Klára z Assisi - Hymnus chvály

Bini, Giacomo OFM

 V. Výzvy

„Tehdy totiž vystoupil na zeď jmenovaného kostela a silným hlasem francouzsky volal na několik chudáků, kteří tam tehdy byli: ,Pojďte mi pomoci při stavbě kláštera svatého Damiána! Budou tam přebývat paní, jejichž slavným a svatým životem bude v celé své svaté církvi oslavován náš nebeský Otec´“ (ZávKl 4 - FP 2827).

 Tento Františkův pozitivní pohled na budoucnost damianitek povzbuzuje také nás rozšířit pohled za obzory přítomnosti, abychom tak objevili evangelijní možnosti dosud nevyjádřené a dynamicky vytvářeli autentický kontemplativní rozměr stále hlubší a evangelizující pro zítřek. Je to požadavek, na který nás silně upozorňuje náš svět soustředěný v důsledku fenoménu globalizace na kulturu vnějškovosti a nápadnosti. Kontemplativní lidé mohou nabídnout alternativu kultury zvnitřnění a hluboké duchovní zkušenosti obývané samoty, jež neznamená izolaci. Dobře víme, že autenticky prožívaný kontemplativní rozměr, zakořeněný v trojičním vztahu, má zřetelně kritickou funkci vůči pseudonáboženskosti, která se podobá spíše náboženskému konzumismu, křesťanství podle hesla udělej si sám, než skutečnému hledání Boha. Moderní člověk objevuje sebe stále více jako náboženského a stále méně jako věřícího!

 Mluvíme-li o výzvách, o vážných či naléhavých úkolech, před které nás staví Duch, je tento seznam vždy relativní, a především subjektivní. Dotkli jsme již témat životního významu jako o Božím slově, o výchově, o evangelijním vykonávání autority... Nyní chci v této poslední části zdůraznit jiná hlediska, která pokládám za základní výzvy a, jistým způsobem, souhrnné.

9. Výchova srdce a tvořivost

 Vzkříšený Kristus vytýká učedníkům tvrdost srdce (srov. Mk 16,14; Lk 24,25), to znamená postoj zaměření na sebe, zajatce vlastních představ, které považujeme za dobře zdůvodněné, jsme však neschopni otevřít se Boží novině.

 Pro toho, kdo hledá Boha, je vždy největším pokušením chtít ho uzavřít do svého očekávání; Bůh však chce překročit naše očekávání a rozšířit obzory naší existence. Bůh nás překvapuje, jelikož v nás má důvěru, a vždy znovu od nás požaduje novou připravenost. My jsme vedeni k tomu, abychom se uzavírali do tak tomu bylo vždycky; Duch nás však naopak vybízí, abychom objevovali, co máme dělat dnes, v nových situacích, do kterých nás staví život. Odpor vůči obrácení vychází především z touhy uchovat tradici jako takovou a nacházet rovnováhu na příliš nízké úrovni, což často vyjadřuje lpění na vlastních představách a nechuti obnovit se, spíše než na ocenění toho, čeho se nám dostalo. Evangelijní věrnost je vždy pramenem odvahy a tvořivosti, tvořivosti, jež není odmítáním minulosti či bohatství předaného nám našimi světci; rovněž neznamená plně upustit od struktur našeho života: není možné žít bez struktur a bez svázanosti s dějinami. Tvořivost znamená nalévat nové víno do nových měchů (Mk 2,22), přizpůsobit struktury novému životu, který se projevuje v nás samých den za dnem, a učinit je shodnějšími a výraznějšími vzhledem k znamením doby, v níž žijeme. Je to poslání svěřované každé generaci a každé epoše, aby poselství evangelia bylo zvěstováno vždy živě a životodárně.

