Houška, Petr Alk. OFM

Jedním z nejkrásnějších projevů chvály Boha Stvořitele a jeho díla je v Písmu svatém Starého zákona žalm 104, který začíná slovy: „Veleb, duše má, Hospodina, Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký!“ Vykoupený člověk je podle apoštola Pavla „nové stvoření“ (2 Kor 5,27). Proto tím plněji může vzdávat chválu Stvořiteli, protože mezi Bohem a člověkem byl nastolen nový vztah, „staré pominulo, nové nastoupilo“. Zpívá-li žalmista o zemi, kterou Bůh pevně založil na jejích základech, opěvuje-li růst bylin i libanonské cedry, stejně jako chléb a vinnou révu, jež dává radost lidskému srdci, pak vykoupený člověk to vše nazírá pohledem duchovně očištěným a tuší za těmito Božími díly ještě vyšší skutečnosti.

Svatý František byl člověk, který v plnosti prožíval vykoupení, ba možno říci, že dokonce jakoby předjímal stav konečné blaženosti při obnově světa a vesmíru, kdy po druhém Kristově příchodu zavládne všeobecná harmonie.

Sedmá strofa jeho Sluneční písně, o které chceme rozjímat, zní v překladu:

 „Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země,

 která nás živí a slouží nám,

 a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.“

František miloval květiny, protože mu připomínaly Ježíše, který je v Písmu sv. nazýván „květem z kořene Jesseova“ (srov. Iz 11,1) a obilné zrno v klasu pšenice i vinná réva mu byly drahými kvůli Eucharistii. Z Františkových listů adresovaných jak všem věřícím, tak duchovním a vlastním bratřím jasně vyplývá jeho veliká úcta k eucharistickému Ježíši, „neboť“, jak píše, „z Nejsvětějšího Božího Syna na tomto světě nic nevidím, než jeho tělo a krev, které kněží proměňují a podávají“ (Odkaz).

Pro Františka byla naše matka země jednou provždy posvěcena vtělením Božího Syna, jeho pozemským životem, působením, smrtí a vzkříšením. Ač nebyl teologicky vzdělán, pronikal do hlubin Božích tajemství svým srdcem, a proto pravdy víry prožíval s takovou opravdovostí. Dobře chápal, že Eucharistie je vlastně neustálou aktualizací vtělení a že „země je plná Hospodinovy milosti“ (Žl 33,5). Svatostánky chrámů byly pro něho jakoby světélkujícími body v temnotě světa a sám i prostřednictvím svých bratří se všemožně přičiňoval o to, aby vše, co má nějaký vztah k uchovávání Eucharistie, bylo čisté a vzácné.

Františkův vztah k přírodě zaujal především romantiky devatenáctého století a je předmětem zájmu ekologů naší doby. Jedni i druzí vidí ovšem světce jen z určitého zorného úhlu, nemohou pochopit jeho osobnost v její celistvosti. To se může podařit jen tehdy, dá-li se plný důraz i na náboženský, duchovní rozměr Františkova životního postoje.

Tak jako sv. Benedikt neplánoval zkultivovat Evropu po rozpadu římského impéria, tak jako sv. Cyril a Metoděj k nám nepřišli jako osvětoví pracovníci vyučovat gramotnosti, tak ani František nechtěl vstoupit do literatury nebo chránit nedotknutelnost přírody. U všech světců  byl vždy na prvém místě Bůh, který v Ježíši Kristu se stal člověkem a chce být od nás milován svobodnou láskou, a proto vždy tito velikáni netoužili po ničem jiném, než šířit a hlásat jeho čest a slávu, aby se spolu s radostnou zvěstí evangelia prosazovalo na zemi Boží království. A protože Pán Ježíš řekl ve svém horském kázání: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a všechno vám bude dáno navíc“ (Mt 6,33), i světecké úsilí, jehož povaha byla ryze náboženská, přineslo spontánně jako druhotný účinek všechno to dobro časné, ať už na poli kultury, vzdělání, poznávání přírody a úcty k ní, přineslo i bohaté plody literární, protože největším a nejznámějším hrdinou velikých autorů je často právě světec.

Dnes, kdy naše planeta je ohrožena přetechnizovanou civilizací, kdy přírodní zdroje jsou znečištěné, kdy je znečištěno i samo ovzduší, je návrat k Františkovi zcela logický. Je ovšem třeba odložit lidskou pýchu, megalomanii, která chtěla tak přetvářet přírodu. Až ona se bezděčně musela obrátit proti člověku. Uzná-li člověk nad sebou Tvůrce a Pána, pak bude snad ještě možné pozastavit či zmírnit ničivý proces, který již není biblicky přikázaným „obděláváním země“ či probádáním světa, ale vykořisťováním Božího díla.

František byl zvláště v závěru svého života, kdy od září r. 1224 nosil na svém těle jizvy Kristova utrpení, cele ponořen do Boha a jeho vnitřní zrak se stále více upínal k naší skutečné, trvalé vlasti ve věčnosti. Avšak nikdy neztratil smysl pro tento svět a tuto zemi, pro její potřeby, vždyť dobře věděl, že „tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). František věděl, že nemůže Boha milovat ten, kdo nemiluje člověka (srov. Jan 3,9). Bůh přece utvořil zemi, aby byla obývána, ne zničena.

Ještě na samém sklonku svého života, když se nechal světec přenést na nosítkách z biskupského paláce v Assisi k Panně Marii andělské v Porciunkule, ve chvíli, kdy se jeho téměř již vyhaslému zraku otevíral zamlžený pohled na panorama města, požádal bratry, aby se zastavili, položili nosítka na zem a on se pokud mohl vztyčil a slábnoucí pravicí požehnal svému městu. Toto Františkovo požehnání je nějak stále přítomné v městě Assisi, které si dodnes uchovalo zvláštní kouzlo a je stále více místem mezilidských setkání, která sledují zachování naší země i civilizace životem v lásce a míru, jak nám to odkázal Pán Ježíš Kristus. Je na každém z nás, jak osobně přispějeme, třebas drobnou hřivnou, k tomuto společnému cíli všech dobře smýšlejících lidí.

Petr Alk. Houška OFM