Gottwald, Tomáš Maria OFMConv.

  V letošním roce si připomínáme 400. výročí narození svatého Josefa  Kopertinského, minority, patrona studentů, pilotů, kosmonautů, obuvníků, známého především z četných extází a levitací. Pro každého křesťana je prorokem evangelního způsobu života, primátu Boha, modlitby a života kontemplace. Jeho mystická zkušenost, jeho vroucí láska k Ježíši vtělenému a trpícímu, k Matce Boží nám ukazují cestu prostého a plného důvěry odevzdání se Bohu, důvěrného a spontánního vztahu k Synu a ohnivé poslušnosti Duchu Svatému. Svatý Josef byl člověkem prostým, průhledným, člověkem modlitby, dobrákem, skutečným bratrem menším: při pouhé myšlence anebo pohledu na posvátné věci, během sloužení mše svaté anebo poslouchání Božího slova upadal do extáze a začal se vznášet. Tento věrný následovník svatého Františka žil v neustálém hledání krásné vůle Páně, která uspokojuje duši a obšťastňuje srdce, kterou plnil svou poslušností skrze realizaci každého příkazu svých představených.     

  Josef Maria Desa se narodil 17. června 1603 v městečku Copertino v Apulii v Itálii. Jeho otec Felix Desa byl kolář, člověk s velkým srdcem. Jeho matka Franceschina Panaca, františkánská terciářka, byla žena málomluvná, vážná a přísná, zároveň však ryzí. Vychovávala svého syna jak slovem tak vlastním příkladem.  Tato přísná výchova měla veliký vliv na život svatého Josefa.  

  První životopisci takto popisují vzezření Josefovo:  Byl to člověk veliké a mohutné postavy, se silnými vystupujícími kostmi, souměrnými silnými končetinami; silnými pevnými svaly a obyčejnými rysy obličeje. Jeho tvář byla radostná a příjemná, ale skrze neustálé povznášení mysli k výšinám se stala důstojnou a majestátní.

 Když mu bylo šest let, začal navštěvovat školu. Svou povahou se zřetelně odlišoval od ostatních. Kvůli svým extázím jej nazývali „Boccaperta“ – otevřená ústa. Po krátké době přestal chodit do školy pro dlouhotrvající nemoc. Jeho uzdravení, ke kterému došlo prostřednictvím zbožného poustevníka, bylo přisuzováno mocným přímluvám Panny Marie. Za své uzdravení se chtěl Bohu odvděčit, a proto se rozhodl darovat mu celý svůj život. V srpnu roku 1620 ve svých sedmnácti letech odešel ke kapucínům do kláštera v Martina Franca, kde dostal nové jméno Štěpán. Zahloubán do kontemplace Božích věcí se cítil šťastný. Jeho příliš časté extáze, mimořádná nešikovnost a také slabé zdraví způsobily, že po devíti měsících byl odeslán domů. Po návratu se setkal s nelítostnou reakcí své maminky, která velmi tvrdě vyjádřila své přesvědčení o jeho úplné neschopnosti sloužit Bohu. Nakonec přece jen zvítězila mateřská starostlivost a Franceschina začala hledat místo pro Josefa v klášteřích, kde žili její příbuzní – minorité. Byl přijat v minoritském klášteře Grotella jako terciářský oblát, kde dostal mimo jiné za úkol uklízet stáj. Josef vzorně plnil své povinnosti a horlivě zachovával řeholi Řádu bratří  Menších. Díky značné sebekázni a přísnému pokání se mu podařilo zprostit se zcela nepříjemné roztržitosti. Po třech letech zkoušky se jeho strýcové sami vynasnažili, aby byl přijat do řádu jako klerik. Po noviciátu, začátkem roku 1627 ve svých třiadvaceti letech složil první řeholní sliby. Josef důvěřoval více modlitbě než svým slabým schopnostem a s nepochybnou pomocí Boží prozřetelnosti uděl zkoušky požadované kanonickým právem. 3. ledna biskup z Nardo, Gerolamo De Franchis vykonal obřad první tonsury a udělil mu nižší kněžské svěcení, 27. února pak subdiakonát, 20. března diakonát a 18. března roku 1628 byl vysvěcen na kněze. Jako kněz vedl život velmi přísný. Své tělo nazýval „bratr osel“ a také s ním podobně zacházel. Josefova svatost se mnohdy stávala velmi obtížná a nelíbila se jeho představeným, kteří jej považovali za šílence a posedlého. Nechyběli však ani ti, kteří si sv. Josefa vážili. Provinciál Bari – o. Antonio ze San Mauro ho považoval za vzorného řeholníka.