 Žijeme dnes v kultuře, která spíše podporuje identitu soustřeďující se na intelektuální poznání či na psychologické a citové vyjádření než na výchovu srdce, jež je v Bibli vymezováno jako střed života nového člověka, střed integrace, otevření a překonání celého lidského bytí. Zatvrzelé srdce - řecky sklerokardia - je jakoby skleróza schopnosti a možnosti milovat, otevřít se důvěře v Boha; novost Ducha nás naproti tomu překvapuje a zabraňuje jakékoli formě tvrdošíjného zaměřování se na sebe samé, nakloněné spravovat výlučně jen ono tak tomu bylo vždycky, ze strachu, že bychom mohli ztratit svěřenou hřivnu: stačí nám schovat ji a uchovat (Mt 25,18). Odpor vůči změnám může znamenat odpor vůči obrácení, vůči vedení Duchem svatým po neznámých stezkách, které objevíme teprve tehdy, až se po nich vydáme (srov. Žid 11,8). To vše nás zavazuje přezkoumat náš každodenní život, náš životní styl, naše schémata, dokonce i náš denní řád, který, je-li příliš rozkouskovaný, může být na překážku kontemplativnímu rozměru, jenž potřebuje delší časový prostor pro osobní rozhovory a pro mlčení s Pánem, protože jen pak může být lépe doceněna společná modlitba. Tvůrčí a vážně chápaná příprava liturgického, společenského a rekreačního prostoru podporuje trvalou výchovu ke vztahu s Bohu i s druhými. Především opravdovost gest a slov, dozrálá v harmonii a dostatečném čase, pomáhá utvářet skutečnou osobnost, pravdivou, svobodnou, upřímnou a přijímající. Tato duchovní tvořivost bude pak moci pokračovat i tehdy, když už tělo bude slabé a nemocné; Klářin příklad ať je nám i v tomto bodě poučením, jak zůstat živí v lásce a nikdy nerezignovat, neutíkat do zvykovosti, jež nevyhnutelně uspává a ochromuje každého ducha podnikavosti.

10. Biblická, liturgická a charismatická spiritualita

 Věřím, že není nutné obšírně se zmiňovat o tom množství církevních a řádových dokumentů, které již přes čtyřicet let mluví o významu solidního biblického a liturgického vzdělání, především pro zasvěcené osoby a obzvláště pro kontemplativní. Jakou ozvěnu však nalezly v životě našich společenství? Dlouhodobější zabývání se Božím slovem nemůže přece zůstat bez vlivu na jistá zbožná cvičení, pocházející z minulých staletí a ještě tu a tam praktikovaných v některých (nemnohých) klášterech. Živá a dobře připravená liturgie, na které se sestry spolupodílejí, není proti duchu klauzury. Naopak by měla vychovávat i celebrujícího kněze, jak jsem to osobně mohl v některých klášterech zažít. Možná jsme se spokojili s učenými přednáškami o Bibli či o liturgii a myslíme si, že jsme tak církev uposlechli. Avšak pravda, která nerozehřívá srdce a neproměňuje život, není žádným skutečným poznáním, žádnou skutečnou výchovou.

 Nesmíme dále zapomínat, že každá bohoslužba, jak už samo slovo říká, je službou celému Božímu lidu; proto je nezbytné přemýšlet o tom, jak je bohoslužba přijímána věřícími laiky, kteří se touží spojit s modlitbou našich společenství. Všechny kláštery klarisek na celém světě přijímají prosby o modlitby, předkládané jim muži i ženami zblízka i z dálky; bylo by možná zapotřebí pomoci především věřícím laikům, počínaje těm, jimž je blízká františkánská rodina, aby pociťovali  hlouběji liturgickou modlitbu společenství klarisek a bratří jako skutečnost, jež se týká i jich a není cizí jejich povolání.

 Tato výzva, tato proměna, do které se již mnohé kláštery pustily, je koperníkovským obratem zaručujícím pro kontemplaci její plodnou identitu. Naše společenství se musí stát autentickými školami modlitby (Jan Pavel II., Novo Millennio Ineunte 33).

 Často budíme dojem, že chápeme naše povolání jako jednou provždy dané, a zapomínáme, že charisma není jen přijaté dědictví, nýbrž především zodpovědnost za hledání před Bohem a naším světem. Jak dosáhneme toho, abychom přizpůsobili nebo vytvořili nové formy modlitby a učinili z nich příklad a zrcadlo (ZávKl 19 - FP 2848), evangelizací a poslání ve svém prostředí?

Giacomo Bini OFM

Chiara d´Assisi – un inno di lode, Roma 2002

z německého překladu s přihlédnutím k originálu přeložila

Sr. M. Františka Kratochvílová OSC

(pokračování)