Bini, Giacomo OFM

IV. Řiď se radami generálního ministra

»Nevěř a nesouhlas s ničím, co by Tě chtělo od tohoto předsevzetí odvrátit nebo Ti na závodní dráze kladlo překážky. Běž o závod k dokonalosti, k níž Tě povolal Duch Páně, abys splnila své sliby Nejvyššímu a stále kráčela po cestě Božích přikázání, a v tom se řiď radami našeho důstojného Otce, bratra Eliáše, generálního ministra« (2LAn - FP 2876-77).

 V této části našeho společného uvažování bych se chtěl zastavit u několika bodů, které nabízejí příležitost ke zkoumání a k dialogu v rámci vztahu našich dvou řádů a františkánské rodiny. Mám v úmyslu hlouběji se zabývat dvěma tématy: 1) spolupráce mezi jednotlivými kláštery a ve federaci; 2) formace a zvláštní vztah, jaký si Klára a František přáli mezi prvním a druhým řádem. Jde o perspektivy, které budou rozváděny a přijímány podle pokynů církve a v souvislosti s již dosaženými cíli. Doufám, že by též mohly být počátkem zamyšlení, jež by k užitku všech otevřelo nové způsoby spolupráce. Víme o pozitivních iniciativách rozvíjených již téměř všude: formační programy pro abatyše, formátorky a mladé profesní sestry; společné noviciáty ve federacích atd. To vše podpořilo zralost povolání v lidském, křesťanském a charismatickém ohledu. Je jasné, že toto vše pokračuje. Bezpochyby můžeme připojit ještě formaci bratří prvního řádu a především asistentů federací, která by měla prohloubit znalost duchovní zkušenosti Kláry a klarisek. V této oblasti se toho ještě mnoho neudělalo, přece však tu jde o nepostradatelnou cestu, jak vstoupit s kontemplativními sestrami do dialogu bez komplexů nadřaděnosti či podřadnosti, a vyhnout se tak jakémukoli dojmu paternality, s pohledem na autenticky evangelijní vztah a doplňkovost.

7. Autonomie a vztahy v životě kláštera

 V nedávné minulosti, zejména pak po oslavách výročí narození svaté Kláry (1993), jsme zažili nárůst odborných studií klariánských spisů a františkánských pramenů, které vedly k objektivnějšímu poznání postavy Kláry a spirituality Chudých paní. Stojíme teprve na začátku a můžeme ještě růst se  vzájemným příspěvkem a pomocí, současně bychom však měli rozvíjet příspěvek sester samotných.

 Nikdo z nás již dnes nepřistupuje ke Kláře jako k pouhé Františkově kopii, ale jako k osobnosti bohaté v sobě samé, prožívající trvalý vztah k Františkovi ve vzájemnosti a charismatickém doplňování. František se stal živým evangelijním slovem, které ji inspirovalo a provázelo po celý život; avšak Klára si uchovává svou vlastní originalitu, nelze ji prostě jen odvodit od Františka. Tento vztah identifikace- diferenciace (ztotožnění-odlišení) zaručuje inspirující identitu charismatu.

 Po Božím slovu dává Klára před každým jiným přednost slovu Františka či jeho nástupce ve vedení řádu. Víme, s jakou naléhavostí je vyjádřena tato myšlenka v 2. listu Anežce České a v Závěti, a rovněž víme, na koho naráží, když říká někdo... něco jiného (FP 2878); víme i to, že ani Eliáš rozhodně nebyl Františkovou kopií! Přesto však se nesmějí oba řády od sebe oddělit, i kdyby si to mělo vyžádat hladovku ze strany damianitek (srov. LegKl 37 - FP 3232).

 Návštěvy, které jsem měl možnost vykonat v těchto létech v různých federacích, a vztahy, jež jsem navázal s jednotlivými kláštery po celém světě, upevnily mé přesvědčení, že mezi oběma řády existuje silné propojení; je tu smysl pro sounáležitost a přesvědčení o příslušnosti k jedné rodině, což zřetelně posiluje vzájemné doplňování. Je tu velká touha společně růst ve vzájemné pomoci. Kde toto vědomí chybí, ukazuje se tu a tam velké nebezpečí: buď bratři prvního řádu ztrácejí kontemplativní rozměr, nebo dochází k charismatickému a duchovnímu zmatku u klauzurovaných sester.

