Jáchym, Radim OFM

 V září Svatý otec při své návštěvě Slovenska prohlásí za blahoslavenou sestru Zdenku z Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže, mučednici z let komunistické totality.

Cecília Schelingová se narodila v den Narození Páně 25. prosince 1916 v Krivé na Oravě jako předposlední z deseti dětí z druhého manželství svého ovdovělého otce, typického oravského gazdy. Život v rodině se vyznačoval prací a modlitbou, otec také vodil poutě až do Čenstochové.

 Jako 13letá se Cilka seznámila se sestrami sv. Kříže, které do Krivé pozval 1929 tamní farář, aby mu pomáhaly učit a v sociální činnosti. Setkání s nimi mělo rozhodující vliv na její rozhodnutí vstoupit k nim hned po skončení školy jako 15letá. Nejdříve v mateřinci v Podunajských Biskupicích absolvovala ošetřovatelský kurs a dvouletou zdravotní školu. (Dnes mají „křížové sestry“, založené 1856 švýcarským kapucínem O. Theodosiem Florentini a bl. Marií Terezií Schererovou - viz POUTNÍK 4/2002 - a řídící se řeholí III. řeholního řádu sv. Františka, na Slovensku sídlo provincie v Trnavě, u nás v Kroměříži.) V roce 1936 začala noviciát jako sestra Zdenka a 30. ledna 1937 složila řeholní sliby. Potom působila až do 1942 v Humenném jako ošetřovatelka a hned si získala přízeň a uznání všech, lékařů, sester i pacientů, její spolusestra jí vydala svědectví, že měla „charisma řeholní ošetřovatelky“. Roku 1942 nastoupila do Státní nemocnice v Bratislavě na Miczkiewiczowě ulici.

 Přeskočme několik roků. Přišla léta komunistické diktatury. Jeden svědek vzpomíná, že když s ní pracoval při vyvolávání rentgenových snímků v nemocnici, v rozhovoru vyslovila větu, na kterou nemohl zapomenout: „Nevím, co bych udělala, kdybych jednou mohla zachránit aspoň jednoho kněze.“ Nebylo to naprázdno. O. Štefan Sandtner jako vězeň (pro pokus o útěk za hranice) se dostal do nemocnice a vzpomíná, jak mu sestra Zdenka pomáhala, jak mohla - i odsloužit si mši sv. v její pracovně.

 Ve svém zápisníku si zapsala: „Nebojme se trpět, Bůh nám dá vždy právě tolik odvahy, kolik trpíme, a když přidá utrpení, přidá i milost. Se smělou odevzdaností do jeho vůle budu vytrvale hledět až do smrti na to Boží slunko, kterým je on sám. Nic mě nezastraší..., za těmi černými mraky je moje milované Slunko.“

 Opět jednou dostala na oddělení raněného kněze, který pomáhal několika lidem v útěku za hranice. Při zatčení mu řekli: „Toho člověka, co utekl, jsme už měli skoro na provaze. Teď budeš za něj viset ty!“ Když sestře Zdence řekl příslušník StB: „Sestro, připravte pacienta, zítra ho odvážíme!“ přijala to jako znamení, aby jednala.

 Byla chladná noc 19. února 1952. Nabídla strážci kněze horký čaj, do kterého nasypala silný uspávací prášek: usnul až do rána. Kněze poslala pryč. Pak sestra Zdenka odešla do nemocniční kaple a poklekla před kříž: „Pane Bože, za jeho život obětuji ten svůj. Pomoz mu zůstat naživu a dostat se do bezpečí!“ útěk se zdařil, kněz se dožil ještě pádu komunismu.

 Druhý den byla sestra Zdenka zatčena a nejbrutálnějším způsobem mučena - nechtějte, abych to zde popisoval. Snad stačí, když uvedu, že po čase jí museli v Praze ve vězeňské nemocnici amputovat pravý prs jako následky mučení. Dne 17. června 1952 byla Státním soudem v Bratislavě spolu s dalšími obviněnými pro velezradu (!) odsouzena, a to na 12 roků ztráty svobody. (Krajský soud v Bratislavě 6. dubna 1970 zrušil rozsudek z roku 1952 pro velezradu nad ní i ostatními obžalovanými v plném rozsahu.)

