16.10.2007

Nás se to týká (Jiří Zajíc)

V páteční Hyde Parku MfDNES ale Michal Jelínek vyjádřil v návaznosti na toto jednání minimálně dva názory, které výrazně přesahují právní stránku věci a - pokud bychom je opravdu přijali jako samozřejmé předpoklady našeho společného života – by měly dalekosáhlé důsledky.

Tedy předně Michal Jelínek tvrdí: Otázka, zdali má žena právo na potrat, ve skutečnosti znamená, zdali má právo rozhodovat o svém těle. Načež vzápětí dodává svoje argumenty: Embryo je zcela závislé na těle matky, získává z něj potravu i kyslík, proto je součástí ženského těla. Bez základních životních funkcí matky by zárodek nemohl přežít, a tudíž ho nemůžeme považovat za samostatnou bytost. Pouze matka má právo rozhodovat o svém těle, o tom, co je bezprostředně spjato s její nervovou soustavou.

Embryo je jistě podstatně závislé na těle matky, v níž se vyvíjí. Nicméně i Michal Jelínek by mohl vědět, že tato závislost není tak absolutní, aby se mohlo tvrdit, že je přímo součástí matčina těla. Je jen věcí technického pokroku, v kterých fázích lze zajistit vývoj plodu mimo matčino tělo. Dnes je to úplně na začátku a pak zhruba od 5. měsíce. I Michal Jelínek jistě ví, že plod je mnohem více, než nervovou soustavou matky, řízen nervovou soustavou vlastní – někdy pro matku velmi nepříjemně, když si vyvíjející dítě uspořádá vlastní „prostná“ ve chvíli, kdy by se potřebovala na něco soustředit nebo naopak v klidu vyspat. Konečně snad i Michal Jelínek ví o případech, kdy plod přežil smrt matky (například při autohaváriích). Čili to je absolutní důkaz nezávislosti života plodu na „těle matky“.

Nebezpečná je ale i myšlenka, že závislost na matce (či někom jiném) – a to závislost na pomoci, jejíž odepření znamená smrt, by měla znicotnit důstojnost toho, kdo je na takovou pomoc odkázán. Vždyť přece dítě nejen v matčině lůně, ale i po porodu – a to dost dlouho – je zcela závislé na matce (či jiném „mateřském“ člověku), jejíž péče je pro jeho přežití nezbytná. Stačí přece, aby matka – jak se bohužel tu a tam opravdu stává – „naplnila svou svobodnou volbu, jestli chce či nechce být matkou“ tím, že dítě po porodu zabalí do novin a odloží do popelnice. Nic víc, nic méně. I v Blesku se pak budou rozhořčovat nad tím, jaká je to krkavčí matka, a dotyčná – pokud bude identifikována - si odsedí několik let natvrdo. Náhle nikdo nebude mít pochopení pro její „svobodnou volbu“.

Zatímco první nápad Michla Jelínka byl skutečně spíš jen na takovou debatní rozcvičku – protože málokdo soudný si opravdu myslí, že plod je součástí těla matky, ta jeho druhá myšlenka je přece jenom závažnější: Není otázkou ideologie nebo filozofie, zda potraty ano, či ne. Pouze ti lidé, kterých se to týká, mohou rozhodovat o tom, co je správné, a co nikoliv… V ideálním případě by to byly pouze ženy v plodném věku, které by rozhodovaly o tomto problému. Nejde mi teď o speciální případ potratu. Jde o tu prostřední tezi, kdo má rozhodovat o tom, co je správné a co nikoliv. Ona v téhle podobě je skoro popřením konzervativního pohledu na svět, který vychází z toho, že o tom, co je a co není správné, lidé z principu nerozhodují, protože to je dané – Bohem či jinou transcendentní autoritou. Ale připusťme, že mladý konzervativec chtěl říci, že o tom, co bude společnost považovat za správné (a případně promítne do svého práva), by měli v dané oblasti rozhodovat jen ti, kterých se to rozhodnutí bude týkat.

Jenomže i v tomhle případě je nesmírně obtížné určit, kdy se co koho týká. Dobře to ukazuje posuzování, které právě Michal Jelínek předvedl v případě potratu. Jistě, že se to v prvé řadě týká žen, zvláště těch, které musejí řešit svízelný problém svého nechtěného těhotenství. Jenomže současně – a ještě silněji – se to týká těch dětí, kterým buď bude „dovoleno“, či naopak „zakázáno“ se narodit. Jakpak by se to ale nemohlo týkat i otců takových dětí? Třebas i tím, že se v tom projeví jako zbabělí, nemilující partneři – nebo naopak jako skuteční muži, kteří nechtějí řešit své problémy na úkor druhých – zvláště těch slabších (těhotné partnerky, počatého dítěte). Ale zpravidla se to týká podstatně i širšího okolí dotyčné ženy – např. prarodičů, kteří nezřídka ponesou po řadu let tíhu nečekaného těhotenství dcery nebo synovy partnerky. Kolikrát se to týká i stávajících dětí takové matky - sourozenců potenciálního dítěte. Rozhodnutí se dotýká i těch bezdětných manželských párů, kterých jsou u nás tisíce a které řadu let úpěnlivě čekají na dítě, které by si s láskou osvojili. Ze skupiny těch, kterých se to podstatně týká, samozřejmě nemůžeme vynechat ani lékařský personál, který takové zákroky je nucen provádět.

Ale pak jsme tu i my mnozí, kterých se sice ten konkrétní případ pro život zachráněného, nebo naopak ztraceného dítěte-člověka bezprostředně netýká, ale kterých se týká celková atmosféra, běžným přijímáním potratů živená. Tak, jako v předlistopadovém totalitním režimu se všech týkala otrávená duchovní a společenská atmosféra vyrůstající ze znásilňování svobody, lži o „bratrské pomoci“ a zastrašování každého, kdo nerezignoval na svoji lidskou důstojnost, se nás i dneska týká, pokud se vyplatí podvádět, krást, nedodržovat smlouvy i zákony – a také pokud je proti bezbranným uplatňováno násilí a nikdo se jich nezastane. A právě to je i případ naprosté většiny umělých potratů.

Už v Talmudu je psáno: Běda člověku, který, trpí-li společnost, praví: „Setrvám klidně doma, budu se bavit a v klidu žít.“ Přestupek takového člověka nebude nikdy smířen. Nejde o to, někoho hlavně odsuzovat. Ani o to, někomu – třebas ze závisti – omezovat prostor svobody. Jde o to, abychom vůbec byli schopní spolu žít. Neboť, jak praví Talmud: Na trém spočívá lidská společnost: na spravedlnosti, na pravdě a na míru. Tam, kde se za samozřejmé považuje ubližovat těm nejbezbrannějším, se neprosadí ani spravedlnost, ani pravda a už vůbec ne mír. 

Proto jediná debata, která by měla smysl, by měla směřovat k nalezení přijatelného řešení pro ty, kteří potřebují skutečnou ochranu – ženy nechtěně těhotné a současně i děti v nich počaté. Jedině řešení, které bude v téhle svízelné situaci maximálně chránit oba, může vést k míru. Mimo diskusi samozřejmě je, že je třeba v prvé řadě dělat vše pro to, aby k takovým situacím vůbec docházelo co nejméně.

Jiří Zajíc

pedagog a publicista