16.10.2007
Bůh milosrdný - a přece spravedlivý
úvaha nad Lk 15,11-32
A Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem.
Mojžíš tam zůstal stát s ním a vzýval Hospodinovo jméno. ( Ex 33,11 )
Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal:
"Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích;
avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení."
( Ex 34,6n )
Já jsem si, sestry a bratři, k úvaze nad jedním z nejkrásnějších podobenství, které běžně známe pod názvem O marnotratném synovi, záměrně jako motto vybral texty ze starozákonní knihy Exodus. Tak budeme mít hned od začátku před očima to zvláštní a rozhodně ne jen tak snadno pochopitelné napětí mezi tím, že na jedné straně máloco nám o Bohu tak jasně Písmo dosvědčuje, jako že je milosrdný – a na druhé straně ale nás také nenechává na pochybách, že je spravedlivý. To se přece na první pohled jeví jako v praxi neslučitelné. Tedy jistě – mohlo by to být tak, že většinou bude Bůh milosrdný, ale holt když „pohár přeteče“, tak to viníkovi prostě spravedlivě spočítá. Jenomže právě takové jednání, které si sice dovedeme běžně představit u lidí, nám na Boha nesedí. Tedy aspoň pokud bereme vážně, že Bůh je skutečně Bůh a oprávněně nás upozorňuje: Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. (Iz 55,8-9) Případně Protože jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe, nepřijdu s hněvivostí.“ (Oz 11,9) Je prostě jasné, že Boží spravedlnost nebude důsledkem toho, že – lidsky řečeno – dojde Bohu trpělivost. A přece na druhé straně vidíme, že bez toho, aby Bůh garantoval určitou spravedlnost, ztratilo by veškeré naše jednání jakoukoliv vážnost a propadlo se do stavu, kdy na ničem vlastně nezáleží.
Stojíme tedy před určitým paradoxem, jehož řešení určitě nebude snadné, nicméně pro naše porozumění Božímu jednání – a tedy i možnosti s ním co nejlépe spolupracovat – se o nějaké přijatelné řešení pokusit musíme. Přitom pochopitelně nesmíme ztratit se zřetele, že všechno naše poznání Boha je jen velice neúplné. Apoštol Pavel to přirovnává k odrazu v měděném zrcadle, dokonce k „hádance“ (1 Kor 13,12). Myslím, že všichni budeme opravdu nesmírně překvapeni, až naše poznání Boha bude – Pavlovými slovy – tváří v tvář. To nás ale nezbavuje potřeby najít přiměřenou pozici vůči onomu napětí mezi Božím milosrdenstvím a Boží spravedlností už teď.
To nejjednodušší, ale určitě chybné řešení by bylo jednu z těchto dvou skutečností zásadně potlačit. Vlastně ji nebrat vážně. Ježíš to podobenství vykládal hlavně farizeům – a to proto, aby se poznali v tom starším synovi. Je vůbec zajímavé, že my si tohle podobenství hlavně pamatujeme podle toho mladšího syna – marnotratného – ale ten je z hlediska původního Ježíšova záměru z těch tří klíčových postav ten nejméně důležitý. Rozhodující rozhovor se odehraje na konci toho podobenství mezi Otcem a tím starším synem. A právě na jednání toho staršího syna Ježíš ukazuje, kam to dospěje když člověk ztratí zásadní, hlubokou důvěru v Boží milosrdenství. Nejen, že se stane nesnesitelný těm druhým, které neustále sleduje, kde zase co špatného provedli, ale on se stane nesnesitelný nakonec sám sobě. Kolik vnitřní bolesti je ve výčitce onoho staršího syna „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.“ (Lk 15,29). Chápete to? On tu vlastně říká, že celou dobu, kdy byl u svého otce a plnil to, co si otec přeje, byl nešťastný. To je hrozné! A bohužel vůbec to není potíž jen farizeů Ježíšovy doby. Vždyť tihle farizeové vůbec nebyli nějací falešníci, jak se dneska běžně soudí. To byli lidé vnitřně velmi poctiví, brali život s Bohem nesmírně vážně. Jenomže jako rozhodující charakteristiku pro Boží vztah k nám vzali spravedlnost. A dělali vše pro to, aby si – obrazně řečeno - mohli před Boha stoupnout a říct: Neporušil žádný tvůj příkaz, nejsem jako všichni ti hříšníci, ti ostatní, kteří neobstáli před tvou spravedlností. Já jsem obstál, teď mi podle práva dej mou věčnou odměnu. Výsledky známe: u Ježíše si tímhle postojem pochvalu nezískali: Jděte a učte se, co to je: milosrdenství chci – a ne oběť (Mt 9,13)
Dobře, tedy upřednostňovat spravedlnost před milosrdenstvím, není cestou, která by nám pomohla účinně řešit paradox Boha milosrdného a současně spravedlivého. Dneska je ovšem u mnohých běžnější opačná tendence: o Boží spravedlnosti raději nemluvit vůbec. Jenomže to je nejen nepoctivé vůči tomu, co nám Bůh o sobě prozradil v Bibli, ale – jak už jsem říkal – ignorování spravedlnosti by rozvrátilo nakonec veškerý mravní život. Je ostatně typické, že děti bývají na nespravedlnost zvlášť citlivé. Ignorovat nespravedlnost prostě nelze. Ani z Boží strany.
