Hofmanová, Antonie OFS

Píše se rok 1949. Do podkrkonošského městečka Jilemnice vjíždí na kole mladý muž zahalený do hnědého františkánského hábitu přizpůsobeného jízdě na kole. Poznávám v něm P. Alois Moce a dovolila jsem si ho zastavit. Je unavený, otírá si pot z čela. „Odkud jedete, otče,“ ptám se s údivem. „Z našeho kláštera v Hostinném.“ „Vždyť to je sem aspoň 20 km. Co vás sem přivádí?“ „Slyšel jsem, že tu jeden muž má zájem o řád sv. Františka.“ „Dvě osoby tu znám, ale snad byste měl raději přijet do Dolní Kalné na faru. Tam se schází mládež v SKM (spolek katolické mládeže) a mohl byste jim pomoci najít smysl jejich života.“ „To rád přijedu,“ říká otec Moc a netušil v té chvíli, že zde nalezne přátele na celý život. Z Kalné i z Jilemnicka se začíná jezdit do františkánského kláštera v Hostinném a přidává se i pár věřících z okolního pohraničí. Vzniká III. řád, ale nejprve se musí projít formací pro obláčku a pak dál i pro profes. Také sem dojíždím, ale moc se mi to nelíbí. Je to v neděli odpoledne. Vrací se jaro, voní vzduch, slunce každého líbá, a my sedíme ve studeném kostele a posloucháme někdy i trochu nezáživné poučování. Přesto pak zůstává v duši něco trvalého a klidného. Také se více mezi sebou poznáváme a sbližujeme. Jsme tak připravováni na těžší chvíle, které nás čekají. Otec Alois je zatčen a za pár dnů mne to také čeká. Vzniklý III. řád je zatím jen na tenkém ledu a zbylí členové, aby se udrželi, mohou si pročítat řeholní knížky, sytit se evangeliem a některými myšlenkami, které do srdcí zasel P. Alois. Seménka Božího slova prodělávají zimní proces, který doprovázejí modlitby otce Aloise a pomáhají čekat na jaro…

Konečně po létech se otec Alois Moc vrací z vězení a začíná pracovat manuálně v jednom podniku ve vzdáleném městě. Také já se vracím a musím střídat zaměstnání. Naučila jsem se milovat sestru chudobu – na ničem nelpět -, a ta teď chodí se mnou. Brzy otec Alois našel duše hladovějící po slově Božím a rád rozdává z nových zkušeností. Připadá mu, že františkánský řád je těsto, které uvnitř tiše kyne. A léta jdou a jsou i v nesvobodě krásná a požehnaná, ale život člověka na zemi je omezen určitým věkem, k jehož závěru se neúprosně směřuje. Otec Alois se chce ještě rozloučit s klášterem v Hostinném, kde prožil své začátky. Ohmatává si stěny kláštera, kde je nyní umístěno antické muzeum. Jilemnicko i mlčenlivé podkrkonoší mu dávají trochu naděje, že jeho modlitby za tato místa nebudou zbytečná. Pán pak volá a otec Alois odchází do lepšího…

A léta jdou… Z Prahy přijíždí mladý lékař Štěpán s paní a získávají zaměstnání ve zdejší nemocnici. Otec Alois před odchodem na věčnost je pečlivě připravil pro vstup do III. řádu sv. Františka. Nyní oba manželé pátrají, kdo v tomto kraji je také členem, aby mohli vytvořit minikomunitu. Přihlásila jsem se, že jsem jedna z prvních členů, které P. Alois připravoval v Hostinném. Začneme společně? Potkala jsem se v obchodě se zeleninou s bratrem jáhnem Česlavem Křížalou. Žije v Uherském Hradišti a říkal, že ho to táhlo jako magnet do Jilemnice. Že by nám ho starostlivý otec Alois poslal? Asi ano, protože se nás hned ujal a již delší čas k nám každý měsíc dojíždí. Zažili jsme s ním i radosti z obláčky i z profese nových členů a čas pokročil k ustanovení řádu. Stalo se to letos, 21. ledna. Místní kněz,  dr. Václav Zemanec měl z toho radost, říkal, že je to přínos pro farnost.

Když bratr Petr Alexa začal v kostele sv. Vavřince v Jilemnici veřejně číst ustanovení řádu, měla jsem dojem, jako by P. Alois řekl: „Tak konečně…“ Je zcela jisté, že nám pomáhá.

Antonie Hofmanová OFS