Cyrilometodějská pouť 2002 - XXI. ročník
a Pouť na Velehrad 2002 - II. ročník

text a fotografie Libor Gottfried, e-mail: L.Gottfried@seznam.cz, tel.: 0605 718128

I. etapa: Levý Hradec - Karlín

Sobota 9. února 2002, 9,30 - 18,30

17 km

Levý Hradec je místem, kde si můžeme doslova sáhnout na počátky křesťanství v  Čechách. Je to místo, kam přišli s knížetem Bořivojem z Velké Moravy první misionáři slovanského jazyka, a kde kníže se svou manželkou sv.Ludmilou založil první český kostel - rotundu sv. Klimenta, a základy této rotundy jsou dodnes k vidění pod podlahou dnešního kostelíka (který pochází z  doby gotické a barokní).

Na Levém Hradci byla možná pokřtěna od oněch slovanských kněží i sv. Ludmila (nestalo-li se to při další návštěvě knížete na Velehradu, respektive při jejich dočasném vyhnanství z Čech) a zcela jistě zde pobýval v dětství i sv. Václav. Zde byl také zvolen sv. Vojtěch za českého biskupa. Levý Hradec byl totiž jedním ze sídelních hradišť přemyslovské rodiny a patřil k nejstarším hradům českého kmene vůbec. Dnes je jeho sláva téměř zapomenuta, politické centrum se brzy přesunulo do Prahy - a díky tomu je opuštěné hradiště s kostelíkem sv. Klimenta dodnes tichým místem pro modlitbu a místem několika poutí ročně. Jednou z nich je pouť Cyrilometodějská, pěší pouť z Levého Hradce na Velehrad, jaksi ve stopách sv. Ludmily, na poděkování za dar víry, který k nám přišel z Velké Moravy i se slovanskou liturgií.

Letošní pouť je spojena s Poutí na Velehrad, kterou v loňském roce s nadšením zahájili moravští poutníci z několika míst na Moravě. Proto přijel autobus moravských poutníků spolu s otcem děkanem Peňázem z Velkého Meziříčí také za námi na Levý Hradec a zahájili první etapy pěšího putování s námi. Přijeli ještě dva římští poutníci P. Marek Dunda a jáhen František Řezníček s několika mladými z Vranova nad Dyjí.

Velkou radostí bylo pro nás poutníky, že s námi mohl pouť zahájit svatou liturgií i otec biskup J. Škarvada, náš milý příznivec, který také velmi rád navštěvuje Levý Hradec. Dostali jsme od něj na památku i jím podepsaný pamětní list na zahájení letošní poutě. Mše svatá byla ze svátku sv. Vojtěcha a ohnivé kázání otce biskupa nás bude provázet po celou naši pouť. Mluvil na téma pokoje - "Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni syny Božími." (Mt 5,10) - toho pokoje, který svět nemůže dát, ale ani vzít. Pokoje, který vychází od Boha, ale jehož nosiči jsme my - křesťané. Mělo by to na nás být vidět a měli bychom ho umět rozdávat tomuto světu. Pokoje, kterému Izraelci říkají "šalom" a který je součástí každého pozdravu "Šalom alejchem!" - Pokoj s tebou!

Kostelík sv. Klimenta byl přeplněn k prasknutí, lidé stáli až v presbytáři a  v předsíni i na kůru. Odhadem tam bylo přes 150 věřících. Většina z nich se také zúčastnila společného fotografování před kostelem. Od kostela sv.Klimenta pak pěšky vyrazilo asi 80 lidí (a do cíle dorazilo asi 60 poutníků). šlo se za procesním křížkem, neseným jedním bratrem z Moravy, a za praporem Poutě na Velehrad (s obrazem Panny Marie Matky jednoty, kopií obrazu na Velehradě, jenž sám je inspirován ikonou Bohorodičky Průvodkyně na cestách (Hodégétrie), kterou s sebou nesli svatí bratři z Byzance až na Velehrad. Poutníci se též střídali v  nesení poutnické hole a "archy" - symbolů Cyrilometodějské pouti.

Putovalo se za mimořádně krásného slunečného počasí s mírným větrem do zad přes Roztoky, pak po žluté značce do Sedlce a odtud po silnici do Dejvic, v  Praze pak přes Letenskou pláň (odkud jsme měli pěkný pohled na celou Prahu i  výhled na cíl našeho putování - kostel sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně) a přes Poříčí do Karlína. Ještě za světla jsme dorazili do kostela sv. Cyrila a  Metoděje. Cestou jsme se společně ve skupinkách modlili postupně radostný, bolestný i slavný růženec, jak je zvykem při CMP.

