Jarolímek, Romuald OFMCap.

Kapucínské konstituce (v č. 56) říkají: „Každé bratrské společenství má být opravdu modlící se společenství. Aby se dosáhlo tohoto cíle, je velmi prospěšné, podle mnohotvárné Boží milosti, zakládat v provinciích nebo oblastech bratrská společenství usebrání a kontemplace…“ Od sedmdesátých let 20. století se objevují iniciativy, jejichž ovocem je řada takovýchto domů. Protože informace o nich byly doposud velmi skromné, byla v roce 1990 vydána krátká studie, která systematicky zpracovává uplynulých dvacet let zkušeností. A přestože 23 stran A4 překladu br. Pacifika OFMCap. je na studii dost málo, mohl by její rozsah přece jen některé z vás odradit – proto se pokusím vybrat ty zajímavější části, které mohou být využity v úvahách o zřízení podobného domu u nás.

            Za domy usebrání a kontemplace (dále DUK) považujeme ta bratrská společenství, která kladou jako primární aktivitu modlitbu a prohlubování vnitřního života a jako takové se prezentují. Proto řada DUK, které jsou strukturovány spíše jako ubytovací zařízení, nejsou uváděny v této studii. Zlatou nití procházející celou prací je myšlenka vycházející z Konstitucí, že DUK je třeba vnímat ne jako výjimku a tím méně jako protiklad k ostatním komunitám, ale naopak jako pomoc, aby každé bratrské společenství bylo opravdu modlícím se společenstvím.

            Sv. František z Assisi je charakteristický neúnavným úsilím o stálou obnovu a začínáním znovu a znovu od začátku (srov. 1Cel 103). Modlitbu nechápal jako pouhý úkon povinné úcty k Bohu, ale spíše jako sílu, určenou k tomu, aby proměnila člověka k obrazu Božímu. Proto ve františkánských domech modlitby byl přítomen a uskutečňoval se takový typ modlitby, který je kvasem obnovy a silou proměňující jednotlivce i celá společenství. Pokud se ale stanou strukturou a ztratí napětí a ochotu ke změně, upadají a vytrácejí se. František vidí modlitbu nejen jako dávku adorace a úcty, ale spíše jako „pozvolné přetavování“, jejím stálým předmětem je radikální proměna sebe samého. Co je platná zbožnost, třeba i hluboká, když ji neprovází změna života (srov. Nap 14, 2Cel 28)? Člověk, který se modlí, se ve Františkovi stává modlitbou (srov. 2Cel 92). Jeho Řehole pro poustevny klade hlavní důraz na: vhodné odlehlé a osamělé místo, malou komunitu (3-4), dobrovolnost („Ti, kteří chtějí“), střídání modlitby a činnosti (modlitba je schopna se v každou chvíli přeměnit v bratrskou službu).

            Většina míst stabilně obsazených komunitami bratří byla zpočátku vlastně (podle dnešních měřítek) poustevnami. Ale ještě za Františkova života začíná docházet k diferenciaci mezi městskými konventy a komunitami více izolovanými a periferními. Do konce 13. století zůstávají poustevny pokojným jevem čerpajícím legitimitu jak z Řehole pro poustevny, tak i z tradice. Hnutí spirituálů, probuzené hlubokou potřebou obnovy stylu modlitby a života, je diktováno vůlí postavit se proti způsobům, které zdomácněly v komunitě. Tatáž touha vedla na konci 13. a hlavně ve 14. století k tomu, že se řada skupin bratří distancují od Řádu (Celestýni), jiné na něm zůstávají do určité míry závislé (v Itálii a později ve Španělsku). V konventech na osamělých místech částečně přežívá a znovu ožívá větší věrnost duchu a způsobům života prvotního františkánství – zde jsou kořeny observance. Z těchto domů vznikly rekolekční domy, byť byly institucionalizovány až po vzniku observantů jako samostatné větve Řádu r. 1517. O touze po návratu k počátkům v první třetině 16. století svědčí vznik kapucínů, rekoletů a riformátů. V klimatu osvícenství druhé poloviny 18. století přichází určitá „liberalizace“ a rekolekční domy začínají upadat. V té době jako nová nabídka vznikají konventy usebrání, které již neusilují o samostatnost pod záminkou přísnější observance (oproti rekolekčním domům) a snaží se být oporou pro apoštolát. Stanovy těchto domů byly několikrát aktualizovány až do posledního vydání r. 1905, před II. světovou válkou domy postupně mizí. Již od druhé poloviny 16. století se množí zkušenosti některých horlivých bratří (sv. Petr z Alkantary, sv. Jan Josef od Kříže, sv. Leonard z Porta Mauritia…), kteří nebyli uspokojeni duchovním bohatstvím domů usebrání a chtějí víc - rodí se samoty neboli pouště, kde odloučení od světa je ještě radikálnější, mlčení není přerušováno a jediným snažením je kontemplace.