 Svatý Josef byl bezesporu nejproslulejším svatým mezi těmi, které pronásledovala inkvizice. Byl pod stálým dohledem, izolován od světa a vězněn v klášteřích. 25. listopadu 1638 byl poprvé předvolán před inkviziční tribunál v Neapoli. Obžaloba zněla následovně:  „Našimi provinciemi prochází člověk ve věku třiatřiceti let, který jakoby nový mesiáš přitahuje zástupy lidí a činí zázraky na každém kroku, kterým lidé věří, protože nejsou schopni odlišit pravdu od toho, co se pravdě podobá…“

 Kromě trýznění ze strany svých představených Josef trpěl také satanskými útoky, které se projevovaly depresemi, skrupulemi, smyslnými myšlenkami a téměř smrtelnými údery. Zároveň stále řidčeji zakoušel duchovní radosti v podobě extází, až nakonec se cítil úplně osamocen, jakoby odvržený Bohem. Toto druhé období vyprahlosti trvalo dva roky, podobně jako první, které prožíval na začátku svého kněžství. Po Velikonocích roku 1644 generál řádu předal Josefovi příkaz, aby jel znovu do Assisi. Tentokrát Assisi uvítalo světce nadšeně. Lidé ozdobili celé město květinami a hlasitě provolávali: „Vrátil se světec!“ Vrátil se Josef, ale někdo pronesl, že se vrátil sv. František. V tomto období světcova života došlo k obrácení protestanského knížete Jana Friedricha. Po této události začaly  intenzivní boje Josefa s ďáblem, který na něj útočil nejen skrze pokušení, ale i fyzicky.

  Následující kapitola jeho života se pojí s datem 23.července roku 1653, když o. Vincenzo Pellegrini, generální inkvizitor Perugie, přijel do Assisi s příkazem, aby Josef opustil ihned Svatý konvent a odebral se do kláštera kapucínů do Pietrarubbia a následně do Fossombrone. Na tomto místě odlehlém od světa nalezl vytoužený klid a ticho, protože dával přednost modlitbě a přebývání o samotě. Představení řádu spolu s kardinálem Fabiem Chigim prosily papeže Inocence X., aby dovolil Josefovi vrátit se ke konventuálním bratřím, avšak neměli velký úspěch. Dne 7.ledna 1655 papež zemřel a jeho nástupcem se stal zmíněný kardinál Chigi, který si zvolil jméno Alexandr VII. On sám určil  klášter bratří minoritů v Osimu jako místo pobytu světce. Když Josef vstoupil do tohoto konventu 9. července 1657, zvolal:  „Haec requies mea!“ (Toto je místo mého odpočinku.)

 Sv. Josef žil v Osimu šest let, dva měsíce a osm dnů. Poslední týdny svého života byl již nemocen následkem celoživotního umrtvování. Předpověděl mnoho let dopředu, že zemře v den, kdy nebude moci přijímat Tělo Kristovo. Ráno dne 18. září 1663 pro značný otok jazyka Josef nemohl přijmout Tělo Páně. Téhož dne večer zemřel během mystické extáze.

Světec byl prohlášen za vzor zasvěceného života. Základem zasvěceného života je pro Josefa Boží láska a odpověď na ni. Jako tři základní úkoly řeholníka světec označuje: milovat Boha celým srdcem, velebit ho a druhým být příkladem v konání dobrých skutků.

 Jak si vážil slibu poslušnosti, dosvědčují jeho vlastní slova: „ Spíše umřu, než abych byl neposlušný. Poslušnost je vůz, kterým se jede do ráje. Pro zachování poslušnosti bych vstoupil do rozpálené pece a věřím, že bych z ní vyšel netknutý pro zásluhy mé podřízenosti.“

 Když sloužil mši svatou, jeho tělo se často vznášelo mezi nebem a zemí, zvláště při pozdvihování se i on sám vznášel nad oltářem. Když se přihodilo někdy při cestování, že bratři navštívili nějaký chrám a nevěděli, zda se v něm nachází Nejsvětější svátost, pochybnosti byly odstraněny reakcí sv. Josefa, který hlasitě vykřikl, vznášel se ve vzduchu směrem k oltáři a objal svatostánek.

 Levitace byly velmi často příležitostí k projevení nadpřirozeného významu poslušnosti. Když se Josef nacházel v extázi, nereagoval na žádné zevní podněty, zdál se být úplně odtržen od světa. Dokonce ani plameny od svící nepoškozovaly jeho tělo ani hábit. Z extáze se dostával spontánně, anebo když slyšel hlas svého představeného, který ve jménu svaté poslušnosti stáhl Josefa na zem.

 Modlitební život sv. Josef obvykle popisoval pomocí obrazů ze života ptáků, kteří snižují svůj let, když hledají něco k jídlu a jakmile něco najdou, rychle se vznášejí k nebi. Podobně i služebníci Boží mají prodlévat na zemi jen tak dlouho, dokud je to nezbytně nutné, a pak mají rychle povznášet svého ducha k nebi, aby chválili a velebili Boha.

 Tomáš Maria OFMConv.