Poodhalení tajemství života v poustevně aneb 20 let zkušeností kapucínských domů modlitby - 2

Jarolímek, Romuald OFMCap.

Domy usebrání a kontemplace (DUK) vznikly pro služby provincii, i když za svůj vznik vděčí převážně iniciativě několika jednotlivců. Jejich navštěvování a užívání ostatními bratry je nejlepší tam, kde k tomu vybízejí vyšší představení. Jsou domy, kam přicházejí každoročně novicové, aby zde strávili určité období. Některé komunity jsou meziprovinční, nebo otevřené bratřím z jiných zemí. Všude jsou DUK užívány diecézním duchovenstvem a jinými řeholníky, v Stühlingen je k DUK připojena komunita řeholnic. I tam, kde je účelem pastorace povolání nebo „ekumenismus“, jsou tyto cíle podřízené modlitbě a řeholnímu životu. Kdokoli touží setkat se tváří v tvář s Pánem, jediný s Jediným, v samotě a mlčení, je zde vítán, zde je jeho místo, v této bratrsko-rodinné atmosféře lásky a pokoje. Stálá skupina bratří přijímá roli matek, hosté – roli synů. Hlavní náplní komunity je kontemplativní život – modlitba, studium, práce (není vyloučen omezený apoštolát). DUK tvoří ne jakousi „výjimku“, cosi odlišného ve františkánském životě, ale spíše „silná místa“ samotného života.

V DUK je život modlitby absolutní prioritou, proto ruční práce nebo jakákoliv jiná činnost ji musí chránit. Je to bratrské společenství menších bratří, jejichž hlavní starostí je hluboké hledání Boha a sebe samých v Bohu. Rytmus je zde určován modlitbou, nikoliv prací. DUK lze stručně charakterizovat jako společenství modlící se, bratrské a pohostinné. Ne dům, kam se chodí modlit, jako kdyby to byla činnost oddělená od života, nemožná v jiných domech, ale jako návrat na místo srdce, místo, kde se setkáme s Pánem. Liturgická modlitba (Eucharistie a Denní modlitba církve) tvoří kostru každodenního života a je třeba ji pečlivě připravovat – s maximálním klidem, množství není diktováno denním řádem, ale zbožností. Takto připravená liturgie vede k intenzivnější účasti a většímu zapojení všech přítomných. Kromě liturgie se společně prožívá eucharistická adorace, křížová cesta, růženec, spontánní modlitba chval atd. Samozřejmě je ponechán široký prostor pro rozjímání a osobní modlitbu (i ve spojení s duchovní četbou). To je posilováno a prohlubováno dny pouště. V našich poustevnách hraje nezanedbatelnou roli pro přiblížení k Bohu příroda, jejíž rytmus doprovází kontemplativní život bratří. Vedle modlitby „soukromé“, která má největší význam, zaujímá „veřejná“ modlitba minimálně 4 hodiny denně.

Naléhavá potřeba bratrského života je patrná již ve Františkově „Řeholi pro poustevny“, dá se zde mluvit o poustevnictví prožívaném v bratrském společenství a založeném na Eucharistii a modlitbě. Odtud pramení pohostinnost a vzájemná pomoc se shovívavostí, pochopením a přijetím každého takového, jaký je. Sv. František znal tři způsoby kontemplace – poustevnický, pocestný a mnišský. On ale chtěl kontemplaci bratrskou. Bratři v DUK (i poustevnického typu) nejsou osoby, které by se vyhýbaly společnosti lidí. Vycházejíce z evangelia se snaží společně se modlit, společně se sdílet, společně pracovat a společně mlčet. Kromě modlitby a práce buduje společenství: revize života, měsíční rekolekce, častá (i 1 x za týden) místní kapitula, výměna zkušeností, duchovní dialog, bratrské napomenutí a společná rekreace. DUK se cítí být živou součástí provincie a chce svým životem přispět k její obnově, což se daří zvláště tam, kde se o ně zajímají přímo provinční představení.

