Jáchym, Radim OFM

 O mluvení „jazyky“ slýcháme častěji, příp. můžeme je zažít na sobě i na druhých, a přiznejme si - není to věc zcela jasná ani nám „neobdarovaným“ ani těm „obdařeným“. Chtěl bych se pokusit vnést trochu světla na základě jednak rozboru textů Nového zákona, jednak zkušenosti své i druhých.

 V Novém zákoně je o mluvení (cizími) jazyky řeč na třech místech, přičemž, zdá se, jde o dvě různé věci.

 V evangeliích je jediná zmínka v tzv. dodatku Markově (Mk 16, 9-20), který je zřejmě shrnutím zpráv o Ježíšových zjeveních po zmrtvýchvstání od jiného „autora“ ovlivněn i tím, co o této otázce mezitím napsal apoštol Pavel v 1 Kor (viz dále). Když mluví o darech, kterých se dostane těm, kdo uvěří a dají se pokřtít, uvádí mezi nimi: „budou mluvit novými jazyky“ (Mk 16,17). Cituji podle liturgického překladu, český text však není rozhodující, musíme se dostat k řeckému originálu: „glóssais lalésousin kainais“ - glossa je „jazyk“ v nejširším smyslu, sloveso lalein znamená původně žvatlat, později prostě mluvit, kanos = nový ve smyslu dosud nepoužitý, neznámý. Máme tu tedy syntetické vyjádření toho, oč jde při „modlitbě v jazyku“: nějaká nová, „přežvykovaná“ slova (ve smyslu výrazu Otců pouště), která dávají pro mluvícího povznášející smysl. Není to definice, ale o toto jde a může to pro nás představovat východisko.

 Druhý text uvádějí Skutky apoštolů ve zprávě o seslání Ducha sv.: „Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal. ... hodně lidí se seběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. ... Jak to, že každý z nás slyší svou mateřštinu?... slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké skutky Boží“ (Sk 2,4.6.8.11). Opět musíme nejdříve uvést původní řecký text aspoň ve zkratce: „...lalein heteras glossais ... té idiai dialektó lalountón autón ... té idiai dialektó hémón ... lalountón autón tais hémeterais glóssais“. K tomu je třeba upozornění na některé nové výrazy. Text sice začíná opět výrazem „glossa“, avšak dále užívá pro „řeč“ výraz „dialektos“, což znamená především „rozmluva“, tedy rozhodně „srozumitelná řeč“. Jednoznačně se pak vyjadřují adjektiva: autor říká, že mluvili „cizími“ jazyky ve smyslu „jinými než vlastním“, tj. aramejským (heteros = jiný), posluchači je slyší a rozumějí jim ve své vlastní řeči (idios = vlastní, autón = jejich, hémon, hémeteros = náš), což čeština volně tlumočí jako „mateřštinu“.

 Ve zprávě o kázání po seslání Ducha sv. je tedy šokující, že posluchači - Židé z diaspory, kteří nemluvili aramejsky, ale jazyky země, kde pobývali - každý slyšel dvanáct Galilejců mluvit svým jazykem. To nebyla jejich osobní modlitba „v jazyku“, nesrozumitelná jim i ostatním, která by vyžadovala výklad, ale inspirované, srozumitelné a logické hlásání Božího slova o vzkříšeném Ježíši, „prorokování“ (Sk 2,17-18), které jim „proniklo srdce“ (2,37), takže se ještě ten den přidalo k apoštolům na tři tisíce lidí (2,41), a tak byla založena Kristova církev. Jeruzalémská bible, současný uznávaný komentář, k tomu poznamenává, že toto mluvení cizími jazyky „je příbuzné s charismatem glossolalie“ (mluvení jazyky) - příbuzné, nikoli totožné! - a uvádí rovněž, že to, že „apoštolové mluvili jazyky všech národů, představuje obnovení jednoty ztracené při stavbě Babylónské věže, jako symbol a zázračná anticipace všeobecného poslání apoštolů“. O apoštolech není „mluvení jazyky“ nikde zaznamenáno, naopak už Skutky se o něm zmiňují jako o daru Ducha sv. po jeho přijetí (10,46; 19,6).

 O „daru jazyků“ se mluví nejčastěji v souvislosti s tím, co píše apoštol Pavel v 1. listu Korinťanům. Text je obsáhlý, uveďme proto jen úryvkovitě to, co se týká našeho tématu, a odpustíme si i řecký originál s výjimkou několika poznámek kurzívou v závorce: „(Dary Ducha jsou rozmanité) ... (12,10) jiný může mluvit rozličnými (neznámými) jazyky (gené glóssón = druhy jazyků) a jiný zase má dar, aby uměl vykládat, co tím jazykem bylo řečeno... (28) Někteří (mají moc) mluvit rozličnými jazyky... (30) Mluví všichni jazyky? Umějí všichni (ty řeči v neznámém jazyku pronesené) vykládat?“ A Pavel vyslovuje známý překvapivý obrat: „(12,31) Usilujte však o dary lepší... (13,1) Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku... (2) nejsem nic... (8) Láska nikdy nepřestává... dar jazyků už nebude...“

