Pospíšil, Ctirad Václav OFM

         Součástí našich úvah o univerzalitě spasitelství Ježíše Krista by dnes měla být i otázka, zda by se jeho prostřednictví vztahovalo i na hypotetické mimozemšťany. Nastolená problematika je dnes aktuální zejména vzhledem ke kulturní situaci, již vytvářejí masmédia a vědeckofantastická literatura.[1] Rozhodně se tedy nechceme dotýkat problematiky existence nebo neexistence takových mimozemšťanů.[2] Mlčení Písma svatého v této věci rozhodně neznamená, že bychom tuto existenci mohli prostě a jednoduše vyloučit - a omezovat tak moc Boha stvořitele. Bible je přece neomylná v tom, co se týká naší spásy, a nikoli ve věcech týkajících se obrazu světa a kosmu. Dále je třeba si uvědomit, že v dané věci neexistuje žádné vyjádření magisteria, a tak je celá záležitost ponechána teologickému bádání. K tomu je třeba dodat, že zejména současní evropští teologové se nastolené problematice jaksi vyhýbají,[3] určité pokusy o řešení se objevují v severoamerické teologické produkci.[4] Následující úvahy je proto třeba brát jako pouhou hypotézu, která vyjadřuje mínění autora.

            Podle toho, co ve své studii věnované problematice mimozemšťanů tvrdí Jean-Bruno Renard, se katoličtí teologové od R. Bellarmina po P. T. de Chardin domnívali, že pokud existují hypotetičtí mimozemšťané, pak jejich spása musí záviset na jediném a naprosto neopakovatelném vtělení Slova, k němuž došlo na počátku křesťanské éry v Palestině.[5] Nutí nás však údaje Nového zákona a zásady patristické christologie skutečně k přijetí takovéhoto stanoviska?

            Prolog Janova evangelia hovoří vcelku jasně o účasti Slova na díle stvoření: „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest" (Jan 1,3). „... svět skrze něj povstal, ...“ (Jan 1,10). Hymnus z listu Kolosanům říká, že „... v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný ... a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho“ (Kol 1,15-16). Prostá úvaha nás vede k závěru, že toto univerzální prostřednictví při díle stvoření se týká věčného Slova, nikoli vtěleného Slova. Tuto univerzalitu prostřednictví Slova v díle stvoření zjevila univerzalita prostřednictví vtěleného Slova, Ježíše Krista v díle spásy (srov. např. Kol 1,15-17.18-20). Dílo spásy je totiž jistým způsobem nikoli nutnou a ze strany Boha zcela svobodnou nápravou stvoření a rovněž tak svobodným, a nikoli nutným dovršením díla stvoření,[6] a tak není divu, že jednomu univerzálnímu prostřednictví by měla odpovídat i druhá univerzalita. Navíc souměrnost mezi stvořením a spásou dovoluje podtrhnout kontinuitu subjektu věčného Slova a vtěleného Slova, Ježíše z Nazareta.

            Jestliže Logos je prostředníkem při stvoření všeho, co jest, pak Ježíš Kristus by měl být spasitelem všeho, co jest, vtělení Slova na Zemi by tak představovalo rozhodující událost pro celý vesmír. Ježíš by měl být spasitelem nejen lidí, ale také hypotetických mimozemšťanů. Když však zaměříme svou pozornost na texty, které hovoří o Ježíšově prostřednictví, zjišťujeme, že celá záležitost není ani zdaleka tak jednoznačná, jak by se mohlo na první pohled zdát.

            „To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. Je totiž jenom jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny jako svědectví v určený čas" (1 Tim 2,3-6).

            Bůh chce spasit všechny lidi skrze jediného a jedinečného, a proto také univerzálního prostředníka - člověka Ježíše Krista. Jestliže na konci úryvku hovoří autor o tom, že Ježíš dal sám sebe jako výkupné za všechny, pak podle kontextu je jasné, že se jedná o všechny lidi bez výjimky. Spasitelské zprostředkování Ježíše Krista se tedy bezprostředně týká lidí.

            To vyplývá i ze skutečnosti, že prostřednictví nemá pouze sestupnou tendenci, ale také vzestupnou tendenci: Ježíš není pouze reprezentantem Boha před lidmi, ale také lidí před Bohem. Vezmeme-li v úvahu sestupnou linii zprostředkování, vyvstává otázka, jak by mohl nemimozemšťan smysluplně zjevovat Boha mimozemšťanům? Logos - Slovo znamená komunikaci, a ta se děje - pokud má být smysluplná - po způsobu adresáta sdělení. Jaký smysl by mělo zjevovat mimozemšťanům Boha »jazykem« jednoho lidského života, který je pro ně nesrozumitelný? Spása mimozemšťanů prostřednictvím lidství vtěleného Slova by tedy odporovala Boží moudrosti a z určitého hlediska i spravedlnosti.