Kapucínské konstituce (57,1) připomínají: „Velký význam ať se v našich bratrských společenstvích přikládá mlčení, které je věrným strážcem vnitřního ducha a požadavkem lásky, aby se mohl zachovávat život modlitby, studia a rozjímání. Je třeba se zde osvobodit od každé imaginární naléhavé potřeby a zaujmout postoj přijímání, otevřenosti zvláště Duchu Božímu a kontemplace. Jako prozíravé se jeví rozdělení prostoru DUK na tři zóny. První je všeobecně přístupná, do druhé mohou dočasně přijatí hosté a třetí je zcela osobní, tvořená individuálními chýšemi. V každé z nich může být jen jeden z bratří, aby se zde modlil, zůstával sám s Bohem, spal, ale nesmí zde jíst, může zde mít jen vodu. Nikdo do této zóny nesmí vstoupit kromě „matek“, aby „synům“ přinesly nějaký vzkaz, a přitom se musí zdaleka ohlašovat. Vedle časů určených pro mlčení každý den jsou prakticky ve všech DUK vyhrazeny dny pouště pro mlčení v plné samotě. Dosažení intenzivnějšího silentia (uvnitř i navenek) napomáhá vhodné, dostatečně izolované místo (ne turisticky či poutně navštěvované, ne farnost).

Chudoba v DUK tvoří přirozené, až samozřejmé pozadí a projevuje se životním stylem prostoty, střídmosti a života z vlastní práce (domácí práce, zahrada, les, omezená pastorace). Asi nejautentičtější formou chudoby je zřeknutí se sebe samých v plné ochotě ke službě bratřím. Pokud odmyslíme čas věnovaný odpočinku, polovina času je věnována modlitbě a druhá práci. Jedná se o intelektuální činnost (duchovní četba, studium biblických a teologických oborů), ale i každodenní práci manuální (kuchyně, vrátnice, úklid, opravy, zahrada…). Kajícnost je uznávaná jako předpoklad pro ryzí modlitbu a jako její plod. Co do forem, odpovídá doporučením kapucínských konstitucí. Zvláště se jedná o prostotu života (jídlo, vybavení, rekreace), přísné a sevřené denní řády (často s nočními modlitbami), neužívání TV, rádia, telefonu…či dokonce nepřijímání peněz.

Novinkou současných DUK (ve františkánsko – kapucínské tradici tomu tak nebylo) je pohostinnost – otevřenost nejen jiným bratřím, ale i některým světským osobám. Nevylučují ji ani DUK poustevnicky zaměřené. Náš život v DUK chce být odpovědí na mentalitu konzumní společnosti, která je ve vleku idolů produktivity, obohacení, přemožení a kompromisu. Proto životní styl DUK odpovídá životu prostých, chudých lidí bez privilegií. Zvláštní pozornost se věnuje hostům, jejich potřebám, motivům proč přišli a pomáhá se jim vstoupit do rytmu života domu. Ovocem této otevřenosti vůči lidem je nejen jejich přímější uvádění do kontaktu s poklady Božího slova a modlitby, ale i obohacování řeholníků zkušenostmi světských lidí, bez kterých je jen těžko možná autentická obnova řeholního života. Samozřejmě jsou i obavy, aby přílišná otevřenost neodváděla od modlitby a tím DUK nevedla k zániku.

Kontemplace, pokud je pravá, vede k účasti na apoštolátu, kterému dává svou plodnost. Když je přítomna vnější pastorace, je velmi omezená, na krátká období, nepohlcuje plně člověka, obrací se k lidem z okolí prostým stylem (výpomoc ve farnostech – apoštolát okrajových skupin společnosti), nebo má duchovní povahu (duchovní obnovy, exercicie, rekolekce pro řeholní komunity, duchovní vedení, asistence klášterům kontemplativních sester). DUK nejsou „show“ komunity ani nemají být zaměřené na výkon, ale takové, které mají čas na Boha, spolubratry a lidi kolem. Každodenně se u Pána přimlouvají za svět, církev, řád, diecézi, národ, chudé a nemocné… Dávají k dispozici atmosféru modlitby – a to je jejich hlavní apoštolát. Modlitba zde nedává uniknout z reality života, ale naopak se do ní plně pohroužit. Vždyť není možné autenticky se modlit, a přitom zůstat lhostejný k problémům a utrpení lidí.