 Dále potom Pavel vysvětluje podstatu daru mluvit „v jazyku“: „(14,2) Neboť ten, kdo mluví (neznámým) jazykem, nemluví k lidem, ale k Bohu a nikdo mu nerozumí. Mluví však v Duchu tajemná slova (pneumati de lalei mystéria). (3) Ale ten, kdo promlouvá z vnuknutí, svými řečmi lidi vzdělává, povzbuzuje a těší. (4) Kdo mluví (neznámým) jazykem, působí duchovní užitek jen sobě... (14) Neboť když se modlím (neznámým) jazykem, modlím se s vroucností, ale můj rozum z toho nic nemá... (19) při shromáždění raději pronesu pár slov ze svého rozumu, abych poučil i druhé, než tisíce a tisíce slov v jazyku (neznámém).“

 Pavel tedy ví o mluvení jazyky, uznává je za dar Ducha sv., avšak nepřikládá mu příliš velký význam. Důležité je, proč: tento dar je osobní, jako zvláštní způsob vyjádření vztahu jednotlivého člověka k Bohu, a není na prospěch společenství ostatních věřících; o nepořádcích z toho tu a tam vznikajících (když se dva či více překřikují - 1 Kor 14,30-31 - raději pomlčme).

 Zdá se, že v zásadě ten, komu byl dán tento dar, je inspirován vyslovovat neznámá slova, která chápe jako své osobní vyjádření vztahu k Bohu, aniž by věděl, co tato slova znamenají, ba aniž by věděl, v jakém jazyku jsou, a dokonce, jak plyne z některých vyjádření, aniž by tato slova vůbec něco znamenala: pro něj však, opakuji, jsou daným projevem úzkého vztahu k Bohu, aniž by je sám mohl libovolně vyvolat.

 Jako ilustraci uvedu konkrétní případ jedné duše, který dobře znám. Poznamenávám, že je zasvěcená Bohu, nepatří však do žádného charismatického společenství. Před léty jí byla dána modlitba v jazyku, na moji žádost mi ji vyslovila; normálně však se ji modlí, jen když má k tomu vnuknutí: „Mea Domine Deus.“ Nevěděla, co to znamená, nevěděla ani, že je to latinsky, nevyvedlo ji z míry, když jsem ji upozornil, že je v tom gramatická chyba - nebylo to pro ni důležité, prostě jí bylo dáno takto se modlit - a hotovo. Když jsem ji nyní požádal, zda by mi tu větu mohla opakovat, napsala mi, cituji doslovně: »Při klanění: „Mea Domine Deus.“ Při „obraně“: „Tua Domine Deus +++ apage Satanas!“ Dlouho jsem se tak nemodlila a to jedno slovo mi vypadlo z paměti, celá ta modlitba je vždy jako znova darovaná a klíčová slova se vrátí v případě potřeby nezávisle na paměti. V jazyku jsem se nemodlila (už) hodně dlouho.« Na vysvětlenou mi řekla, že „to jedno slovo, které jsem vyznačila +++, si nepamatuji, avšak vždy když mám tuto modlitbu říkat, objeví se mi znovu“. Jak je vidět, jde opravdu o dar, který má osobní význam jen pro toho, kdo tato slova říká.

 Chtěl bych připojit svou osobní zkušenost, která svou podstatou není o mluvení „jazyky“ a je tedy pouze určitou analogií či variantou tohoto jevu, může však právě při porovnání odlišností a shod tento jev poněkud objasnit. Asi bych těžko mohl dostat dar mluvení „v jazyku“, protože - jak čtenáři POUTNÍKA vědí - ovládám aspoň pasivně více jazyků, a při svém rozumovém založení bych byl okamžitě v pokušení vypátrat, co to znamená a v jakém jazyku to je - což se při daru modlitby v jazyku vylučuje.

 Stalo se mi však před dvaceti léty, že po celodenní domovní prohlídce, když mě konečně převezli do vazební věznice a zapadly za mnou dveře cely, ve chvíli, kdy jsem měl jedinou myšlenku: pro dnešek konečně pokoj a teď jen spát! - ozvaly se mi uvnitř (ne tedy sluchem) dva verše z žalmu 27(26), které jsem nemohl chápat jinak než jako poselství Boží ochrany pro následující dny. (Necituji je výslovně, cítil bych to jako zradu na této darované modlitbě.) Dodatečně jsem si pak marně ověřoval, zda mi nemohly nějak utkvít v čerstvé paměti z liturgie onoho či předchozích dnů. Občas jsem pak na ně během těchto dvaceti let vzpomínal, ale vždy ve vztahu k situaci onoho dne, kdy jsem se dostal do vězení. Až nedávno mi „došlo“, že tyto verše mi nebyly dány jen pro ony čtyři měsíce vazby a další léta totalitní nejistoty, ale jako vnitřní oslovení „pro mne“, jako modlitba důvěry ve stejném smyslu jako je modlitba v jazyku. A právě pro mne, který jinak používám „vytvořené“ střelné modlitby v různých jazycích a jež ve své stručnosti vyjadřují danou myšlenku výstižněji než v českém překladu - jako např. „Maria, hilf!“ či Františkovo „Dio mio, mio tutto!“ - je tato darovaná modlitba tím, co mě uklidňuje v nejrůznějších situacích a dává mi spánek v bezesných nocích. Zkrátka, pro mne je v tomto případě čeština oním cizím ve smyslu neběžným jazykem (glossai kainai - Mk 16,17), který mě vyvádí z neklidu pozemského života!

 Co říci na závěr? Snad to, co zdůrazňuje Pavel (1 Kor 12,31; 13,13): „Usilujte o dary lepší. ... Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice; ale největší z nich je láska.“

 Radim Jáchym OFM