            Není pochyb, že první zkušenosti kapucínského života jsou totožné se zakládáním domů modlitby – ať už výběrem místa, mlčením, chudobou, či strohostí. Potvrzuje to i původní název – Menší bratři poustevnického života. To ale nevedlo k opomíjení apoštolátu, který se rodil z „přetékání lásky“ v modlitbě. Naše konstituce z r. 1536 vybízí bratry k „nepřetržité modlitbě“ a vychází vstříc slabosti méně horlivých tím, že předpisuje kromě liturgických hodinek nejméně 2 hodiny osobní modlitby denně. Poustevnický duch se projevuje velkým důrazem na individuální setkání s Bohem, proto je zakázáno přidávat nějaké další oficium (kromě hodinek P. Marie), aby bratři mohli věnovat více času mlčenlivé soukromé modlitbě. Místa, kde bratři přebývají, i kostely mají být malé, skromné, chudé a důstojné, aby v nich bratři nechtěli kázat, ani ne příliš blízko, ani příliš daleko od měst, aby se nemusely přijímat časté návštěvy. Obojí směřuje k tomu, vyhnout se velkému pohybu lidí. Dále tyto konstituce říkají: „V lese nebo v místě propůjčeném bratřím ať je jedna nebo dvě celičky, vzdálené od běžných příbytků bratří a osamělé, aby, jestliže některý bratr (kterého jeho představený uzná za k tomu vhodného) bude chtít žít anachorétským životem, mohl se pokojně, v samotě, andělským životem oddat cele Bohu.“ Tento duch byl živý až do druhé poloviny 18. století, kdy i u nás se projevil duch osvícenectví. Podobně jako u observantů vznikají tehdy konventy usebrání podporované některými generálními ministry. Myšlenka se však nesetkala s obecným přijetím ze strany Řádu a mizí s Francouzskou revolucí. Následující pokusy o obnovu mají místní charakter a jsou více či méně neúspěšné. Až po II. vatikánském koncilu začíná celořádová snaha o návrat ke kořenům, spojená s potřebou a zájmem o domy modlitby. Není snad provincie, kde by se o tom nediskutovalo, na kapitulách se vyjadřovala touha souhlasem se zřízením takových domů, i když praktické výsledky jsou prozatím dosti skromné.

Tato historická exkurse se někomu může zdát zbytečná, ale záměrně ji uvádím, abych  upozornil na bohatství variant přítomných v naší tradici. Důležitým poznatkem je, že touha a více či méně úspěšná snaha po zřízení DUK se jako zlatá nit proplétá celými dějinami Řádu. Jednotícím podnětem reforem (včetně kapucínské) a pokusů o ně byl právě kontemplativní život či poustevnictví. Jinými slovy – všechny významné pokusy františkánství o návrat k počátkům byly spjaty s formami poustevnického života. S tím koresponduje obnova řeholního života po II. vatikánském koncilu – stálý návrat k pramenům a původnímu zaměření s ohledem na znamení doby. Pisatelé konstitucí ve všech větvích františkánského Řádu proto do nich vkládají články věnované poustevnám a jiným variantám domů modlitby. Motivem ze strany bratří aktivních v apoštolátu je, vedle důvodů osobních, potřeba dát větší plodnost vlastní službě a obnovit modlitbu přijetím nových forem a zkušeností. DUK mohou nabídnout takové formy duchovního života, které jsou dnes věrohodné a podporují rozvoj ducha modlitby mezi Božím lidem, což bylo od počátku podstatnou složkou kapucínského charismatu.

