Bini, Giacomo OFM

11. Smysl příslušnosti

„A prosím vás, moje paní, a radím vám, abyste v této chudobě stále žily přesvatým životem. A chraňte se velmi bedlivě, abyste se něčím poučováním nebo radou nikdy od ní neodvrátily“ (ŘehKl VI,3 – FP 2790).

Ke komu příslušíme? Možná by mohla být (zpaměti naučená) odpověď snadná. Zeptejme se však ještě: Kam směřují naše přání, naše starosti, co nám způsobuje utrpení, do čeho vkládáme konkrétně sílu a čas? V tomto bodě je odpověď o něco těžší! Myslím, že ne vždy se nám daří soustředit se na to podstatné a věnujeme se tomu druhořadému, kterým může být: zachování určitých struktur, přežití kláštera, vyhledávání povolání za tu cenu, že je přijímáme (nepřipravené) z jiných světadílů, teritoriální žárlivost.

Ke komu příslušíme? K Duchu svatému, který nás každý den s naší spoluprací vynalézá, nebo k někomu jinému? V každé době života od nás Pán žádá novou odpověď (Pavel VI.). A v této dynamice vytváření v sobě prostoru pro Boha máme dávat přednost evangeliu, františkánsko-klariánskému charismatu, františkánské rodině – spíše než vlastnímu klášteru. Naše poslání má široké obzory! To není sen, nýbrž skutečný rozměr našeho povolání, jenž vyžaduje kenosi a stálé obracení. Právě v těchto oblastech života lze jasněji vidět nutnost pracovat společně, společně se obracet, společně se vydat na cestu: nestaneme se svatými každý sám, staneme se jimi, budeme-li si všichni vzájemně pomáhat.

12. Výchova ke vztahu

„Po všechen čas miluji tvou duši i všechny tvoje sestry. Prosím tě, abys horlivě zachovávala, co jsi Pánu slíbila“ (Požehnání Kláry – FP 2857).

Když dnes mluvíme o výchově, je nutné vyzdvihnout hlavně schopnost člověka vytvářet vztah: vztah se sebou samým, s vlastní minulostí, s vlastní afektivností, k vlastním prohrám i k vlastním darům, abychom je vrátili Pánu… To je základ pro naše vztahy k druhým a k Bohu. Především náš afektivní rozměr potřebuje být přijat bez komplexů; jen tak je možné dosáhnout základní vyváženosti a dát povrtat neuvěřitelnému bohatství života, podporujícímu harmonický rozvoj osobnosti. Někdy oblékáme řeholní hábit a myslíme se, že to ostatní již přijde samo sebou. Jaká dramata lze vyčíst z některých tváří skrytých pod závojem! Nevyřešená dramata, jež se stanou  bezpočetnými příčinami napětí tak, že jsou s to na měsíce i léta zničit pokoj v domě. Jaký ráj spočívá naproti tomu v ovzduší sesterského společenství, kde se naučily poznávat se, rozmlouvat se sebou samými, s Bohem i s druhými. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem (Jan 13,35). Máme tuto zodpovědnost jako křesťané a lidé zasvěcení; musíme proto nasadit všechny své hřivny, abychom podpořili výchovu k vytváření bratrsko-sesterských vztahů i vztahu k Bohu. Zde neexistují žádné polehčující okolnosti: od této povinnosti nás nemůže omluvit ani věk, ani povaha, ani tradice.

K zamyšlení

1. Přiměřený základ pro rozhodnutí žít podle evangelia může dát jen rozumná víra, fides quaerens intellectum víra osvícená. Jakou tomu přikládáme důležitost a jaké předsudky používáme k prohloubení naší víry? Jsme schopni co nejlépe využívat dary a charismata jednotlivců, v tomto případě i intelektuální přípravu, k dobru celého společenství?

2. S pomocí lectio divina můžeme vnímat bublický text jako živé slovo, které oslovuje, orientuje a buduje náš život (Jan Pavel II., Novo Millenio Ineunte 39). Jak se necháváme utvářet liturgií hodin, liturgickým slavením, rozjímavým čtením Božího slova?

3. kolik investujeme do podporování biblické, liturgické a charismatické výchovy, jež splétá život do jeho celistvosti?