            Ještě zřetelněji se vymezení rozsahu Ježíšova spasitelského zprostředkování na celý lidský rod projevuje v případě vzestupné spasitelské mediace. Tak například celá křesťanská liturgie stojí na Kristově kněžství, tedy na tom, že on zastupuje lidstvo před Bohem.[7] Jak by ale mohl být Ježíš prostředníkem mimozemšťanů a reprezentovat je před Bohem, kdyby nebyl jedním z nich? Vazba mezi tím, kým se Boží Syn stal, a tím, koho zachraňuje, vysvítá z následujícího textu:

            „Protože sourozence spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrti vládne, totiž ďábla, a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví. Neujímá se přece andělů, ale ujímá se potomků Abrahámových. Proto musel být ve všem jako jeho bratři, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě a mohl tak smířit hříchy lidu" (Žid 2,14-17).

            Sepětí mezi »stát se člověkem« a »smířit  lidi s Bohem« je zcela evidentní. Opět nezbývá než uzavřít, že spasitelská mediace vtěleného Slova se týká v první řadě všech lidí. Ostatní stvoření je rovněž zasaženo Kristovým spasitelstvím, je to však zásadně skrze Ježíšovo přijaté lidství, skrze člověka. Vždyť makrokosmos je podroben marnosti skrze člověka a jeho provinění (srov. Gn 3) a dochází nápravy opět skrze člověka - Ježíše a jeho vykoupené bratry a sestry, tedy Boží syny a dcery (srov. např. Řím 8,19-23; Mk 16,15). Tak tedy spása je nabídnuta všem lidem ve jménu Ježíše Krista (srov. Sk 4,12).

            Církevní otcové používali v oblasti christologie dvou nám již velmi dobře známých pravidel, která propojovala ontologický základ Mistrova tajemství s jeho funkcionálním - soteriologickým významem. První z nich zní: On se stal tím, čím jsme my, abychom se my mohli stát tím, čím je on.[8] Jak by mohl být člověk Ježíš příčinou zbožštění mimozemšťanů, když by se nestal tím, čím jsou oni? Odpověď je opět nabíledni: Ježíš je primárně prostředníkem zbožštění potomků toho Adama, jehož potomkem se sám stal. Druhé pravidlo říká: Co nebylo přijato Slovem, to není spaseno.[9] Jak by ale mohl vtělený Boží Syn zachraňovat přirozenost mimozemšťanů, kdyby ji na sebe nepřijal? Obě pravidla jenom v jiné podobě vyjadřují to, co o Ježíšově spasitelské mediaci učí Nový zákon. Ježíš zemřel pro nás a za naše hříchy.

            Možná, že si to neuvědomujeme, ale univerzální prostřednictví Slova v díle stvoření a určité implicitní vymezení Ježíšova spasitelství na všechny lidi je obsaženo v nicejsko-konstantinopolském vyznání víry: „... skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe."[10]  Totéž vymezení se objevuje i v dalších prohlášeních magisteria prvního tisíciletí.[11] Dokumenty Čtvrtého lateránského koncilu tvrdí „... trpěl pro spásu lidského rodu".[12] Podobně hovoří také bula Cantate Domino ze dne 4. 2. 1442: „... vzal na sebe pravou a úplnou lidskou přirozenost z neposkvrněného lůna Panny Marie pro spásu lidského rodu ..."[13]

            Druhý vatikánský koncil se zcela pochopitelně vyslovuje v témže duchu o zaměření Ježíšova spasitelského díla primárně na lidský rod a na člověka.[14] Důsledně christocentrický a tedy také nevyhnutelně zdravě teologicky antropocentrický přístup koncilních otců k otázce vztahu mezi christologií a antropologií vedl k vyslovení dalšího velmi důležitého pravidla, které má dvojí podobu a které rozhodně není na škodu znovu připomenout:

            „Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova. První člověk Adam byl předobrazem člověka budoucího, totiž Krista Pána. Kristus, nový Adam, právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání."[15]

„Kdo následuje Krista, dokonalého člověka, sám se stává více člověkem."[16]