Jak tedy budeme hledat řešení, které bude právo jak Boží spravedlnosti, tak Božímu milosrdenství?
Jsem přesvědčen, že cesta vede pro mnohé překvapivě prohloubením toho, co je Božím milosrdenstvím. Příliš rychle totiž – byť třebas jen podvědomě – tahle rozhodující Boží charakteristika v našem uvažování degeneruje na jakousi dobráckost, která se pochopitelně s jakoukoliv spravedlností vylučuje. Je to dobráckost onoho učitele ze známého filmu Cesta do hlubin študákovy duše, kterého skvěle hrál Jindřich Plachta. To opravdu není model pro milosrdenství Boží. Co jím tedy je?
Zaposlouchejme se do vlastní Boží sebe charakteristiky: „Copak zapomene žena na své nemluvně? Copak nemá slitování nad plodem svého lůna? A i kdyby ona zapomněla, já na tebe nezapomenu. Hle, do dlaní jsem si tě vyryl!“(Iz 49,15-16a)
„Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a byl živ.“
„Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět proto, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“(Jan 3,16),
A klíčový svědek Jan Zebedeův – Miláček Páně: „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska...“ (1Jan4,16).
Když si stovky podobných svědectví shrneme do několika málo vět, vyjde nám v podstatě toto Boží sdělení: Já jsem láska. Miluji tě, a nikdy tomu nemůže být jinak. Přestože jsem všemohoucí, jednu věc udělat nemohu. Nemohu tě přestat milovat...
Jeho láska bude mít poslední slovo. To je obsah zjevení v osobě Ježíše Krista
Bůh miluje člověka neustále a bezpodmínečně. „Jeho láska je věčná, nikdy nepřestává.“ Ani tehdy, když ho svým hříchem odmítám. A právě tady je klíč k porozumění Boží spravedlnosti. Ona totiž vězí v tom, že Bůh respektuje vůli toho, kdo jej odmítá. Reaguje tedy právě opačně, než je nám, lidem přirozené: Pokud narazíme na něčí odpor – například rodič dítěte, je zcela běžné, že – u vědomí toho, co je pro dítě přece správné – rodič odpor dítěte „zlomí“.
My bychom byli velmi náchylní Bohu poradit, aby jednal podobně – aby člověka, který se mu příčí, „zlomil“. Bůh ovšem „zlomit“ vůli člověka nechce – tím by totiž zničil z něj právě to, kvůli čemu ho miluje. Tím by zničil svůj obraz v něm. Zničil by jeho svobodu a tím jeho veškerou hodnotu. Prostě Bůh bere mnohem vážněji naši svobodu, než ji bereme my sami. Jeho trestem je to, že naši vůli skutečně respektuje i tehdy, když si svým rozhodnutím ublížíme.
Přiblížím vám to na malé scénce, kterou jsem sám zažil. Otec držel za ruku malého Jeníka, hošíka zhruba tříletého - tedy přesně v typickém období prvního vzdoru – a chtěl jej odvést k jídlu nebo jiné činnosti, jež byla v tu chvíli v jeho prospěch. Teď už si přesně nepamatuji, co to bylo. Každopádně se Jeník začal vzpouzet. Nechtěl a vší silou táhl na opačnou stranu, než kam s ním chtěl směřovat jeho otec. Ten se snažil nejprve mírně chlapce přesvědčit, že je skutečně potřeba, aby už šel, pak ho varoval, že to špatně dopadne. Ale malý zarputilec dál ze všech sil táhnul proti otci. Aby dodal co největší účinnost své snaze, odklonil se na opačnou stranu. A tu – místo aby malého neposluchu párkrát přetáhl přes zadek (jak by běžně rodič udělal) - onen otec jen povolil svou ruku a chlapce pustil. Výsledek je vám snad hned jasný. Malý vzbouřenec sebou sekl na zem v důsledku vlastní negativní energie, kterou původně zaměřil proti otcově vůli. Teď ho jeho vlastní energie pořádně vytrestala. Jeho otec neudělal nic jiného, než že nechal nakonec průchod jeho vlastní vůli. Přitom je pochopitelné, že radost z toho neměl ani jeden. Jeníkova bolest nebyla ani otci lhostejná. Přesto se tento postup ukázal značně účinný – a podle otcova svědectví významně zkrátil ono kritické období vzdoru, aniž by vedl k podlomení chlapcovy vůle či rozbití vztahu mezi ním a otcem.