Zde bylo na závěr první etapy požehnání a potom jsme se vypravili na návštěvu na nově opravenou faru, kde jsme se občerstvili kávou a snědli svačiny (pokud jsme tak už neučinili cestou). Přišel nás pozdravit i P. Kohlíček, emeritní farář karlínský a požehnal nám na naši další cestu.

Na faře pak přespali někteří bratři a sestry z Moravy (celkem 5), kteří s  námi chtěli putovat i nazítří v druhé etapě CMP.

II. etapa: Karlín - Úvaly

Neděle 10. února 2002, 7,30 - 16,30

22 km

Brzy ráno jsme se sešli v kostele sv.Cyrila a Metoděje v Karlíně (je to obrovský kostel, jeden z největších kostelů postavených v Praze v 19. století, v  novorománském slohu, na jehož výzdobě se podílel hlavně Josef Mánes) a protože nás bylo jen asi dvacet poutníků, mše svatá, sloužená za nás poutníky otcem děkanem Peňázem, se odehrávala v presbytáři tak, že jsme se posadili kolem oltáře po obou stranách.

Po mši sv. jsme vyrazili za křížkem a praporem nejprve pěšky přes tunel na Žižkov, pak jsme šli Koněvovou ulicí ven z Prahy na Kyje. Počasí bylo opět příznivé, polojasno, svítilo sluníčko a do toho vál vítr, o poznání sice chladnější než včera, ale stále jen do zad, takže se šlo velmi příjemně.

Už cestou přes Žižkov jsme se modlili radostný růženec, pak za Kyjemi bolestný a nakonec i slavný růženec. Cestou jsme zkoušeli i společný zpěv. Jak moravští poutníci, tak i my máme jakýsi "poutní zpěvník" - bylo by dobré dát oba dohromady a navzájem se naše oblíbené písničky naučit. Málem jsme zapomněli poutnickou hůl na krátké zastávce u Hrdlořez, takže se pro ni musel Franta kousek vrátit.

V Kyjích nás vedli zkratkami místní poutníci, kteří šli s námi. k zajímavému kyjskému kostelu sv. Bartoloměje jsme bohužel dorazili, když se tu už sloužila mše svatá (otec Ladislav Souček - též příznivec našich poutí) a bylo proměňování. Nemohli jsme si tedy prohlédnout kostel zevnitř, ani jsme nemohli čekat na konec mše sv., protože jsme ještě měli hodně před sebou.

Kostel sv.Bartoloměje je románský kostel s mohutnou přední pevnostní věží (na šířku celého kostela), který byl postaven za pražského biskupa Jana II. (1226-1236) jako biskupský kostel - na jeho panství - a skutečně měl být také nedobytnou tvrzí (jeho věž byla původně přístupná jen v patře po dvou dřevěných schůdcích - teprve v 17. století byl probourán do věže dnešní vchod v přízemí). Místní poutníci nám otevřeli barokní faru na krátkou nutnou zastávku.

Dále jsme tedy šli (opět vedeni zkušenými místními domorodci) podél potoka a  kolem rybníků do Hostavic, Dolních Počernic, Běchovic a Klánovic. Už v  Běchovicích jsme chtěli navštívit "občerstvovací místo", ale bývalá poštovní stanice a hospoda na císařské silnici se proměnila v současnosti na drahou restauraci, takže jsme pokračovali až do Klánovic, kde jsme nakonec našli jednu otevřenou hospodu na pozdní oběd. Poté jsme se posilněni vydali přes les po slušných chodnících (částečně i po turistické značce) do Úval, kam jsme dorazili čtvrt hodiny před odjezdem vlaku zpět do Prahy, takže jsme se mohli vrátit včas, aby i moravští poutníci mohli zase stihnout odjezdy na Moravu. Do cíle dorazilo 15 poutníků.

Bohu díky. a těšíme se na další etapy (na něž jste všichni srdečně zváni i  vítáni) a nakonec až na Velehrad!

III. etapa:       Úvaly - Pečky

Sobota 9. března 2002, 9,15 - 18,00

25 km

Úvaly u Prahy (respektive jejich součást Hostín) jsou údajným rodištěm našeho prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic (1343-1364). Na náměstí dnes stojí  jeho socha a náměstí se opět jmenuje po Arnoštovi z Pardubic. Za komunistů ovšem muselo náměstí nést pokrokovější jméno po jiné slavné rodačce, "národní umělkyni" Marii Majerové. Na náměstí dnes stojí pomník Arnošta z Pardubic z roku 1869, který předtím stál v malém sádku u  železniční trati mezi Úvaly a Hostínem. Po převratu byla socha přenesena na náměstí.

