Františkův vztah k Bohu Otci

(P. Radim Jáchym OFM, formační seminář 1999)

František byl plně synem své doby. Byl laikem, z měšťanské rodiny, i když pošilhával po rytířských ostruhách. v oné době měli laici jen nepatrné náboženské vědomosti, ostatně v tom se mnoho neliší od křesťanů dnešní doby. Osobní cesta k Bohu byla v zásadě trojí: prostřednictvím Písma, svátostí a umění. Písmo, především evangelium, předpokládalo ovšem znalost latiny, takže tato cesta byla většině uzavřena. František se sice latinsky naučil, ale nevíme nic o tom, že by před svým obrácením měl bibli v rukou. Schůdnější byla cesta svátostí, především mše sv., a František byl vnímavý na proměny liturgického roku, jak ukázal po svém obrácení. Zbývala cesta umění, kde ikonografie v době začátku vrcholného středověku dokázala mluvit k srdci člověka: a František byl vnímavý pro všechny vnější podněty (1).

Nemáme žádné náznaky, že by František měl někdy jakékoli pochybnosti týkající se existence Boha a základních pravd víry o něm, ostatně ani v tom se nelišil od převážné většiny svých současníků. Bůh je ovšem pro něho »Bohem skrytým«, a čím více se mu po jeho obrácení přibližoval, tím více prožíval tajemství jeho skrytosti, až po vyvrcholení prožívání tohoto tajemství na La Verně ve chvíli stigmatizace. To je ovšem cesta svatých - zde už se rozešel se svými současníky, pro které Bůh neměl problémy prostě proto, že ho jednoduše přijímali - ale nepřemýšleli o něm.

Pro Františka byl cestou k Bohu Kristus. Ostatně, proto se Boží Syn vtělil, aby nám Boha přiblížil, a František je příliš realista, než aby chtěl jít k Bohu zvláštními přímými cestami - i jako mystik jde František k Bohu skrze Krista. Právě Kristus mu ukazuje cestu až k samému tajemství skrytého Boha.

Snad nejvýrazněji to vyjádřil ve svém I. Napomenutí: »Pán Ježíš řekl svým učedníkům: Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli... Kdo vidí mne, vidí Otce. Otec přebývá v nepřístupném světle, Bůh je duch a Boha nikdy nikdo neviděl. Protože Bůh je duch, je viditelný jen v duchu, neboť co dává život, je duch, tělo samo nic neznamená. Avšak ani Syn, pokud je rovný Otci, není nikomu viditelný jinak než Otec, ani ne jinak než Duch svatý....«

Vidíme tedy, jak pro Františka je vtělený Syn Boží cestou k Otci, a jinak než skrze Krista se člověk v tomto životě nedostane k Otci, který je oním »skrytým Bohem«. Současně vidíme důležitý vývoj, že pro Františka je nyní touto cestou Písmo, tak jako je »objevil« (můžeme říci) v Porciunkuli, když si nechal vyložit úryvek o rozeslání apoštolů, a když při trojím otevření evangelia poznal poslání své a svých bratří. Zde se mu také ukazuje hlouběji cesta k Bohu skrze eucharistickou oběť mše svaté, a vyjadřuje to dále v I. Napomenutí, z něhož jsme výše citovali:

»Nuže lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce, proč nechcete poznat pravdu a uvěřit v Božího Syna? Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z královského trůnu do života Panny, denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář. a jako se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám dnes ukazuje ve svatém chlebě.... a takovým způsobem je Pán neustále se svými věrnými, jak sám praví: Hle, já jsem s vámi až do skonání tohoto věku.«

Jakýmsi kruhovým pohybem tedy sestupuje Boží Syn Ježíš Kristus od svého skrytého Otce v nebi k nám, aby nám ho nejen zjevil, ale ve svatém přijímání nás vyzdvihl k spojení s ním.