 V těchto posledních letech jsme urazili hezký kus cesty, zůstává však projít ještě dlouhý úsek. I když sestry klarisky nemají žádné právně vymezené spojení s prvním řádem, jako je tomu u jiných velkých duchovních rodin (dominikánky, karmelitky...), přece duchovně a charismaticky žijeme stejné evangelijní dobrodružství minority, a riskujeme velmi mnoho, jestliže zanedbáváme vzájemné doplňování, jež nás spojuje, aniž by přitom ubíralo něco z autonomie jednotlivých klášterů. Oprávněná autonomie však nemůže být chápána jako záminka jít izolovanou cestou, naprosto nezávisle a jakoby soběstačně. K tomu, aby byla zaručena františkánsko-klariánská spiritualita, nestačí přítomnost jednoho františkána pro vykonávání pastorační svátostné služby. František slibuje na konci svého života sestrám klariskám zvláštní pozornost (srov. ŘehKl VI,2; 2 Cel 204 - FP 793); jedná se tedy o něco mnohem širšího. Klára ze své strany zdůrazňuje: Odporoučím všechny nynější i budoucí sestry nástupcům našeho blaženého Otce Františka i bratřím celého jeho řádu. Ať nám pomáhají, abychom stále více postupovaly v dobrém ve službě Boží, především však abychom dokonaleji zachovávaly svatou chudobu (ZávKl 14 - FP 2842). Může se také stát, že se nějaký klášter cítí být na výši, neboť se stal východiskem některého ze současných charismatických hnutí, z něhož mu možná přišla nová povolání; to sice může v klášteře podpořit lepší vnitřní ovzduší, hrozí tu však nebezpečí, že se vytratí charismatická identita nebo bude nahrazena jinou spiritualitou, kterou by František a Klára neuznali za svou vlastní (srov. LegPer 114 - FP 1673; 2LAn - FP 2877).

 Všechny instituty zasvěceného života, jak aktivního tak kontemplativního, tíhnou dnes k nově pojatým strukturám umožňujícím intenzivnější spolupráci; tento požadavek vychází ze samého života církve, chápaného jako společenství charismat. Odmítnout tento dialog znamená zřeknout se bohatství a znemožnit rozdílení daru, který nám byl odevzdán a svěřen pro všechny. Nic ze sebe si neponechávejte pro sebe... (List kap. 2 - FP 221).

 V blízké budoucnosti budeme přinejmenším v některých zemích donuceni ke změně struktur a snížení počtu klášterů, stejně jako i jiných forem františkánsko-klariánské přítomnosti. Proto je v této zvlášť obtížné době nepostradatelná vzájemná pomoc mezi jednotlivými kláštery a mezi prvním a druhým řádem; pokojně prožívané bratrství a sesterství mezi námi může přispět k překonání ničivých napětí či neoprávněných pocitů viny, jako by uzavření kláštera znamenalo ztroskotání. Církev nás povzbuzuje a říká nám, že skutečný úpadek zasvěceného života se neprojevuje zmenšeným počtem členů (ani klášterů!), ale zánikem duchovní věrnosti Pánu i vlastnímu povolání a poslání (Vita consecrata 63). Toto jsou tři základní oblasti přezkoumání na cestě ke klášternímu společenství: věrnost Pánu, věrnost vlastnímu povolání a soulad s vlastním posláním. A právě k tomuto jsme zatím málo vychováni; také zkušenost s federacemi stojí teprve na začátku. Přežití za každou cenu, bez důkladného rozlišování povolání, je zradou na vlastním duchovním poslání. Je třeba sledovat jiná kritéria: každý klášter musí usilovat o solidní nárůst povolání, avšak ne všechny kláštery jsou s to udělat to, naopak některé nová povolání přijímat nemohou. Jindy zase klášter, který má povolání i ekonomické prostředky, pomýšlí na nezávislejší způsob života a zaměňuje samostatnost se soběstačností, sebeutvářením a samostatným rozhodováním, a téměř se cítí oprávněn ztratit zájem o federaci a nestarat se o cestu řádu. Takové postoj však jsou jasně v protikladu k duchu bratrství a sesterství, který by měl být srdcem našeho povolání.

Giacomo Bini OFM

Chiara d\'Assisi - un inno di lode, Roma 2002

z německého překladu Klara von Assisi - ein Lobgesang

s přihlédnutím k originálu přeložila

Sr. M. Františka Kratochvílová OSC

(pokračování)