Ale škody, napáchané komunismem, jsou mnohem hlubší, a  není možno je napravit jen obnovováním původních soch a názvů ulic a náměstí. Škody na duši národa jsou obrovské. Křesťanství, z něhož kdysi vyšel náš první arcibiskup, a jehož projevem jsou všechny ony románské, gotické, a pak barokně přestavované vesnické kostelíky, znamená sice dodnes jakýsi oficiálně uznávaný "základ moderní evropské civilizace", ale vytratilo se z duší konkrétních dnešních lidí a českého národa, zejména ve středních Čechách.

P. Šubrt, místní farář, o tom působivě mluvil ve svém kázání. Zůstala sice v dnešních lidech jakási hrubá morálka ve stylu "já jsem přece nikoho nezabil ani neokradl, takže žádného Boha ani náboženství nepotřebuju", ale to přece nestačí k opravdovému ŽIVOTU  člověka, nestačí k  naplnění jeho vznešeného poslání na tomto světě. Evangelium bylo o farizeovi a  celníkovi. Často si domýšlíme, my křesťané, že jsme na tom vlastně dobře, že ne my jsme ti farizeové, ale že jsme ti skromní celníci, pokorně uznávající svou hříšnost a závislost na Božím milosrdenství, že my vždy odcházíme z chrámu ospravedlněni. Ale není tomu tak. Jsme začasté naopak velcí farizeové: odsuzujeme a posuzujeme lidi kolem sebe (děkuji ti, že JÁ tedy rozhodně NEJSEM jako ti DRUZÍ hříšníci), ačkoli každý má být nejprve sebe sama soudcem. Začasté jsme velcí farizeové, když se domníváme, že pro Boha přece děláme všechno pěkně podle předpisů - chodíme do kostela každou neděli, přijímáme svátosti, pomáháme církvi svými dary - ale nejsou to desátky jen "z máty a kopru"? Je to opravdu z  podstaty celého našeho života a ze všech darů, které od Boha máme?

Otec Šubrt mluvil i o dobách, kdy u nás křesťanství začínalo, když první misionáři, následníci sv.Cyrila a Metoděje, museli u našich předků bojovat proti modlám. Ale skutečné, živé modlářství nejvíce bují v naší postmoderní době. Kolik je mocných model, jímž se lidé klanějí a uctívají je a  staví do středu svého života a uvažování - moc, peníze, politika, televize, majetek, auto, dům, sláva, alkohol, drogy. a ani křesťané nejsou zcela imunní vůči lákadlům tohoto světa a přikládají jim také často mnohem větší místo ve svém životě, než jim patří. z tohoto hlediska je křesťanství v Čechách znovu na počátku, znovu musí bojovat proti modlářství a nabídnout lidem místo otroctví hříchu, penězům a modlám svobodu dětí Božích, místo závisti, zloby a nenávisti lásku Boží. Vždyť čím jiným zaujali první křesťané své okolí a čím jiným  je uchvátili a přemohli, než oním "Hleďte, jak se ti křesťané milují! - Vždyť uprostřed nich skutečně musí být Bůh!"

P. Šubrt uzavřel své kázání prostým, ale pravdivým konstatováním, že milovat Boha nemůžeme nikdy dostatečně.

U kostela Zvěstování Panny Marie (barokní, z roku 1724, na místě středověkého) se poutníci vyfotografovali u sochy sv. Jana Nepomuckého z roku 1701.

Po krátké nutné návštěvě fary jsme vyrazili asi o půl jedenácté na cestu. Bylo nás na počátku 23 poutníků (jeden - Jan Pečený, účastník prvních ročníků CMP - se pak oddělil za Tuklaty a dva se někde tam také skoro na celou etapu ztratili i s archou). Velkou radost jsme měli, že bylo skoro slunečno a teplo, skoro žádný vítr, a že s námi na pouť vyrazila i sestra Uršula na vozíčku. Ona totiž, než ochrnula, chodila často Cyrilometodějskou pouť s námi, naposledy v roce 1999. Střídavě tedy byla tlačena (do kopce) ochotnými spolupoutníky, střídavě (s kopce a někde po rovině) jela sama.

Celá tato etapa byla plná zkratek či "nábližek". První byla už u Tuklat, kdy jsme nešli přes vesnici, ale zkratkou kolem vsi opět na silnici do Rostoklat. Cestou jsme se modlili první růženec - radostný - který je vždy přímluvou za církev v naší vlasti a zejména za farnost Úvaly, jak nás o to poprosil otec Šubrt. v Rostoklatech byla modlitba Anděl Páně a krátká občerstvovací zastávka u křížku na okraji vesnice. Odtud jsme šli zase zkratkou polní zpevněnou cestou až do Nové Vsi, kde jsme museli kousek překonat blátivou zatáčku (tady jsme Uršulu kousek poponesli). Pak se šlo po pěkné staré silnici, kdysi původní hlavní silnici do Českého Brodu (u města vedla mezi dvojitým stromořadím).

