Slotwiński, Tadeusz OFM

 Papež Jan Pavel II. při mši sv. na krakovských Bloniach zařadil 18. srpna 2002 do počtu blahoslavených arcibiskupa Zygmunta Szczesného Felinského, člena Třetího řádu sv. Františka.

 Nový blahoslavený se narodil 1. listopadu 1822 ve Wojtunu na Volyni jako sedmý z 11 dětí Gerarda a Ewy z Wendorffovců. Jeho rodiče nebyli příliš zámožní, ale vzdělaní. Byla to rodina zbožná a mravně zdravá. Zygmunt si z rodiny odnesl dobré základy katolické víry a náboženského života. Od matky se naučil pravé lásce k Bohu a k bližnímu, pochopení pro druhé, vděčnosti a konat každému dobro.

 V roce 1833 zemřel jeho otec. Zygmunt se vzdělával na gymnáziu v Lucku. V létech 1839-1844 studoval matematiku na univerzitě v Moskvě, od 1848 v Paříži na Sorboně a na College de France humanitní vědy; tam se spřátelil s básníkem Juliem Slowackim. V roce 1851 vstoupil do duchovního semináře v Žytomierzi, dále pak studoval na duchovní akademii v Petrohradě. Roku 1855 byl vysvěcen na kněze.

 Po vysvěcení bydlel u dominikánů a pracoval při kostele sv. Kateřiny. Od roku 1857 konal službu duchovního otce, a v témže roku založil kongregaci sester františkánek Rodiny Marie. Od roku 1860 vykládal na Akademii filosofii. Pius IX. ho 6. ledna 1862 jmenoval varšavským arcibiskupem. Nový pastýř arcidiecéze nařídil otevřít varšavské kostely, uzavřené na protest proti znesvěcení tří svatyň carským vojskem, a současně zakázal zpívat v kostelích nábožensko-vlastenecké písně.

 Po vypuknutí lednového povstání a jeho potlačení intervenoval u vlády kvůli pronásledování a vyzýval cara Alexandra II. k zastavení represí. Jako odpověď přišel z Petrohradu příkaz, aby se arcibiskup ihned dostavil před cara. K odjezdu z Varšavy došlo 14. června 1863, avšak přes ujištění varšavské vlády do Petrohradu nedojel. Byl dopraven do Gatczyny a tam držen přes tři týdny. Odtud byl vyvezen do Jaroslavi na Volze, kde strávil 20 let v emigraci, aniž by přestal být pastýřem varšavské církve. Až na žádost papeže Lva XIII. se zřekl úřadu varšavského arcibiskupa. Na jaře 1883 byl z vyhnanství propuštěn, doklad o propuštění podepsal car Alexandr III. při příležitosti své korunovace. Získal svobodu, avšak bez možnosti návratu do Varšavy.

 Jmenován 15. března 1883 titulárním arcibiskupem Tarsu byl vlastně bez diecéze. Po návratu z vyhnanství se usadil v Džwiniaczce v Bukovině, kde všechny své síly věnoval pastoraci mezi prostým lidem: sloužil mše sv. a pobožnosti, zpovídal, učil děti katechismus, připravoval je k první zpovědi a sv. přijímání a navštěvoval nemocné. Dne 17. září 1895 zemřel v pověsti svatosti v biskupském paláci v Krakově.

 Pohřební řeč pronesl kanovník krakovské kapituly Józef Sebastian Pelczar, rovněž terciář, pozdější biskup, dnes už též blahoslavený. Když mluvil o jeho ctnostech a zásluhách, řekl: „Byl to muž velké pokory a prostoty, jenž to, co měl a konal dobrého, pečlivě ukrýval před sebou i před lidmi, aby jen Bůh byl oslaven. Muž současně velké lásky a velkého soustředění ducha, že téměř neustále se zabýval Bohem. Muž podivuhodného ducha chudoby a nevyrovnatelného milosrdenství, takže jako pravý terciář sv. Františka nechtěl mít dvě tuniky a žil skromně z mešních almužen. Každý groš dával chudým. A konečně muž vzácné mírnosti, vzácného sebezapírání a trpělivosti, vždy srdečný, stále klidný, vždy umrtvený.“