Když se tedy vrátím od této malé analogie ke vztahu Boha a jeho tvorů, pak můžeme sice klást otázku, jestli to Bůh s lidskou svobodu „nepřehnal“ – když ta vlastně umožňuje mu vzdorovat, ale rozhodně se už nedá říci, že by jeho milosrdenství vylučovalo spravedlnost. Naopak – i průchod spravedlnosti je tu náhle přímo umožňován důsledným naplňováním Božího milosrdenství.
Není to ovšem z Boží strany „zadarmo“. Víme z nesčetných svědectví Písma i odjinud, že Bůh – podobně jako ten otec v našem příběhu s Jeníkem – přesvědčuje, varuje, hrozí – a když není zbytí, tak i „pustí“ – tedy dá průchod spravedlnosti. Jenomže to všechno musí být „dotováno“ nekonečností Boží lásky. Vždyť právě v tom je rozdíl mezi mírou svobody, kterou svému dítěti může poskytnout lidský otec (i ten moudrý, o kterém byla řeč) a Otec nebeský: „Láska je nejmocnější právě ve své bezmoci,“ což snad napsala Edit Steinová. A já k tomu jen doplním: Ano – láska je tím mocnější, čím víc unese utrpení pro svého milovaného. Proto se Boží láska může jevit mnohdy tak bezmocná. Apoštolové by s vesnicí, kde je nepřijali, zatočili úplně jinak, než Ježíš. Ten jim však tvrdě připomene, že „nevědí, jakého jsou Ducha“. A normální hospodář by také plevel nenechal růst společně s pšenicí, jak radí Ježíš. Tahle Boží velkorysost je možná jen proto, že Bůh je schopen všechnu bolest způsobenou jednáním proti němu – tedy hříchem – unést svou láskou a dokonce jí proměnit v odpuštění.
Jenomže – tady ještě nemůžeme skončit, i když by se to docela nabízelo. Nemůžeme totiž obejít skutečnost, která nutně s tématem Božího milosrdenství a spravedlnosti souvisí – a která je vlastně protažením všeho, o čem jsme dosud hovořili, na věčnost. Ano, řeč bude o věčném zavržení, tedy o tom, co se při povrchním pohledu zdá úplně neslučitelné s Božím milosrdenstvím, ale co by vás, pokud jste už pochopili, že Boží spravedlnost je jen do krajnosti vystupňované Boží milosrdenství, zase tolik překvapit nemělo.
úplně ze všeho nejdřív si představte – a to co nejživěji – situaci, kterou už jistě každý z vás aspoň jednou zažil: jste v temné místnosti – v pokoji za staženými roletami, ve stanu, ve sklepě, v jeskyni – zkrátka někde, kde je málo světla a váš zrak se tedy musí krajně namáhat, abyste vůbec něco viděli. A teď – najednou se z toho ocitnete v prostoru zalitém světlem. Buď někdo rozsvítí silnou zářivku, do místnosti náhle proniknou paprsky slunce, ze stanu vyběhnete na poledním sluncem zalitou paseku. Jaká je vaše první reakce na tento vpád světla? Bolestí zavřete oči. Nejraději byste byli zpátky v té temnotě. Pobyt na tom žáru vám prostě způsobí velké utrpení. A přitom se na tom slunci šťastně může prohánět spousta vašich kamarádů, kteří se na něj ovšem dostali hezky pozvolna, bez onoho šokujícího přechodu mezi tmou a plným světlem.
O tom, co nás čeká po smrti – tedy jak bude naše existence vypadat „potom“ – se sice mnohé v lidové zbožnosti (i bezbožnosti) navykládalo, ale poctivá křesťanská teologie se vždycky držela upozornění apoštola Pavla z prvního listu do Korinta: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují. (1Kor 2,9). Prakticky všechno, co nás může napadnout o našem bytí „potom“ – jsou jenom nepřiměřené fantazie. Pouze v jedné věci celkem měli křesťané od počátku jasno: naprosto rozhodující charakteristikou onoho bytí potom, kdy člověk projede branou smrti, je společenství s Bohem. A to – zase řečeno s apoštolem Pavlem – společenství tváří v tvář. Doufám, že si to nepředstavujete doslovně – to bychom zase byli u těch nepřiměřených fantazií. Tím má být v prvé řadě vyjádřeno, že zatímco teď nám Boha zakrývá celé stvoření, v němž se Bůh projevuje pouze nepřímo, a jen tu a tam jím probleskne paprsek jeho vlastního bytí, potom tahle zvláštní „hra na schovávanou“ skončí. Ona totiž má v tomto našem životě velmi důležitý smysl: my se jí velice pozvolna máme naučit právě pobývat v trvalé Boží přítomnosti. A když se vrátíme k tomu příkladu se sluncem zalitou loukou, je to docela pochopitelné. Tak, jako na přímé slunce si musí člověk postupně zvykat, musí si postupně zvykat i na sílu žáru Božího bytí – totiž samotné Lásky.