Tam jsme došli asi 13,30 hod., nahlédli jsme do kostela sv.Gottharda (založen asi ve 12. století, přestavěn goticky ve 14. století a  barokně před 1772) a našli jsme si restauraci, kde jsme se občerstvili polívkou a pivem. Někteří poutníci počkali a posvačili na náměstí v parčíku u renesanční věže zvonice (z r.1578). Pak jsme podle rady místního člověka šli opět zkratkou kolem rybníků Na Nouzově polní cestou na okraj Liblic. Za Liblicemi jsme se modlili bolestný růženec za nás poutníky, za naše blízké a jejich potřeby. Dorazili jsme do Bylan.

Už cestou si mohli naši bratři a sestry poutníci z  Moravy dobře povšimnout, jak obrovský je rozdíl mezi moravskými upravenými a  opravenými vesničkami a mezi vesničkami středočeskými, které jsou plné polorozpadlých domků, oprýskaných a zanedbaných stavení, skoro žádné zahrádky a  vůbec nepořádek a špína. Komunismus tu udělal své a úprk lidí do velkých měst to dokonal (a chalupáři z Prahy tu žádní nejsou - ti si opravili mnohem hezčí chaloupky v horách nebo v jižních Čechách). v Bylanech jsme míjeli bývalé kino, bývalou hospodu a bývalou sokolovnu a přes ulici jsme viděli bývalý zámeček se zamřížovanými okny a nevkusným přístavkem - sociální ústav pro děti. Dokud tu byly sestry vincentky, bydlely děti v onom zámečku, teď bydlí v těch přistavěných budovách. Sestry byly vystěhovány. v obci je kostelík sv.Bartoloměje (po odchodu sestřiček mše sv. asi jen jednou měsíčně).

Za Bylany (pokud někteří to jméno znáte, tak vězte, že podle zdejších archeologických nálezů se jmenuje bylanská kultura ze 7.-6. stol. př.Kr.) jsme najeli na další zkratku do obce Chrášťany. Zpočátku cestička do kopce vypadala sjízdně, ale nakonec tam byly jen traktory vyježděné koleje v  blátě a na kopci už v mokrém blátě a hnoji (to jsme se blížili ke kravínu JZD). Nakonec jsme to vše překonali i s vozíčkem a projeli přes kravín. Právě na kravičky volali: "Tak jedem, jedem, holky, vstáváme!" a kravičky si poslušně v  kotcích vstávaly. Kdyby to byly kravičky na pastvině (jak je vídáme v reklamách na mléko a čokoládu Milka), byl by to jistě radostný pohled. Ale kravín, to je něco jako koncentrák pro zvířata, a člověk, vinen jejich utrpením na železných roštech, v nečistotě a průvanu, se rozhodně Bohu, stvořiteli všech tvorů, nemůže líbit.

Z Chrášťan už se šlo po silnici z kopce do Chotouně (16,00). v Chotouni (a to každý neví) se narodil svatý Prokop, zakladatel sázavského slovanského kláštera, prý ve statku u kostela. Bylo to kolem roku 970 a dokládají to nejstarší prokopské legendy. Dole pod kostelem (barokní, dnes zvenčí hodně oprýskaný) je socha a pramen sv.Prokopa (upraveno 1831) a je zajímavé, čím si dnešní věřící i nevěřící obyvatelé Chotouně připomínají každoročně svátek svého patrona (první neděli po 4. červenci) - slavnostním ohňostrojem (první takový ohňostroj byl uspořádán 9. července 1904), na nějž se sjede celé okolí! Tehdy také bývá v kostele mše svatá, jinak jsou zde mše jen každou první neděli v měsíci. Kostel sv.Prokopa je filiální ke Skramníkům. Kdysi stával v Chotouni ještě jeden kostel (ve středověku farní), sv.Petra a Pavla, snad románský, který byl zbořen pro zchátralost roku 1816. Kostel sv.Prokopa byl původně soukromou "zámeckou" kaplí, kterou roku 1808 koupila obec chotouňská, protože majitelé ji hodlali prodat okolním židům, aby z ní byla synagoga. Kostel sv.Prokopa je tedy jeden z mála kostelů, které opravdu patří obci, nikoli církvi.