To je tedy Františkova základní cesta k Otci. Je proto pochopitelné, že mnohem více mluví o Ježíši Kristu, kterého poznává viditelně a přímo hmatatelně jednak v evangeliu, jednak v eucharistii, nehledě k tajemnému setkání s ním u sv. Damiána a při obejmutí malomocného. Zde jsme ovšem odkázáni jen na výklad životopisců. Jeho poznámky o Otci jsou vcelku sporé a prakticky vždy vázány na tuto cestu člověka skrze Ježíše Krista, jenž je naše »cesta, pravda a život«.

Přesto má František ještě jednu osobní, zkušenostní cestu k nebeskému Otci. Zprostředkoval mu ji bolestně jeho konflikt s otcem Petrem Bernardonem, který vyvrcholil ve známé scéně před biskupem, kdy František vrací otci všechno a prohlašuje: »Od nynějška budu říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích - a už nebudu říkat: otče Bernardone.« v této chvíli se jeho vztah k Bohu jako Otci stává radikálním rozhodnutím osobní volby, a třeba se dále k tomuto prohlášení nevrací a neodvolává se na ně, zůstává základním, můžeme říci »spodním tĂłnem« jeho dalšího života, snad jeho osobním tajemstvím, jehož zvláštním projevem je pak výklad na modlitbu Otče náš - ale o něm později.

Zde se zastavme u důležitého momentu. Moderní psychologie nám ukazuje, že člověk si formuje svůj osobní vztah k Bohu - Otci podle dobré či špatné zkušenosti se svým tělesným otcem (podobně jako vztah k Matce Boží Marii podle zkušenosti s vlastní matkou). Klasickým příkladem je pan Martin z Lisieux jako model Boha - Otce pro jeho dcerku Terezii. Ale stačí, když se každý z nás zamyslíme nad svým vlastním otcem, jak dalece nám byl kladným či záporným vzorem. Obraz vlastního otce není ovšem nutně determinujícím faktorem vztahu k Bohu, jak ukázal svým výzkumem známý psycholog Viktor E. Frankl (2): přes vlivy výchovy je člověk svobodný a osobním rozhodnutím je schopný vzdorovat svým determinantám.

To je i případ Františkův. Je ovšem pravda, že určitý rys negativní zkušenosti s vlastním otcem se v jeho životě projevil. Na základě své osobní zkušenosti by František měl mít svůj vztah k Bohu - Otci přinejmenším chladný. Uvedená scéna před biskupem se zdá říkat něco jiného, ovšem to je už interpretace životopisců. František sám na ni nikde ve svých spisech nenaráží, a je možné, že často chudší způsob jeho vyjadřování o Otci (v porovnání s bohatým myšlenkovým zaujetím pro Ježíše Krista, a nakonec i s vřelým vztahem k Matce Boží) je snad i podvědomým odrazem tohoto vnitřního rozchodu s vlastním otcem.

Už jsem naznačil, že Františkův pohled na Boha je trojiční: cestou je mu vtělený Boží Syn Ježíš Kristus, skrze něhož vystupuje k Otci a svůj pohled završuje v Duchu svatém. Mohli bychom do nekonečna citovat z jeho spisů, uveďme jen nejpříznačnější místa. Vrcholem jsou patrně hlavy 22 a 23 jeho první řehole. v hlavě 22 čteme: »Prosím jménem lásky, kterou je Bůh, všechny bratry,....aby sloužili Pánu Bohu,...který je Pán, Všemohoucí, Otec, Syn a Duch svatý....A kdykoli povstáváte k modlitbě, říkejte: Otče náš, jenž jsi na nebesích. Klaňme se mu čistým srdcem,....protože Otec hledá ty, kdo ho takto ctí ... jediný je váš Otec, ten nebeský« a končí Ježíšovou velekněžskou modlitbou (Jan 17,6-26), aby ji pak parafrázoval v celé hlavě 23: »Všemohoucí, nejvyšší, přesvatý a nejvznešenější Bože, Otče svatý a spravedlivý, Králi nebe a země, pro tebe samého ti vzdáváme díky, že jsi svou svatou vůlí a skrze svého jednorozeného Syna v Duchu svatém stvořil všechno« atd.