 Život blahoslaveného ozařoval františkánský duch. Ideály Chudičkého z Assisi mu byly blízké a drahé. Ve Varšavě se setkal s františkánským řeholním životem, zvláště s kapucíny a s terciáři sv. Františka. Jako arcibiskup vstoupil do Třetího řádu, přijímal ho zbožný otec Prokop Leszczynski, kapucín, v kapli sester feliciánek. Při obláčce přijal jméno Antonín. Bylo to buď v prosinci 1862 nebo v červnu 1863, obě data uvádí ve svých poznámkách jiný kapucín, bl. o. Honorat Kožminski. Jeho noviciát trval 20 let, neboť profesi složil až po návratu z vyhnanství, když se usadil v Džwiniaczce,  26. srpna 1883 v Mielnici, a to do rukou o. Krescenta Haszyca, kapucína, za početné účasti věřících, kteří podle arcibiskupova vzoru vstupovali do řad Třetího řádu sv. Františka. Společenství Třetího řádu v Džwiniaczce ve skutečnosti vedl sám arcibiskup Felinski. Kolem něho se soustřeďovali terciáři pocházející z různých prostředí, a on je spojoval v jednu rodinu oživovanou duchem Chudičkého z Assisi. Shromáždění se konala obvykle pod jeho vedením v kapli v Džwiniaczce.

 Blahoslavený Zygmunt Szczesny viděl v Třetím řádu příležitost náboženského a mravního obrození národa, prohloubení jeho víry a vytváření duchovních pout mezi různými stavy. Františkánskou výchovou terciářů chtěl mít vliv především na oživení katolického ducha v rodinách. Proto šířil ducha sv. Františka jak mezi zemanstvem, inteligencí, duchovenstvem, tak i vesnickým lidem. účastnil se terciářských slavností, konal přednášky, sloužil radou a pomocí. Rovněž přijímal do Třetího řádu kněze i laiky. Dělal to především v Džwiniaczce, Mielnici a Černovicích v kapli jezuitů. Většina katolíků v Džwiniaczce patřila do Třetího řádu. Podle příkladu blahoslaveného terciáři uskutečnili v mielnické farnosti širokou akci hmotné a duchovní pomoci potřebným bratřím. Roku 1886 bylo o něm napsáno: „Arcibiskup Felinski s opravdovým zápalem šíří v místu svého pobytu Třetí řád, posiluje maličké slovem evangelia a podává opravdový biskupský vzor ctnostného života.“

 Při příležitosti vydání breviáře Třetího řádu bl. Zygmunt Szczesny napsal list, do něhož zahrnul cenné obsahy pro terciáře, v nichž jim ukazoval ducha Třetího řádu: „Odtrhnutí srdce od věcí časných a rozjímání o věčných, následování hrdinských ctností samého Spasitele a jeho věrného služebníka sv. Františka, zvláště pak pokory, sebezáporu a lásky, a konečně horlivosti v umrtvování a pokání, v duchu zadostiučinění nejen za hříchy vlastní, ale i za hříchy celého světa - to je podstata Třetího řádu sv. Františka.“

 Roku 1888 se arcibiskup Felinski zúčastnil polské pouti do Říma na zlaté jubileum kněžství Lva XIII. V Assisi v bazilice sv. Františka měl při mši sv. kázání. Prostými, silnými i srdečnými slovy ukázal ctnosti Chudičkého a povzbuzoval poutníky k následování jeho pokory a lásce k chudobě. „V každém jeho slovu - psal očitý svědek - bylo cítit, že to promlouvá věrný syn sv. otce Františka.“

 Arcibiskup Felinski příkladem svého pokorného, pracovitého, chudého a především svatého života přitahoval lidi k Bohu tím, že jim ukazoval cestu Marie Neposkvrněné a serafického Františka.

 Zemřel v Krakově 17. září 1895, v den, kdy si církev připomíná v liturgii vtisknutí jizev sv. Františkovi.

Tadeusz Slotwinski OFM

 Brat Antoni-Zygmunt Szczesny Felinski- blogoslawionym!

 Glos sw. Franciszka 1/2003

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM (částečně zkráceno)