V Chotouni jsme s Uršulou museli navštívit rodinu Nevímových (jedni z pár věřících v Chotouni) a umýt trochu kola vozíčku, znečištěná cestou přes kravín, aby Uršula vůbec mohla jet dál alespoň chvílemi sama. Původně jsme podle plánku měli pak pokračovat na Vrbčany, kde je barokní, původně románský kostel, kde podle pokračovatele kroniky Kosmovy byl ukryt praporec sv.Vojtěcha až do roku 1126, kdy "kníže Soběslav poslal kaplana svého, kterému byla věc známa, do vsi, která slove Vrbčané, kterýž nalezl na stěně kostela korouhev svatého Vojtěcha biskupa, a zavěšena jest na kopí sv.Václava mučedníka v čas bitvy se Sasy, kdež Bůh je porazil". Podle lidové pověsti dokonce svatý Václav, až pojede s Blanickými rytíři porazit nepřátele české země, staví se v kostele ve Vrbčanech a vyzvedne z tajného sklepení pod kostelem tento praporec a kopí, kde zatím leží na mramorovém stole.

Ale my jsme přes Vrbčany nešli, abychom cestu opět trochu zkrátili, šlo ze (poslední) zkratkou přes pole k silnici do Chotutic a  pak do Radimi a do Peček, kam jsme dorazili před šestou hodinou a 18.08 nám jel vlak zpět do Prahy (Uršulu a dva lidi vzal pan Černý s Jiřinkou autem do Prahy, Moraváci pak odjeli dvěma auty).

V Chotuticích se k nám najednou připojili naši dva ztracení poutníci (nalezení ztracené archy!), kteří se oddělili na začátku a šli přesně podle plánku (takže "část" poutníků šla  přece jen přes Vrbčany), zatímco my jsme je předběhli všemi těmi zkratkami. a tak nás, Bohu díky, do cíle dorazilo 20 poutníků.

Tak zase příště (13. dubna), tentokrát z Peček do Malína u Kutné Hory…

IV. etapa:       Pečky - Malín

Sobota 13. dubna 2002, 10,05 - 17,45

29 km

            Do Peček jsme přijeli z Prahy vlakem a  Moraváci přijeli s menším zpožděním dvěma auty (tentokrát se pro nemoc nezúčastnil děkan P. Peňáz, nešla ani Maruška Doležalová, ani naše vozíčkářka Uršula, přišel ale naopak náš starý spolupoutník Ernest). Sešli jsme se v  kostele sv.Václava, novorománské stavbě z roku 1912 s trámovým stropem, nedávno opraveném. Uvnitř má secesní výmalbu a hlavní oltář se sochami sv.Václava, sv.Ludmily a sv.Vojtěcha ( z roku 1943).

            Bohoslužbu slova vedl pan jáhen z Moravy. Místní pan farář, P.Vladimír Valenta, nás pak po bohoslužbě pozval na krátkou návštěvu fary, kde jsme dostali buchtu a kávu nebo čaj. Tato naše návštěva fary měla za následek, že jsme se ztratili z očí naší poutnici Jiřince, která dorazila vlakem později (přejela totiž rychlíkem EC až do Kolína a vracela se do Peček) a viděla nás v dálce přes náměstí, jak zahýbáme doprava a myslela si, že už jdeme nějakou zkratkou Cerhenic, zatímco my jsme si naopak udělali přestávku na faře. Tak se stalo, že nás předběhla (opravdovou) zkratkou do Cerhenic a pak na nás čekala a když se nedočkala, zase popošla do Velimi a zase nás čekala, až když si dala někde kafe, tak jsme ji předběhli a ona nás zase doháněla, až nás dohnala u Nové Vsi.

            Vyrazili jsme tedy v poštu šestnácti lidí (aniž jsme o jednom věděli) plus jeden "bafuňář" v doprovodném vozidle (jehož služeb jsme ovšem nikdo nevyužili). Proti všem předpovědím počasí nepršelo, bylo jen pod mrakem a v podstatě teplo, slabý vítr byl snad jen pro parádu, aby nám vlála poutní vlajka.

            Šli jsme svižným tempem, do přestávky v  Kolíně jsme ušli 17 km za 3 hodiny 40 minut, tj. průměrnou rychlostí 5,1 km/hod. Jako první šla a tempo určovala paní Jedličková, takto nejstarší žena mezi poutníky. v Kolíně jsme minuli centrum a jak jsme pořád sledovali svou trasu až k nemocnici, nenašli jsme nakonec žádnou hospodu, kde bychom se najedli a  odpočinuli si, takže jsme nakonec udělali pauzu právě u nemocnice na lavičce a  podělili jsme se o všechny zásoby, které jsme s sebou měli. Aspoň se nám pak lehčeji šlo.

            v Kolíně se od nás oddělil František Reichel, musel se vrátit do Jílového, kde měl večer v kostele nějaké povinnosti. Dále nás tedy šlo patnáct (včetně Jiřinky, která už byla s námi) a všichni dorazili až do cíle s menšími či většími potížemi, někdo i s puchýři, protože se šlo stále po tvrdé silnici (jinudy to ani nešlo).