Řada míst v jeho spisech je nahromaděním citátů z evangelií, kromě řehole zejména v Napomenutích a listech. Někde se obrací k Otci, aniž by jej výslovně jmenoval, a poznáme to jen z trojiční souvislosti, kterou neopomíjí, jako např. v modlitbě na závěr Listu kapitule: »Všemohoucí, věčný, spravedlivý a milosrdný Bože, dopřej nám ubohým, abychom jen pro tebe konali to, o čem víme, že to chceš, ... abychom ... osvíceni a ohněm Ducha svatého rozníceni ... mohli následovat šlépěje tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista.«

František nezůstává ve svém vztahu k Bohu jako Otci jen osobně, téměř bychom řekli sobecky: Protože Bůh je Otcem každého z nás, jsme my všichni bratři a sestry skrze Ježíše Krista. Toto vědomí všeobecného Božího dětství a vzájemného bratrství rozšiřuje pak na celé stvoření, jak to nejhlouběji vyjádřil ve svém Chvalozpěvu stvoření známém jako Píseň bratra slunce.

Nejvýše se jeho chvalozpěv vznáší k Bohu ve Chválách sepsaných po stigmatizaci na La Verně pro bratra Lva, v nichž jako by se trojiční ráz jeho vztahu k Bohu sléval do jediného: nejmenuje výslovně ani Syna, ani Ducha, ale Bůh je pro něj prostě Otcem: »Ty jsi svatý Pán, jen ty jsi Bůh, jenž dělá zázraky. Ty jsi silný. Ty jsi veliký. Tys všemocný Král, Otče svatý, Králi nebe a země. Tys trojí a jediný, Pán a Bůh ....«

Nemůžeme ovšem pominout modlitbu, kterou Ježíš naučil své učedníky, jak se mají obracet k jeho a jejich Otci. Už ve scéně před biskupem říká při rozchodu s otcem, jak jsme připomenuli: »Od nynějška budu říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích«, v řeholi ji uložil bratřím laikům 76krát za den místo poloviny žaltáře, stejně jako ji vložil jako úvod ke svým Hodinkám o utrpení Páně se svým typickým rozšířením: »Nejsvětější Otče náš«.

Vrcholem Františkova vztahu k Otci v nebi je však jeho tzv. výklad na Otče náš, který Leohnard Lehmann právem označuje za »Rozjímání o modlitbě Páně« (3). Pro rozsah tohoto Františkova výkladu si nemůžeme dovolit šíře se u něho zastavit a můžeme jen odkázat na Lehmannovu studii. Přestože to není dílo zcela původní a František zřejmě znal starší patristické výklady, zacházel s nimi tvořivě a konečná podoba je výsledkem postupného prorozjímání textu za mnoho let. Zde jen zakončeme tuto úvahu o Františkově vztahu k Bohu Otci několika úryvky dokumentujícími, jak František »našel« Boha jako toho nejlepšího, milujícího Otce:

»Ă“ Nejsvětější Otče náš, náš Stvořiteli, Vykupiteli, Utěšiteli a Spasiteli! Jenž jsi na nebesích: v andělech a svatých, protože ty, Pane, jsi světlo. Ty, Pane, jsi láska. Ty, Pane, jsi nejvyšší a věčné dobro. Posvěť se jméno tvé, ať tě jasněji poznáváme. Přijď království tvé, abys v nás vládl svou milostí a přivedl nás do svého království. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, abychom tě milovali celým srdcem a abychom své bližní jako sami sebe milovali. Chléb náš vezdejší: svého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, dej nám dnes: abychom chápali lásku, kterou k nám choval, a všechno to, co pro nás vykonal a vytrpěl. a odpusť nám naše viny. Jako i my odpouštíme našim viníkům: a protože nedokážeme odpustit úplně, nauč nás, Pane, odpouštět zcela. a neuveď nás v pokušení. Ale zbav nás od zlého.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky, a na věky věků. Amen.«

(1) Franco Cardini: František z Assisi, Zvon - Vyšehrad, Praha 1998 (str. 73)

(2) Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta Brno, 1. vyd. 1994 (str. 34)

(3) Leonhard Lehmann OFMCap.: František - mistr a učitel modlitby, Karmelitánské naklad. K. Vydří, 1998, 8. kapitola