozvěděla od Pána, že ve vsi vzdálené několik mil bydlí opovrhovaný chuďas, který nemá oděv a jídlo a který se měl starat o rodinu, ale nebyl schopen vydělat si na živobytí. Dostala příkaz poslat mu kus oděvu, za který sama vděčila dobročinnosti druhých. Plná radosti se ho hned zbavila...“ Bratr Bevegnati k tomu připojuje: „Pán jí dal milost tak veliké lásky k bližním, že k ní přicházeli lidé z nejvzdálenějších obcí sousedních krajů v zástupech.“

 A přesto jí láska k jejímu Bohu vnukala leckdy odpovědi, v nichž se prozrazuje lidské sobectví, ne-li vliv Vládce propasti. Bratr Rinaldo, kvardián z Arezza, jí jednou předložil otázku: „Dejme tomu, že právě v okamžiku, kdy prožíváš tak velikou útěchu v Kristu, by ti dalo zjevení vědět, že nějaká duše obtížená vinou by byla zavržena do pekla, kdyby se ti nepodařilo přimět ji k pokání; a byla bys postavena před rozhodnutí, nechat se oloupit o nevýslovnou radost, kterou v této chvíli prožíváš, a získat tuto duši tím, že se za ni budeš modlit až do třetí hodinky - anebo ji nechat ve stavu zavržení k věčnému trestu, kdybys nechtěla pozbýt sladkosti božských útěch: pro co by ses rozhodla?“ Markéta odvětila: „Chvěji se, když se mám o tom vyjádřit. Když se z jedné strany zřeknu radosti v Pánu, upadnu do hořkosti nové smrti. Z druhé strany se bojím urazit Stvořitele, když tuto duši ponechám jejímu osudu. Dovol mi proto, abych neodpověděla...“ Jak je to zvláštní! Váhá zříci se rozkoše svých rozhovorů s Kristem pro spásu této duše. Odvažuje se dávat věčný osud jedné duše na roveň s nazíráním, k němuž se libovolně může vrátit, jakmile splní své poslání na pobloudilém tvoru?

 To nejpodivuhodnější je, že příštího rána Dobrý pastýř, který svůj život dává za ovce a nechává celé stádo v horách, aby šel za jednou zbloudilou, schvaluje, že na otázku svědomí položenou kvardiánem neodpověděla a při rozhodování mezi spásou člověka a radostmi duše, kterými ji obdaroval, zaváhala. Nebyl by tu podnět k výtce, kterou jí jednou učinil Pán: „Ty myslíš jen na to, aby ses sytila mými dary, a nemyslíš na tvory, které jsem vykoupil za cenu své krve...?“

 (Poznámka překladatele: Zde spisovatel jde ve svých úvahách příliš daleko, když sám chce soudit svědomí světice. Kvardiánova otázka je příliš scholasticky hypotetická: Bůh by přece nemohl dopustit rozpor mezi dáváním sebe v mystické radosti a dáváním sebe ve výzvě k spolupráci na spáse duše. Markéta intuitivně tuší tento vnitřní rozpor, sama se necítí schopná rozhodnout, a vyhýbavou odpovědí kvardiánovi - vůči kterému se cítí zavázána poslušností - nechává rozhodnutí Bohu. Ten jí druhý den tuto „nerozhodnost“ schvaluje i proto, že tím nepřímo nedovoluje kvardiánovi, aby takto opovážlivě „zkoušel“ nejen mystičku, ale jejím prostřednictvím i Jeho.)           François Mauriac: Margareta von Cortona, z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM, (pokračování)