            Spása skrze Krista znamená nejen nápravu hříchem narušeného stvoření, ale jistým způsobem také dovršení díla stvoření,[17] pochopitelně se jedná o dovršení z Božího hlediska svobodné a nikoli nutné. Jedině na tomto základě pak může platit, že vtělené Slovo představuje plné zjevení tajemství člověka. Eschatologická plnost, s níž se setkáváme v Kristu, v sobě tají zároveň přítomnost protologie. Proto je Ježíš novým Adamem, dokonalým obrazem Božím, vzorovou[18] a zároveň také finální příčinou stvoření člověka k Božímu obrazu, je první i poslední (srov. Zj 1,17). Je tedy patrné velmi úzké sepětí mezi řádem stvoření a jeho zaměření k vtělení Slova na jedné straně a tajemstvím nápravy, dovršení, tajemstvím spásy na straně druhé. Jak by ale mohl být člověk Ježíš z Nazareta vzorovou příčinou stvoření někoho, kdo není člověkem? Řečeno jinak: Jestliže Bůh plně respektuje svobodu svého tvora, jestliže následovat Ježíše Krista znamená stávat se více a plněji člověkem a sebou samým, pak totéž pravidlo rozhodně nemůže platit pro mimozemšťany. Pro ně by následování člověka Ježíše Krista muselo znamenat, že se budou stávat méně mimozemšťany a více lidmi, což by odporovalo logice Božího jednání s námi. Je evidentní, že pokud by člověk byl stvořen podle obrazu vtěleného Slova, pak mimozemšťan by byl stvořen k obrazu nestvořeného Slova, anebo by pak zřejmě měla existovat alternativní vtělení, alternativní hypostatická sjednocení Slova s různými druhy přirozeností hypotetických mimozemšťanů. Bůh by se takto srozumitelně a přijatelně naplno daroval těm, které zaměřil k sobě samému stejně jako nás.

            Abychom byli vědecky důslední, musíme přiznat, že naše dosavadní úvahy vycházely z předpokladu podstatné odlišnosti mezi námi lidmi a hypotetickými mimozemšťany. Kdyby však tito hypotetičtí mimozemšťané byli v zásadě jako my, kdyby představovali pouze jiný, abychom tak řekli, kosmický »národ« lidství, pak by pochopitelně i pro ně mohlo platit, že jsou stvořeni k obrazu Ježíše Krista, vtěleného Slova, a že následovat Muže z Nazareta pro ně znamená stávat se více a opravdověji sebou samými, tedy mimozemskými lidmi. Nicméně se vtírá otázka: bylo by pak ještě správné hovořit o nich jako o mimozemšťanech, kdyby to byli vlastně lidé? Domníváme se však, že taková míra podobnosti mezi námi a hypotetickými mimozemšťany není příliš pravděpodobná.

            Dne 6. 8. 2000 vydala Kongregace pro nauku víry deklaraci s titulem Dominus Jesus, která připomíná stále platné učení o jedinečnosti a univerzalitě spasitelství Ježíše Krista v souvislosti s pluralistickou pozicí v oblasti teologie mimokřesťanských náboženství.[19] Hlavní téma deklarace se tedy přímo dotýká oblasti, která nás zajímá. Je evidentní, že o hypotetických mimozemšťanech se dokument nezmiňuje, nicméně na některých místech se opět výslovně tvrdí, že Ježíšovo spasitelství se bezprostředně týká lidí a lidského rodu.

            „Opravdu od samého počátku přiznávalo společenství věřících Ježíši Kristu takový spasitelský význam, že pouze On jakožto Boží Syn, který se stal člověkem, byl ukřižován a vzkříšen, má díky poslání, jež mu svěřil Otec, v síle Ducha svatého za úkol darovat zjevení (srov. Mt 11,27) a božský život (srov. Jan 1,12; 5,25-26; 17,2) celému lidství a každému člověku. V tomto smyslu lze a je nutno říci, že Ježíš Kristus má zcela jedinečný a zvláštní, výlučný, univerzální a absolutní význam, který přísluší výhradně jemu, pro lidský rod a jeho dějiny."[20]

            Výraz »lidský rod« lze vykládat pouze jedním jediným způsobem: Jedná se výhradně o Adamovo potomstvo, o pozemšťany.

            Můžeme tedy uzavřít, že i když Písmo, církevní otcové ani magisterium nepočítá vedle člověka s existencí jiných inteligentních tvorů v kosmu, přece hovoří poměrně jasně o tom, že spásonosná mediace vtěleného Slova se týká primárně celého lidského rodu, skrze člověka pak zasahuje toto dílo celý svět - kosmos (srov. např. Kol 1,20). Pokud je celý svět zaměřen k člověku (kosmologický antropocentrismus), pak se univezalita působnosti věčného Slova kryje s univerzalitou rozsahu spasitelské mediace Ježíše Krista. Pokud by existovali mimozemšťané, kosmický antropocentrický princip by neplatil absolutně, a tak by se podle našeho mínění univerzalita stvořitelského prostřednictví Slova a univerzalita Ježíšova spasitelství zcela nepřekrývaly. Ježíš Kristus by byl bezprostředním spasitelem všech lidí. Pokud bychom chtěli hovořit o spasitelském významu vtělení a díla Ježíše Krista pro hypotetické mimozemšťany, pak by se jich toto spasitelství týkalo pouze zprostředkovaně, tedy jen natolik, nakolik by se stali součástí světa lidí a dějin lidí, nakolik by se lidem podobali a nakolik by jim Kristovo spasitelství lidé byli s to zprostředkovat.

Ctirad Václav Pospíšil OFM