16.10.2007

Život jako stezka odvahy (Jiří Zajíc)

            Ke každému „pořádnému“ táboru skoro neodmyslitelně patří také pořádná stezka odvahy. Když říkám „pořádná“, rozhodně tím ovšem nemyslím takovou, kdy děti vyděsíme umně nastrčenými figurami oběšenců nebo přepadovkou jako vystřiženou z nějakého pokleslého akčního seriálu. Výsledkem těhle nezodpovědných experimentů totiž pravidelně bývá jediné: děti se nám akorát na dlouhou dobu podařilo pořádně zastrašit. A to je pravý opak toho, k čemu má správná stezka odvahy sloužit.
            Jejím smyslem je umožnit dětem zažít, že se strach dá překonat. Že opravdu má většinou „velké oči“. Že mu sílu a moc nad sebou vlastně dáváme především my sami. Právě tuhle zkušenost každý z nás velice potřebuje. Protože bez schopnosti účinně čelit strachu nemáme šanci obstát jako dospělí lidé. Tedy jako lidé, kteří neodmítají svou zodpovědnost, i když vědí o tom, jak málo toho mohou přímo ovlivnit. Jako lidé, kteří jsou oporou druhým, i když moc dobře vědí, kolik nejistot v sobě svět i náš život v něm nese.
            On ten náš život je vlastně takovou velkou stezkou odvahy. Vždyť také ten, na něhož se odvolávají všichni křesťané, nejčastěji svým přátelům domlouval: „Nebojte se“. Možná na to budete mít ve zbytku prázdnin čas – a tak si to schválně sami ověřte, kolikrát se Ježíš z Nazaretu tak či onak lidi kolem sebe snaží – obrazně řečeno – „postavit na nohy“. Vzchopte se! Vzmužte se! Nebojte se!
            Nu – upřímně řečeno, moc se mu to nedařilo. Přímo modelově je to vidět na scéně, kdy vyzve šéfa apoštolů Šimona Petra, aby tedy zkusil chodit po hladině jezera jako on, když se mu to tak líbí. Dva krůčky, malý závan větru, vzedmou se vlny – a s odvahou je konec: „Pomóc, topím se!“. Tohle byly tedy začátky - a což teprve následující staletí. A nemyslím vůbec situace skutečně krajní, když křesťany házeli lvům nebo je pronásledovali a likvidovali moderněji, ale stejně brutálně. Tehdy naopak mnozí z nich skutečně osvědčili neuvěřitelné hrdinství. Jde mně o to, že už dlouho je dost rozšířená taková podoba křesťanství, která jako by místo původního Ježíšova Nebojte se! - slyšela : Bojte se! A raději víc, než míň. Bojte se sebe, druhých a vlastně i samotného Boha. Stačí málo, šlápnete vedle – a už jste v hrozném průšvihu. Snad nejste úplně na věky zavržení, ale rozhodně moc k tomu nechybí.
            Jistě, trochu jsem to zkarikoval, ale skutečně ne mnoho. Není bohužel nikterak řídké, že křesťanství, které mělo být především dobrou zvěstí o neuvěřitelné solidaritě Boha s lidmi a dokonce každý člověkem, náboženství naděje a odvahy, je totálně zdeformováno na systém příkazů a zákazů, povinností a hrozeb. Hlavní otázka v takovém životě zní: „Kam až můžu zajít, aby to ještě nebyl hřích?!“ Mravnost a zbožnost takového života se posuzuje hlavně podle centimetrů a minut. Režisérem takového života je ovšem nutně strach. Zkrátka úplný opak toho, co lidem Ježíš nabízí.
            Ještě, že v každé době žijí jeho spolupracovníci, skuteční křesťané, kteří nad strachem vítězí. Právě jednoho z nich, Josefa Zvěřinu, chci v závěru našeho dnešního setkání zvlášť připomenout. „Strach a lež jsou nejmocnějšími spojenci diktatur“ – říká tento nejspíš nejvýznamnější český katolický teolog nedávno skončeného století. Říká to v závěru knihy příznačně nazvané „Žít jako znamení“. Dnes je to právě 12 let, co se uzavřela jeho pozemská stezka odvahy – a vítězně prošel do moře věčnosti. Přál bych sobě i vám, abychom aspoň občas dokázali tou svou stezkou odvahy jít k věčnosti se stejně chlapeckou přímočarostí, jako on.