            z Kolína jsme nešli nejkratší cestou (to bychom museli po rušné hlavní silnici), ale přes vesničky Polepy, Červené Pečky, Malou Vysokou a Hořany až do Kutné Hory, prošli jsme částečně přes město Kutnou Horu a pokračovali kolem Sedleckého (zrušeného, dnes pivovar) kláštera (a jeho slavné kostnice) na Hlavní nádraží Kutná Hora, které je z nepochopitelných důvodů dva kilometry vzdáleno od okraje města a leží až u Malína (románský kostel, kdysi slovanské hradiště kmene Slavníkovců, kde se těžilo stříbro a  razili svatovojtěšské denáry), kde budeme příště začínat. Tato druhá část měla 12 km a ušli jsme ji za 3 h. 15 min. tj. už jen 3,69 km/hod průměrně.

            Krajina byla rovinatá, menší kopce jsme přešli až u Kutné Hory, a vesničky či městečka byla trochu upravenější, ba dokonce bylo vidět, jak se snaží hezky opravovat domy v Pečkách a ve Velimi. Na konci Velimi jsme najednou viděli obrněný transportér a gazík, a kluky v  historických ruských uniformách s rudým praporem. Byli z nějakého kroužku historických zbraní a OT byl půjčen z vojenského muzea. Ve Velimi nás také předjela nějaká svatba. Možná to snad byla ta samá, kterou jsme později potkali před hospodou v Polepech (kde jsme se také, k velkému žalu Ernesta, nestavili na pivo).

            v Červených Pečkách jsme míjeli barokní zámeček z r. 1690, dnes asi nějaký sociální ústav pro mládež. v Kutné Hoře jsme pro pokročilost času neudělali důkladnou prohlídku městských pamětihodností. Stanové střechy gotického chrámu sv.Barbory jsme viděli jen z dálky, když jsme docházeli do města. Šli jsme jen kolem Kamenného domu, nejkrásnějšího gotického domu či patricijského paláce v Kutné Hoře (z let 1487-1515), prošli jsme dolním náměstím a šli kolem rodného domu Josefa Kajetána Tyla.

            Děkujeme Bohu, že jsme ve zdraví došli, že nám přálo počasí a že jsme mohli obětovat další kilometry a modlitby za naši domácí církev, za nás a naše blízké a za církev na celém světě, a zejména za Svatou zemi a její dvojí lid, který se tak nesmyslně vzájemně vraždí. Šalom al-Jisraél! Šalom al-Jirušalájim!

            Neboť české křesťanství pochází z moravského Velehradu, moravské pak z řecké Soluně, ale "spása je ze Židů" (Jan 4,22).  Mesiáš se narodil jako Žid z židovské matky Marie, a pocházel z rodu Davidova i  Áronova. Zaslíbená země židů je i naší Svatou zemí a vlast Ježíšova i naší vlastí. Nemůžeme být lhostejní k tomu, co se tam děje.

V. etapa:        Malín - Golčův Jeníkov

Sobota 13. května 2002, 9,25 - 17,35

27 km

             Výchozím bodem této etapy bylo hlavní nádraží Kutná Hora, kam jsme doputovali posledně. Je to blízko Malína, kde je románský kostelík z 12. století. v Malíně bylo kdysi hradiště rodu Slavníkovců, kde bratr sv.Vojtěcha Soběslav dokonce razil denáry ze stříbra, které se zde nacházelo.

Po srazu poutníků z Prahy a z Moravy se vyrazilo v 9,45 právě přes Malín a Nové Dvory a pak přímo do Chotusic. v bitvě u Chotusic prohrála Marie Terezie roku 1742 Slezsko. Modlení prvního růžence a celou cestu provázel rachot stíhaček z čáslavského vojenského letiště.

Po příchodu do Čáslavi byla v kostele sv.Petra a Pavla sloužena jáhnem Janem Křížem bohoslužba slova (12,45). Sakristie kostela je vlastně starší románský kostelík sv.Michala z doby kolem 1050, jinak je kostel gotický, s výraznou vysokou věží. v kostele byly ve výklenku pod věží uloženy kosti a lebka Jana Žižky (dnes v muzeu).

Po bohoslužbě se šlo na náměstí, kde vyhrávala dechovka k místnímu jarmarku a šlo se na malé občerstvení. Sraz na náměstí byl v 14,15 a  vyrazilo se po silnici směrem na  Drobovice, Potěhy, Horky a pak přímou cestou na Golčův Jeníkov, jehož kostel byl zdaleka vidět. Poslední část pouti byla ve znamení "nábližky" přes pole, přes potok, kopřivy, prošlo se polem s kozlíkem lékařským, s obilím i s oraništěm (naštěstí bylo suché, asi zde v noci nepršelo, jinak bylo celou cestu mokro a louže po nočním dešti).

