Říský, Bernard OFM

Rok 1945 – konec války

Začal docela obyčejně, ale záhy nás překvapil.

Po zimních chřipkách se mezi námi objevila tuberkulóza. Pan profesor Basař si pozval na prohlídku celou naši komunitu. Bratr Bedřich ztratil rok studia pobytem v sanatoriu.

14. února na Popeleční středu jsme čekali v jídelně na oběd, když jsme zahlédli z okna refektáře, jak z letadla směřujícího od Smíchova k Vinohradům padají nějaké tyčinky. Byl sice hlášený letecký poplach jako často v těch dnech, protože se však nikdy nic nestalo, nebrali jsme to vážně. Tentokrát však prý Němci vystřelili z Petřína na spojenecká letadla a jedno začalo sypat bomby. Jedna zasáhla Emauzy a druhá spadla na Karlově náměstí do krytu, kde zabila asi šedesát lidí, kteří se tam schovali. Další bomby padaly na Vinohrady. Bylo to naše první setkání s válkou.

Druhé nedalo na sebe dlouho čekat. Na Květnou neděli měl jeden náš otec mši sv. ve Kbelích. Sotva odešel, byly Vysočany a Kbely zasypány kobercem malých tříštivých bomb. Sestry Apoštolátu, které tam pečovaly o kostel – zbudovaný ze stodoly – a o místní společenství věřících, našly před svým domem bedničku nevybuchlých bomb. Pán dovede uchránit své děti. Ještě v roce 1960 jsem se ve Vinoři setkal s lidmi, kteří tento nálet přežili, i když se zraněními.

5. května byla sobota. S bratrem Baptistou Bártou jsme byli domluveni, že si odpoledne spolu zahrajeme na housle. V poledne jako obvykle přijely chovanky od sester v Krči pro špinavé prádlo, které nám sestry praly. V refektáři byl připravený velký proutěný koš, vzali jsme ho dva a vynesli na Jungmannovo náměstí, kde na něj čekaly chovanky s dvoukolákem. Viděli jsme, jak je Národní třída plná lidí a z některých oken visely československé vlajky. Než jsme se probrali z úleku, ozvaly se hlasy: Německé tanky jedou! V mžiku byla ulice vyklizená a my jsme se vrátili k obědu. Odpoledne však už bylo slyšet sporadické výstřely, takže místo koncertování jsme se šli raději modlit. V noci pak občasná střelba nám nevzala spánek spravedlivých. V neděli rozhlas stále informoval o situaci. Brána na nádvoří před kostelem zůstala zavřená a my se nastěhovali do sklepa, odkud jsme však podnikali výzkumné výpravy.

Odpoledne jsem byl v kapli sv. Michala. Když jsem odcházel, ozvala se velká rána. Ujistili jsem se, že na schodech do sakristie pod masivní klenbou se mi nemůže nic stát. (To jsme ještě nevěděli, že zabíjí i tlaková vlna, což se stalo knězi, který šel zaopatřovat v době prvního náletu a zemřel pod emauzskou zdí.) Německé letadlo shodilo nějaké granáty za apsidu našeho kostela. Výbuch vyrazil několik polí v oknech chóru. Rozhlas volal naléhavě o pomoc – anglicky i rusky: Germanskie samoljoty nalegájut na Prágu. Prága volajet o pomošč! Toto volání nelze zapomenout. Dodnes mi vyvolává mrazení v zádech.

Noc byla dlouhá, a tak v pondělí ráno jsme se jednotlivě vydali „nadýchat čerstvého vzduchu“. Vylezli jsme na věžičku kostela a vzpomínali na naše mučedníky z r. 1611, kteří tam marně hledali útočiště před vraždícími Pražany, a zvědavě naslouchali hvízdání kolem nás létajících granátů, jimiž se častovali Vlasovci s Němci. Když jsme se touto zkušeností pochlubili představeným ve sklepě, dostali jsme přísný zákaz lézt na věž. A tak jsme pátrali na nádvoří před kostelem, jestli někde uvidíme ostřelovače, před nimiž varoval rozhlas. Ale jen asi pěticentimetrová střepina granátu dopadla metr před bratra Antonína Lindu.

Stáhli jsme se do kláštera. V ambitu byly nějaké rodiny – snad Poláci – s malými dětmi a s kočárkem a na schodech pod křížem u okna do zahrady stál muž s rudou páskou RG s revolverem v ruce. Říkal, že u muzea stojí německý tank. Když pojede dolů Václavským náměstím, že na něj odstřelí tři Julišovy domy, protože RG mají jen ruční zbraně. Z toho jsem pochopil, že povstání bylo jen manifestační – a moje touha účastnit se bojů na barikádách, což jsme měli přísně zakázáno, velmi ochladla.

V pondělí večer přijely dva americké tanky s bílým praporem vyjednávat kapitulaci Němců, jak hlásil rozhlas. Jejich nabídka však byla od našich odmítnuta, protože Prahu musela osvobodit Rudá armáda. A tak jsme se mohli bát ještě celou noc a den. Bylo třeba ještě zničit část Staroměstské radnice. Prahu zachránili Vlasovci, kteří za to byli vydáni Sovětům a byli zlikvidování při pochodu na Sibiř.

V úterý byla podepsána kapitulace a Rudá armáda vjela do Prahy bez boje – pro květiny a oslavy. Věděli jsme, že Američani stáli u Rokycan, ale nesměli nám pomoci. Netušili jsme však, jaký dopad bude mít toto osvobození Rudou armádou.

Noční zpívání rudoarmějců nám nevadilo.

První euforie byla vytlačena propuknuvší krutostí zbabělých. Revoluční gardy vodily Němky, ostříhané dohola, na odklizování trosek. Na Karlově náměstí se kdosi vrhl na těhotnou Němku, rozpáral jí břicho a vytrhl z ní dítě, které zabil o chodník – před zraky Pražanů. Tato zpráva v nás vyvolala hrůzu – msta na bezbranných, nenávist ničí životy. To ve mně vyvolalo myšlenku, dodnes ve mně živou, že je lépe se nechat zabít než někomu ublížit. Byl jsem tuze vděčný za Otce Františka – apoštola pokoje, i když tato zkušenost zla a nenávisti bolí stále.

Hned v prvních dnech po osvobození byla u Panny Marie Sněžné děkovná bohoslužba, kterou měl náš o. Ludvík Spurný. Oslavoval mučedníky národa, ale moc víry z jeho promluvy nebylo cítit. Sám říkal: „My koncentráčníci jsme všichni trochu rudí.“

P. Adolf Kajpr hned po návratu z koncentráku kázal u sv. Voršily – sice o hromadách mrtvol – tito lidé museli v sobě zpracovat své hrůzné zkušenosti – ale bez nenávisti. K té ho nepřivedly ani zkušenosti z komunistického vězení – vždy si zachoval radostnost a humor.

Tak jsme prožili náš vstup do „svobody“. Milujícím Boha všechno prospívá k dobrému – Řím 8,28.