Nu a teď si představte, jakou perspektivu má člověk, který nejen nepokročil během svého života nijak k tomu, aby si aspoň trochu přivykl na pobývání v přítomnosti „neředěné“ Boží Lásky, ale dokonce ještě velmi mnoho pokročil na cestě od ní. Apoštol Jan zaznamenává, jak Ježíš o takových lidech říkal, že si „zamilovali tmu“. Ve 25. kapitole evangelia podle Matouše je vidět, že třeba i malý projev upřímné lásky může být tou „vstupenkou“ do Boží přítomnosti, díky níž pro nás pobývání v plné Lásce nebude nesnesitelnou bolestí. Nebudu teď vykládat o očistci – ale je docela dobře představitelné, že nějaká „přivykací kůra“ může většinu z nás, nikterak oslnivých přeborníků v lásce, čekat.
Jenomže co s takovým člověkem, který nejen po ničem takovém jako život v lásce netoužil a který pro něj skutečně nic ve svém životě neudělal, ale dokonce – který při onom nezastřeném setkání s Bohem poznává, jak hrozný život, promarněný z hlediska lásky, za sebou má. Je jako člověk, který dosud nosil masku – a nyní je nucen bez ní pohlédnout do zrcadla: to, co vidí, je odpudivý tvor, zcela usvědčený Boží krásou z toho, že ve svém dosavadním životě vsadil na naprosto špatnou kartu, který se teď hnusí sám sobě. Pobyt ve světle Boží Pravdy, Krásy a Lásky je pro něj nesnesitelný.
Dalo by se to přesto ještě nějak zachránit? Ano – kdyby navzdory všemu si takový člověk nechal od Boha odpustit ten svůj zpackaný, zlu zasvěcený život. Bůh je opravdu vždy a především milosrdný. Avšak pokud ani v tento rozhodující moment takový nešťastník v jeho milosrdenství neuvěří, pokud zaujme – v důsledku pýchy i zoufalství nad sebou – postoj: Ani Ty, Bože, mi nemůžeš odpustit tak příšerný život, pak jedinou, tragickou službou Božího milosrdenství vůči takovému člověku je, že splní jeho přání a propustí ho navždy ze své přítomnosti. Nebyla to „tvrdá Boží spravedlnost“, která jej k tomu odsoudila – byla to tvrdost jeho vlastní pýchy, ta ho k tomu odsoudila. A milosrdná Boží spravedlnost jen nechala průchod jeho zlem znetvořené svobodě, která už nedokázala důvěřovat Božímu milosrdenství – a bez toho nemohla v Jeho blízkosti dál žít, protože jí Boží blízkost působila nesnesitelná muka.
Možná vás teď napadá, že by „milosrdnější“ bylo tvora, který takto zoufale promarnil svou existenci, pro něhož to, co pro drtivou většinu je vrcholem štěstí – totiž věčné společenství s Bohem – je vrcholem trápení, „znicotnit“ – „anihilovat“. Lepší, než být v tak zoufalém stavu, je nebýt vůbec. Abychom tohle mohli přiměřeně posoudit, museli bychom ovšem být sami autory stvoření. Vědět, co je to stvořená svoboda ve své podstatě. Autory samozřejmě nejsme a nikdy nebudeme, takže tady nám nezbývá než důvěřovat, že Boží řešení je při vší té tragičnosti i pro takového nešťastníka lepší. Každopádně je nejmilosrdnějším naplněním jeho přání.
Samozřejmě nevíme, kdo ve skutečnosti se takto sám „tváří v tvář“ žáru Boží lásky zavrhne. Můžeme doufat, že to nepotká nikoho z našich drahých. Pokud je totiž opravdu dokážeme milovat, je skoro jisté, že se v přítomnosti ryzí Lásky budou cítit skvěle. Jistě také v tomto rozhodujícím momentě života každého z nás nepůjde ani o nějaké „zásluhy“, ani o splněné či nesplněné náboženské povinnosti. Půjde jen a jen o to, jak doma už budeme v lásce. K tomu nám ovšem můžou všechny ty povinnosti napomáhat. Je to, jako když máte zahrát klavírní sonátu. Nejde o jednotlivé figury, akordy či stupnice – jde o celek. Ale k jeho zvládnutí bývá velmi užitečné cvičit i ty jednotlivé figury, akordy či stupnice. To jsme se však už dostali k jinému tématu. To dnešní – Bůh milosrdný – a přece spravedlivý – se uzavírá.
P. Augustin Šváček OFMcap., Jiří Zajíc OFS