Ačkoli byla předpověď počasí nepříznivá, opět nám nepršelo (bylo pod mrakem, ale na závěr etapy dokonce i svítilo sluníčko) a  šťastně jsme dorazili na nádraží do Golčova Jeníkova v 17,35. Loučíme se (společné foto) s Moraváky a s Emilkou z Přibyslavi (naší dlouholetou poutnicí) a Pražáci odjízdějí do Prahy.

Celkem bylo na této etapě 19 účastníků. Bohužel nebyl pisatel těchto zpráv (byl jsem v té době na cestě do Říma) a tak podávám informace jen podle pracovního poznámkového deníčku, který tvoří jakousi přílohu kroniky s podpisy účastníků.

VI. etapa: Malín - Golčův Jeníkov - Chotěboř

Sobota 8. června 2002, 9,30 - 17,00

22 km

Na nádraží v Golčově Jeníkově jsme z Prahy přijeli vlakem s menším zpožděním, a hned jsme se potkali s přijíždějícími Moraváky v  autech. Této etapy se zúčastnili samí věrní poutníci, jejichž podpisy se v  kronice často objevují a proto je vyjmenujeme: Gottfried, Horský, Strnadová, Drlíčková, Stupková Ludmila a Stupková Marie, Valentová Marie, Šitina Vladimír, Henzlová Emilka, Horká, Blaha, Peňáz Bohuslav, Černá Jiřinka, Kotačka, Horký Josef, Hanke Ernest a Burianová Milada. Jako bafuňář (doprovodné vozidlo) nám sloužil jáhen Jan Kříž (třebaže jsme nikdo jeho služeb nevyužili). z Golčova Jeníkova pak s námi na cestu vyrazila paní Stará, která nás doprovázela asi 10 km do Leškovice.

Nešla tentokrát Maruška Doležalová z Prahy, a otec Jan Peňáz byl stále ještě nemocen. Také František Reichel byl v té době v nemocnici, kam jsme mu zavolali mobilem pozdrav. Zahájili jsme jako obvykle bohoslužbou slova v místním kostele sv. Františka Serafínského, který byl přistaven v 19. století (1827-29) ke starší loretánské kapli z roku 1650. Naproti kostela je vysoká zvonice s hodinami a děkanství, dříve budova jezuitské rezidence (1650-51). v loretánské kapli jsme se pomodlili společně začátek růžence.

            Vyrazili jsme v jemném, ale vytrvalém (letním, teplém) děšti. Rozhodli jsme se, že si cestu zkrátíme a zpříjemníme po turistických cestách, takže jsme hned za Golčovým Jeníkovem uhnuli na zelenou značku. Minuli jsme tak sice některé pamětihodnosti ve vesnicích kolem silnice, ale zato jsme šli přírodou a po měkké (někdy až blátivé) půdě.

            Šlo se prakticky bez přestávky (kromě jedné v lese) až do jedné hodiny, kdy jsme dorazili k pomníku padlým partyzánům (v březnu 1945 zde padl celý štáb part. brig. Jan Hus v čele s kpt. Fominem) nad obcí Leškovice (pro klid jejich duší jsme se tam za ně pomodlili). Tady jsme si na polozřícené tribuně (vybudované zřejmě u pomníku k různým komunistickým pamětním srazům, slibům pionýrů či přísahám vojáků apod.) dali polední pauzu s občerstvením z vlastních zásob. Trasa byla tedy "suchá" (protože se nešlo do žádných hospod), i když někdy pěkně mokrá od deště.

            Za Leškovicemi jsme odbočili na modrou značku (a tady se od nás oddělila paní Stará a vrátila se zpět do Jeníkova. Velmi ji obdivujeme, protože s námi šla i v blátivém terénu v sandálech a ráda obětovala toto nepohodlí naší pouti) a po ní jsme pokračovali do Vepříkova, odtud pak již po silničce do Nejepínu, pak přes Klouzovy, Nový Dvůr a Čapkovy Domky do Chotěboře. Ke konci etapy už přestalo pršet. Přišli jsme ke kostelu sv.Jakuba v Chotěboři v 16.30. Kostel byl ovšem zavřený. Tak jsme se na tomto místě rozloučili s tím, že sraz bude příště na nádraží a půjde se do kostela. Emilka odjela vlakem, Moraváci auty a Pražáky vzal s sebou pan Černý. Všem moc děkujeme.