Dočasné odloučení od světa je dnes ospravedlnitelné (i pro kněze) za předpokladu, že se nejedná o útěk od povinností a závazků, že čas mlčení je věnován modlitbě a rozjímání. DUK mají být centra k načerpání Boží milosti. Při jejich zakládání je důležité mít jasno o cíli a zaměření domu. Jen těžko slučitelné s životem v DUK je duchovní správa farností (zvláště živějších či poutních míst) a turisticky hodně navštěvovaná poloha. Realizace DUK oproti množství původních iniciativ je relativně hodně skromná pro přílišné ulpění na pastoraci, nedostatek mladých nadšených povolání a pro neochotu opouštět místa, která vlastníme z důvodu tradice či pohodlnosti. Kdo strávil nějaké období v DUK, vrací se z něj jako nadšenec nebo alespoň s pozitivním dojmem. Většina lidí si nás váží a podporuje, zvláště proto, že si myslí, (mnohem více, než to zasluhujeme), že my patříme k „maličkým“ a „prostým“. Četná obdarování od Božího lidu jsou dokladem o síle svědectví modlitby, usebrání a prostého života, i když není rozvíjena přímá pastorace. Nezřídka se zde rodí i povolání pro náš život.

 DUK podněcují rozměr kontemplace, přelévají její bohatství do celého společenství, a tím se stávají živým kvasem, vzorem a zdrojem pro objevení svého původního charismatu ostatním bratrským společenstvím. A tak mohou, ba přímo „musí“ tvořit srdce provincie. Časté diskuse o DUK či závěry kapitul o jejich zřízení vyjadřují nejen touhu, ale také potřebu. Je velmi důležité, aby se DUK v provinciích neizolovaly či nebyly izolovány. Aby se tomu předešlo, je nutné, aby byly animovány provinčními představenými (vypracování norem a pravidelné bilance spolu s týmem příslušného domu…). Celé provinční společenství na sebe musí vzít zodpovědnost za DUK, proto dříve, než se nějaký otevře, má v sobě pro něj probudit citlivost a pochopit jeho význam a funkci. DUK nejsou jen domy kontemplace, ale také centry, kde se učí modlitbě a rozjímání – školami kontemplace.

Je třeba se vyvarovat nebezpečí improvizace, to je nepřipravenosti. Projevuje se „kopírováním“ nebo „kladením vedle sebe“. Kopírování je snaha převzít a opakovat cizí zkušenost ve svých vnějších projevech bez pochopení vnitřních souvislostí, proniknutí do hloubky jejich tajemství a bez věrnosti původnímu duchu. „Kladení vedle sebe“ (nesouměřitelného) spočívá v kladení vedle věci neoddiskutovatelné (modlitba) jiné věci, které se zdají ryzí a plně legitimní, ale nemají (nebo mohou nemít) svůj kořen v duchu modlitby, která by je očistila a dala nadpřirozený rozměr, aby se i ony staly „modlitbou“. Jen víra v modlitbě je schopná proměnit a sladit takové protikladné věci jako: usebranost a činnost, samotu a pohostinnost, mlčení a dialog v komunitě, kajícnost a rekreaci, hledání Boha a službu bratřím.

Život v poustevně je určen pro:

 

 

 

1)                 ty, kteří se chtějí věnovat apoštolátu modlitby a pokání,

2)                 ty, kteří vytváří prostření modlitby, chudoby, vzájemné pomoci a bratrské lásky, chrání samotu a mlčení a tím umožňují ostatním, kteří přicházejí na duchovní obnovu prožít zkušenost pouště,

3)                 ty, kteří po mnoha letech v apoštolátu cítí potřebu se určitý čas věnovat studiu a oživení ducha modlitby a zbožnosti (sabatický rok),

4)                 ty, kteří cítí povolání ke kontemplativnímu životu, na nějaký čas či na celý život se chtějí věnovat modlitbě a pokání spolu s bratřími, ale také za bratry,

5)                 bratry v počáteční formaci na určité období dle formačního plánu a úsudku jejich magistrů,

6)                 bratry připravující se na složení doživotních slibů či na svěcení.

 

 

 

Poustevna je více než místo, je to společenství bratří, kteří dávají živé svědectví o primátu modlitby a víry.

Romuald Jarolímek OFMCap.