Píseň o bratru slunci

Pán Ježíš kdysi řekl: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul“ (Lk 12,49). Ten výrok může být různě vykládán, ale vždy půjde jen o rozdíly ne příliš podstatné: o odstín významu nebo důraz na jinou jednotlivost. Kristův oheň, kterým chce všechno zapálit, je světlo evangelia, je to oheň Ducha svatého, oheň lásky, která duši člověka přivádí ke sjednocení s Bohem, lásky, která se vydává pro bližního.

Svatý František, když ležel nemocný v chýši u svatého Damiána a skládal své Chvály tvorů, svůj Chvalozpěv stvoření, nazývaný též Sluneční píseň,  jistě myslel i na uvedený Kristův výrok, když dospěl ke strofě, o níž také chceme rozjímat:

 

„Buď veleben, můj Pane, za našeho bratra oheň, kterým osvětluješ noc: je krásný, příjemný, mocný a silný.“

 

Kdo probděl studenou zimní noc pod širým nebem, ví dobře, co to znamená ohřát se u ohně, jak světlo a teplo tohoto plamene vykřesaného lidskou rukou, který živelně stravuje to, co je mu dáno za potravu, zahání beznaděj a pomáhá dočkat rána a přežít. Oheň je u počátků lidské civilizace, která zanechala po sobě stopy v jeskynních malbách. František miloval oheň a nechtěl mu ublížit, nechtěl jej udusit a oheň ho nespálil ani tehdy, kdy komukoliv druhému by byl uškodil.

František chápal oheň jako veliký dar Boha Stvořitele člověku, ale také jako náznak vyšších, nadpřirozených skutečností. Vždyť sám Duch svatý použil kdysi plamenů ohně, aby se viditelně projevil při sestoupení na apoštoly, a byl to plamen ohně, který stravoval starozákonní oběti – celopaly, jež měly připravovat cestu jediné, výlučné, dokonalé oběti Nového zákona, oběti Kristově, kterou Duch svatý jakoby sežehl a tím ratifikoval, stvrdil a zplatnil, aby na věky před Otcem byla nevyčerpatelným zdrojem smíru, odpuštění a milosrdenství pro všechny hříšníky.

Oheň Ducha svatého vycházející z jeruzalémského večeřadla o prvních Letnicích po staletí zapaloval a proměňoval lidská srdce: staré a špatné spaloval, nečisté očišťoval, studené zahříval, temné osvěcoval, ztuhlé ohýbal. Církevní učitel sv. Řehoř Veliký napsal, že Duch svatý, který o Letnicích se zjevil v podobě ohně, je velikým umělcem: uchvátí mladíka Davida, který hlídá stáda, a učiní z něho pěvce žalmů, zmocní se pěstitele smokvoní Amosa a udělá jej prorokem, rybáře Petra změní na rybáře lidí, z pronásledovatele křesťanů Šavla utvoří apoštola národů.

Oheň Ducha svatého není živlem ničivým, ale tvůrčím. Velicí učitelé církve, misionáři, kazatelé byli zapáleni tímto plamenem a nesli jej dále ve své době a ve svém prostředí. Jejich myšlenky, jejich spisy a odkaz jsou pokladem církve, z něhož je možné stále čerpat. Ambrož, Augustin, Jeroným, Řehoř, Jan Zlatoústý, Jan Damašský, Tomáš Akvinský.

František svou vroucí úctou Kristova boholidského života se nejvíce přibližoval Bernardovi z Clairveaux, velikému reformátorovi řeholního života cisterciáků ve 12. století, avšak sotva mohl znát jeho spisy. František uměl číst a psát, osvojil si základní vzdělání v klášterní škole benediktinské, znal obstojně latinsky, znalost francouzštiny získal od své matky, avšak jeho moudrost nebyla čerpána z foliantů klášterních knihoven, byla vlitá Duchem svatým od

okamžiku, kdy Kristus jej oslovil z kříže v kostelíku sv. Damiána.

Oheň jako živel stvořený Bohem pro dobro člověka a jako symbol lásky Ducha svatého byl předmětem Františkova obdivu a podněcoval jej ke chvále Stvořitele. Avšak světec dobře věděl, že oheň může být i živlem škodlivým, destruktivním. Není jen oheň lásky, ale také oheň nenávisti, oheň zloby, který je zapalován hříchem na tomto světě a na onom světě nehasne, ale je „ohněm věčným“ pro zlořečené. Za doby Františkovy středověká společnost se vyčerpávala v rozporech: všichni bojovali proti všem, město proti městu, šlechta proti městům a města proti šlechtě, císař bojoval proti papeži. Proti těm hrůzám, které prožíváme v naší současnosti, to byly jenom směšné potyčky. František, který nesl své době pozdrav a přání pokoje, je právě v tomto směru časový i dnes, kdy zlo nekapitulovalo, vize požárů a krve, které kdysi předvídal prorocky Dostojevský, je přítomnou skutečností.

Aby tyto hrůzy ustaly, je zapotřebí proměnit lidská srdce v žáru lásky Ducha svatého: oheň nenávisti je oheň, který nehřeje, ale ničí, nesvítí, ale zamořuje temným dýmem, je to oheň zkázy a zavržení.

Je mnoho lidí, kteří malomyslní nad zlobou světa a pronášejí příkré soudy nad těmi, kdo zapalují zhoubné požáry. Odsoudit zlo je správné, avšak musíme dbát na to, abychom je vymýtili i z vlastního srdce, aby tam nepřežívalo třebas jen v jakési zárodečné formě. Při sv. křtu nám byl svěřen božský plamen lásky, jehož symbolem byla podaná hořící svíce. Jek opatrujeme ve svém srdci plamínek, který tam Bůh zažehl, jak dalece usilujeme o to, aby se mocněji rozhořel? Kristovo podobenství o pannách-družičkách, které vyšly vstříc ženichovi a nevěstě s rozžatými lampami,  je burcující podobenství. Zhasíná-li plamen, je třeba dolít oleje do lampy, je třeba udělat to včas, jinak může člověk zůstat v temné noci a za mrazivého chladu za zavřenými dveřmi, kterými měl vejít ke svatební hostině. Apoštol Pavel píše svému žáku Timotejovi: „Oživ zase plamen Božího daru, který ti byl dán…“(2Tim 1,6).

František od okamžiku, kdy jej Kristus oslovil u sv. Damiána, pečoval o lampu hořící v tomto kostelíku před křížem. I naše duše je podobnou lampou. Kristus varuje v horském kázání: „Jestliže tvé vnitřní světlo je temnota, jak hluboká bude temnota sama (Mt 6,23). František, přítel všech lidí, klade svou probodenou ruku na hlavu každého, kdo nějak zbloudil, a povzbuzuje slovy apoštola: „Probuď se ty, který spíš, a osvítí tě Kristus“ (Ef 5,14).