4. Jaký prostor dáváme výchově lidské, zhodnocování naší afektivnosti v každodenním životě společenství?

Závěr

„A nejen o nás to přeblažený Otec předpověděl, i o těch to řekl, které po nás přijdou se svatým povoláním, k němuž i nás volal hlas Páně“ (ZávKl 5 – FP 2828).

Milé sestry, na konci tohoto srdečného bratrského poselství chci vám jménem všech bratří prvního řádu i celé františkánské rodiny ještě jednou vyjádřit upřímné uznání za vaši přítomnost po našem boku, která je nám připomínkou a pobídkou, abychom se stále větší důsledností vyjadřovali to, co jsme a co jsme slíbili, co nám bylo slíbeno a co očekáváme. V tomto světě tak nemocném, ale přesto tak toužícím po autentické duchovní zkušenosti, vy představujete diamantový hrot františkánského charismatu pro naše generace.

Chtěli bychom vidět Ježíše,prosili někteří pohané Filipa (Jan 12,21). Tolik mužů a žen na nás klade stejnou prosbu. Pomozte nám podle příkladu svaté Kláry odzrcadlovat, odrážet do světa to, o čem rozjímáme, a ukazovat onen živý obraz, vytvořený v našem nitru Božíma rukama, který se projevuje v harmonické jednotě prožívané v denním životě. Jedinou věcí, kterou v této době můžeme uchránit … je kousek tebe v nás samých, můj Bože. A možná také dokážeme pomoci vyhrabat tě ze zpustošených srdcí a otevřít ti cestu (Etty Hillesum). Ano, je velmi důležité zachránit a osvobodit Boží obraz přítomný v nás, abychom jej mohli nabídnout lidem, osvobozený od nás samých, od sebestředného a dotěrného já, jež se ztrácí v tisícerých úzkostlivých starostech a zapomíná přitom na jeho přítomnost. Máme chránit Boha sami před sebou v tomto světě tak rozděleném, roztříštěném a pomýleném, neboť právě tento svět potřebuje svědectví našich bratrsko-sesterských vztahů jako teofanii, láskyplný projev Boží přítomnosti; je třeba opět zvěstovat nově a působivě všem, že je stále možné být k sobě navzájem dobří a nalézat svou jednotu v Kristu mrtvém a zmrtvýchvstalém.

Jako ozvěna mi přicházejí na rty slova Vzkříšeného ženám, která vám spontánně opakuji: Jděte a oznamte mým bratřím, ať jdou do Galileje, tam mě uvidí (Mt 28,10). Jděte! Jděme s odvahou a beze strachu: Pán nás očekává. Říkejte s rozhodností: Viděla jsem Pána! (Jan 20,18) a ukazujte ho svým životem nadchnutým pro Pána, podávejte o něm svědectví svým evangelijním přeháněním zakořeněným v důvěře v něho, svědčte nám o něm přemírou života vybuchující z vaší kenose, z vašeho mlčení, jež proměňuje a provoňuje celý svět: Dům se naplnil vůní toho oleje (Jan 12,3). Náš dnešní život potřebuje znovu nalézt odvahu, přehánění a ochotu darovat se, rodící se z radosti nad nalezeným pokladem, jenž pozitivně převrací perspektivy našeho života; potřebujeme naději, která nezklame (Řím 5,5).

Privilegium chudoby, které Klára tolik bránila, je radost z následování Ježíšova života a jeho sdílení, záruka věrnosti našemu charismatu; nezapomeňte, že bratr či sestra, kteří nejsou chudí a evangelijním smyslu, budou odsouzeni k neplodnosti a smutku srov. Mk 10,22). A to přes všechna velkolepá díla a bohatství tradic.

„Proto klekám před Otcem našeho Pána Ježíše Krista a prosím, aby Pán, který na přímluvy a pro zásluhy své Matky, slavné a svaté Panny Marie, našeho blaženého Otce Františka i všech svatých dal nám dobrý začátek, poskytl i růst a vytrvalost až do konce. Amen“ (ZávKl 23 – FP 2852).

Pán ať je stále s vámi a nechť dá, abyste i vy byly vždycky s ním.

V Římě 11. srpna 2002 na slavnost svaté Kláry

Br. Giacomo Bini OFM

Z německého překladu Klara von Assisi – ein Lobgesang

s přihlédnutím k originálu přeložila

Sr. M. Františka Kratochvílová OSC