 Její zdravotní stav byl vážný. Dne 15. dubna 1955 byla z věznice na Pankráci podmínečně propuštěna: režim nechtěl mít mučedníky... Známá ji odvezla 19. dubna do Bratislavy, ale v tenkém oblečení a sychravém počasí se její zdravotní stav dále zhoršil. V nemocnici si na svém bývalém pracovišti mohla opět obléci řeholní hábit, pak jí zajistili hospitalizaci na očním oddělení nemocnice v Trnavě k léčení tuberkulózy očí. 23. června však dostala záchvat z nepravidelného dýchání a byla přeložena na onkologii. Věděla, že se přibližuje finále jejího života na zemi.

 Připravovala se na odchod na věčnost a další dny hodnotila jako dar od Pána Boha, do jehož rukou vkládala všechno utrpení jako oběť za hřích lidí. Hrozila jí trvalá slepota, stále méně vnímala vnější svět, proto svůj pohled vždy více upírala na Boha. Odmítla návrh na ozařování v Brně: „To všechno už je zbytečné, marné jsou snahy prodloužit dny mého života. Ten jsem zaslíbila Bohu: poprvé, když jsem vstoupila do řehole sv. Kříže, podruhé za záchranu kněze. Jen Bůh nejlépe ví, kdy přijme takovou oběť.“

 Poslední chvíle života strávila v modlitbách za šťastnou smrt. Už dříve si připravila delší Modlitbu za smrt pravé kajícnice: „Pane Bože, Otče dobroty a milosrdenství, předstupuji před tebe s pokorným, zahanbeným a zkroušeným srdcem. Odporoučím ti svou poslední hodinu a vše, co přijde po ní... Až moje duše bude stát před tebou a poprvé uvidím lesk tvojí slávy, neodháněj mě od své tváře, ale přijmi mě na milost, abych tě navěky oslavovala na věčnosti. Milosrdný Ježíši, smiluj se nade mnou!“

 Její poslední slova, ještě jakoby z bezvědomí, byla: „Bůh to tak chce, ať se stane vůle Boží!“ V nedělí 31. července 1955 v 39. roce svého života odevzdala svůj život přeplněný bolestí a svou duši do rukou Spasitele. Uložili ji v kruhu rodiny 2. srpna na starém hřbitově v Trnavě do hrobu sester sv. Kříže. Když v roce 1979 byl hřbitov zrušen na park, bylo exhumováno i 11 křížových sester. U sestry Zdenky byl nalezen neporušený a dobře zachovalý chomáč tmavých vlasů, za které ji při mučení vlekli. Ostatky všech sester pak byly uloženy do společného hrobu v Podunajských Biskupicích.

 Nemohu si odpustit svou rozumovou osobní námitku jako advocata diaboli: Nebylo to, co sestra Zdenka udělala, nesmírná naivnost? Musela přece vědět, že okamžitě přijdou na to, že to ona uspala strážce, a že ji čeká nejpřísnější trest? Hned si však odpovídám sám: Ano, věděla, počítala s tím: chtěla se obětovat za kněze! Zřejmě nepočítala s tak krutým mučením - kdo se však odhodlá k oběti, musí být připraven na všechno. A my potřebujeme takové odhodlané křesťany, důstojné následovníky mučedníků prvých tří století křesťanství i dvou tisíciletí misií a dějin církve, neboť: Krev mučedníků je semenem nových křesťanů - i dnes!

 Sestro Zdenko, vypros nám odvahu k následování Ježíše Krista nejen na Tábor a do Večeřadla, ale až na Kalvárii!

Podle knihy: Anton Habovštiak, Za mrakmi je moje milované Slnko;

Sestra Zdenka - obeť lásky i násilia, Bratislava 2000

zpracoval Radim Jáchym OFM