            Kapucínské konstituce z roku 1968 v č. 43 uvádějí: „V jednotlivých provinciích nebo oblastech se mohou zřídit domy usebrání, v nichž bratři mohou po určitý čas vést intenzivnější život modlitby a evangelního pokání…“ Tento poslední rys, chybějící v zákonodárství ostatních františkánských větví, je kapucínským specifikem. Konstituce z roku 1982 prohlašují (56,1): „Každé bratrské společenství má být opravdu modlícím se společenstvím. Aby se dosáhlo tohoto cíle, je velmi prospěšné, podle mnohotvárné Boží milosti, zakládat v provinciích nebo oblastech bratrská společenství duchovní obnovy a kontemplace, v nichž by se bratři po nějakou dobu mohli oddávat duchu a životu modlitby tak, jak jim udělil Pán.“ Není zde již zmiňována evangelní kajícnost, protože té je věnována celá VII. kapitola, zato je podtrženo, že právě DUK mají klíčový význam proto, aby se každá komunita opravdu stala modlícím se společenstvím. První Plenární rada Řádu (PRŘ) mluví vedle domů usebrání také o kontemplativních bratrských společenstvích, v nichž by se bratři mohli výlučně oddávat vnitřnímu spojení s Bohem po dobu, která se jim v Pánu bude zdát potřebná. IV. PRŘ upozorňuje na aktuální problémy budování DUK – nadměrné zdůrazňování výkonnosti a útěky jednotlivců z bratrských společenství; na druhou stranu uznává, že zvláště mezi mladými je hodně rozšířená touha po tomto způsobu života. V. PRŘ zdůrazňuje, že „naše přítomnost ve světě a v církvi vyžaduje jako základní prvek kontemplaci“. Vítá proto zřizování oáz a středisek spirituality, nového poustevnictví, otevření kontemplativního života laikům, znovuobjevení postů, bdění, poutí a vybízí k podpoře domů modlitby a pousteven.

            Za 20 let zkušeností (1970–90) vzniklo na celém světě 19 kapucínských domů modlitby, které fungují celoročně a u kterých je modlitba hlavní náplní. Na to, že se v té době pohybuje počet bratří mezi 13,5 a 11,5 tisíci - není to mnoho. Každý DUK odráží specifičnost místa, národa, mentality, kultury a potřeb, na které má odpovídat, proto zákonodárství ponechává velmi mnoho svobody ve způsobu jejich organizace. Existující DUK lze rozdělit do tří skupin:

1)                 Některé věrnější tradici se inspirují Františkovou Řeholí pro poustevny – malá bratrská společenství, kde se cyklicky střídají v modlitbě a pracích pro komunitu (kuchyně, úklid, vrátnice atd.). Schéma Marie – Marta je upraveno vzhledem k místním okolnostem. Jedná se o poustevnu La Cassine (Francie) a samoty: Ilocos Norte (Filipíny), Lendinara (Itálie), El Alamo (Chile) a Butler (USA).

2)                 Druhá skupina zároveň slouží jako ubytovací zařízení např. pro pastoraci povolání nebo jako ekumenická centra (Stühlingen – Německo) – přijímající osoby každého věku a vyznání ke zkušenosti modlitby, práce a dialogu v komunitě. Patří sem dále domy v Indning a Gauenstein (Rakousko) a Arth (Švýcarsko).

3)                 Jiné se inspirují prostě řeholí, aniž by nutně kopírovaly „život pousteven“ – žijí způsobem o něco drsnějším a usebranějším než je běžné,, s omezením pastorace, vyloučením farností, nárůstem ruční práce a intenzivnějším životem modlitby: Sovere a Piedimonte v Itálii, Embathalla v Etiopii, Varanasi a Bareilly v Indii, Madison v USA, Curitiba v Brazílii, Montendre ve Francii a Montnegre ve Španělsku.

Ať už byly vytvořeny písemné normy pro chování v domě, nebo ne, předpokládá se, že budou průběžně revidovány a korigovány, aby lépe odpovídaly potřebám a okolnostem. účelem těchto bratrských společenství je zdůraznit primát Boha, primát modlitby, primát Božího Ducha a jeho svatého působení v našem životě. To je vyjádřeno každodenním a celoročním udržováním rytmu celé Denní modlitby církve a Eucharistie. Harmonicky se střídá „ztrácení času u nohou Pána“ jako Maria – syn a „služba ostatním bratřím“ jako Marta – matka. Jde o kontemplativní život směřující k evangelní obnově Řádu a církve . Užívají se k tomu následující prostředky:

a)                  bratrské společenství, které přikládá maximální význam kontemplativnímu životu (minimálně 50 % času)  - Eucharistie, Denní modlitba církve, 2 hodiny vnitřní modlitby,

b)                 studium prvotních pramenů kapucínského života, spisů sv. Františka a Kláry,

c)                  tvořivé mlčení a samota,

d)                 kající praxe, přímluvná modlitba za provincii a církev,

e)                  programy duchovní obnovy pro provincii a místní církev (kázání, rekolekce, kursy, svátost smíření, duchovní vedení, zastupování těch, kteří chtějí prožít určitý čas v poustevně,

f)                   nabídka vhodného prostředí pro prohloubení života modlitby, odpočinek od stálého tlaku apoštolátu se zachováním naprosté svobody pokud jde o míru zapojení do života komunity.

Romuald Jarolímek OFMCap.

(příště dokončení)