Kázání apoštolského nuncia:

Poutní mše svatá třetího františkánského řádu
Praha
6. června 2020

Ještě jednou chci poděkovat panu doktorovi Františkovi Reichelovi za laskavé pozvání, abych spolu s vámi, členy a přáteli Národního bratrského společenství Sekulárního františkánského řádu v České republice, slavil tuto mši svatou.
 
Naše oslava, podobně jako mnoho dalších událostí, které se odehrávaly během těchto posledních měsíců, je také poznamenána opatřeními, která byla přijata v důsledku coronavirové pandemie. Ve své zprávě mi doktor Reichel napsal, že čtení a modlitby naší dnešní mše svaté, jsou vzata ze svátku Navštívení blahoslavené Panny Marie. Ironií osudu by se za daných okolností taková Mariina návštěva u Alžběty vůbec nemohla uskutečnit. Skutečností je, že návštěvy starších lidí doma, v nemocnicích a domovech seniorů byly, a na mnoha místech stále ještě jsou, přísně omezovány nebo přímo zakázány. To je i realita, kterou prožila moje rodina, když jsme (teď v dubnu) nemohli navštívit našeho tatínka v posledním měsíci jeho života.
 
Maria zažila to, co žádný jiný člověk. Archanděl Gabriel, který k ní přišel, jí zvěstoval, že se stane matkou dítěte, zcela odlišného od ostatních. Že bude počat z moci Ducha svatého, a že bude nazván Synem Nejvyššího. Lidsky vyjádřeno by bylo zcela pochopitelné, kdyby si později chtěla tento okamžik vychutnat a užít si slávy. Víme, že to neučinila, protože byla pokorná; svobodně odpověděla svým „Ano“ Bohu, třebaže netušila, co to pro ni bude v budoucnu znamenat.
 
Místo toho se Maria rychle vydala na cestu, aby v duchu nezištné služby pomohla své příbuzné Alžbětě během posledních tří měsíců jejího těhotenství.
 
Klíč k pochopení plného dopadu onoho setkání mezi Bohem a lidstvem se nachází jednak v Alžbětiných slovech: „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? … Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“ A pak v Mariině hymnu chvály, v jejím Magnificat: „Neboť (Bůh) shlédl na svou nepatrnou služebnici; … veliké věci mi učinil ten, který je mocný“.
 
Obě dvě, Maria i Alžběta, byly velmi dobře obeznámeny s židovským písmem a tradicí i s tím, jaké lidi Bůh oslovoval, aby mu sloužili. Chci zmínit jen několik takových setkání mezi Hospodinem a těmi, které si vyvolil, aby se určitým způsobem stali jeho nástroji.
 
Mojžíš, nejpokornější člověk na zemi, řekl Hospodinu: „Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a vyvedl syny Izraele z Egypta?“ (Exodus 3,11).
 
David, nejmladší Jesseův syn, nebyl přítomen a nepočítalo se s ním, když přišel Samuel, aby pomazal nástupce krále Saula. Byl na pastvě s ovcemi a ostatní na něj museli počkat, než byl povolán a ve spěchu se k nim pak připojil (srov. 1Samuelova 16,1-13).
 
Prorok Izajáš odpověděl „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a Krále, Hospodina zástupů, jsem viděl vlastníma očima“ (Izajáš 6,5).
 
Když Hospodin povolal proroka Jeremiáše, ten odpověděl: „Ach, Pane, Hospodine, neumím mluvit, neboť jsem ještě příliš mladý“ (Jeremiáš 1,6).
 
Rút, cizinka, pronesla ona známá slova, která byla vložena i do písně: „Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem“ (Rút 1,16).
 
Judith před tím, než se odebrala do tábora Asyřanů, se modlila: „Ty, Hospodine, jsi Bohem pokorných, pomocníkem utlačovaných, podporovatelem slabých, ochráncem opuštěných, zachráncem těch, kdo jsou bez naděje“ (Judith 9,11).
 
Ester se ve smrtelném nebezpečí takto vroucně modlila: „Můj Pane, náš Králi, ty jediný jsi Bůh. Pomoz mně opuštěné, kromě tebe nemám jiného pomocníka, můj život je ve tvých rukou. … Hospodine, který jsi mocnější než všichni, vyslyš hlas těch, kdo k tobě v zoufalství volají“ (Ester 4,14-15, 30a).
 
Marie i Alžběta si uvědomovaly, že obdržely velkou milost a že mají být nástroji, díky kterým se slova Boží nejen naplní, ale také, jejichž prostřednictvím se Slovo Boží stane člověkem a začne přebývat mezi námi. Maria vyjádřila svou víru v nádherném hymnu chvály, který uzavřela slovy důvěry: „Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky“ (Lukáš, 1,54-55).
 
Svatý Pavel dává ve svých dopisech čas od času jasné pokyny týkající se křesťanského života, jako tomu je v dnešním čtení. Jde o přímé a praktické rady typu: „Mějte v ošklivosti zlo, přidržujte se dobra … v naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí“ (Římanům 12,9.12). Slova, která uzavírají dnešní úryvek, jsou pro velmi vhodná pro naši bohoslužbu a příležitost: „Buďte mezi sebou stejného smýšlení. Nedychtěte po věcech vysokých, ale spíše se sklánějte k věcem obyčejným“ (Římanům 12,16).
 
Františkánská tradice je prostoupená milující službou, jak je to vyjádřeno ve slovech samotného svatého Františka: „Nemusíme být moudrými a prozíravými, jak to chce tělo. Spíše musíme být prostými, pokornými a čistými. Nikdy bychom neměli toužit po tom, abychom druhé převyšovali. Místo toho bychom měli být služebníky, kteří se podřizují každému lidskému bytí kvůli Bohu. Pánův Duch ať spočine nad všemi těmi, kteří takto žijí a vytrvají v tom až do konce. Bude s nimi přebývat stále. Budou Otcovými dětmi, uskutečňujícími jeho dílo.