            Tato etapa, přes všechny zkratky po turistických značkách nakonec měřila přesně 22 km, tak, jak bylo odhadnuto na letáčku.

VII. etapa: Chotěboř - Žďár nad Sázavou

Sobota 27. července 2002, 9,30 - 17,10

28 km

            Na nádraží v Chotěboři jsme se setkali s Moraváky, kteří přijeli tentokrát vlakem (v počtu sedm, včetně Františka Kolomazníka, našeho dlouholetého poutníka). z Prahy jsme přijeli jedním autem a  dvě sestry (Maruška Doležalová a nová poutnice, paní Klimentová) přijely z Prahy autobusem. Celkem nás tedy vyráželo 12, včetně Uršuly na vozíčku. Byli jsme rádi, že s námi opět mohla vyrazit na skoro třicetikilometrovou etapu. Jako "bafuňář" - tedy doprovodné vozidlo - sloužil Ivan Černý, ale všichni jsme přišli až téměř do cíle.

            Přes různé předpovědi bylo opět krásné počasí, protože mraky brzy rozfoukal vítr. Vzhledem k Uršule na vozíku jsme ze tří možných tras zvolili tu po menších bočních silničkách. a dobře jsme udělali. Také původních třicet kilometrů se zkrátilo minimálně o dva kilometry, protože jsme vyráželi z nádraží a ne od kostela, a končili u cedule Žďár n.Sázavou a ne až na nádraží, kam pak přiblížil Moraváky bafuňář.

            Trasa vedla přes Příjemky, Střížov, Jitkov, Havlíčkovu Borovou (na pěkném kopečku!), Vepřovou, Račín, Polničku a na rozcestí před Žďár nad Sázavou, kde jsme se kousek vrátili k hraničnímu kameni mezi Královstvím českým a Markrabstvím moravským.

            První růženec se modlíme před Příjemkami, Anděl Páně před Havlíčkovou Borovou. Na okraji Borové nás zastavil u mlýnského kola telefon dvou našich sester z Prahy, které oznamovaly, že právě úspěšně složily zkoušku ze systematické teologie na TF UK. v Borové jsme zašli do hospody (bylo opravdu vedro) na kafe a pivo a pokračovali dál na Račín, kde jsme se zastavili v motorestu na pití, na oběd převážně z vlastních zásob a na zmrzlinové .poháry. Pak už zbývala poslední třetina etapy a poslední růženec. v  17.10 dorážíme k ceduli Žďár. Tady nás čeká překvapení: naše poutnice Emilka Henzlová z Přibyslavi, která z rodinných důvodů nemohla s námi putovat, přijela aspoň na skok z domova na kole, aby se s námi viděla.

            Ačkoli pouť byla náročnější (samé kopce), zvládla ji na výbornou i Uršula na vozíčku. Dolů a po rovině jela sama, do kopce se vždy našel ochotný spolupoutník, který ji vytlačil. Podobně jsme pomáhali i  Marušce, která má do kopce problémy se srdíčkem (ale přesto už ušla celou trasu až na Velehrad mnohokrát za sebou). Konečně děkujeme našemu věrnému dobrodinci Ivanovi Černému, který nám zase posloužil dovozem a odvozem autem. Bez této bratrské pomoci by naše pouti nemohly nemohly existovat. Zaplať Pán Bůh.

            Překročili jsme tedy starobylou moravskou hranici, kterou sice už dávno nerespektují žádné okresní a krajské hranice, kromě hranic církevních diecézí, ale která stále existuje a dělí naši vlast na dvě země, v lecčem i odlišné. Proto i zde symbolicky přebírá vedení pouti otec děkan Peňáz a budou následovat náročné etapy od Žďáru až na Velehrad (šest dní za sebou, celkem 168 km).

VIII. etapa:    Žďár nad Sázavou - Velké Meziříčí

Pondělí 19. srpna 2002, 8,30 - 19,00

33 km

            Skupiny poutníků se setkaly na nádraží ve Žďáru před půl devátou, kdy měl přijet rychlík od Prahy s některými pražskými poutníky. Jiní poutníci CMP přijeli už večer v neděli z Prahy (L.Gottfried, F.Reichel) nebo z Jičína (Zdena Urbanová, Jaroslav Šula) a přespali na děkantví ve Velkém Meziříčí, a ráno spolu s otcem Peňázem a dalšími poutníky odjeli do Žďáru autobusem. Do Žďáru přijel i František Kolomazník z Otročkova. z Prahy pak přijeli paní Voplakalová, Mášková a Ernest H.

            Celkem nás tedy na cestu vyrazilo asi 36 (34 podepsáno v kronice). Počasí bylo výborné, hlášeny byly teploty kolem 30° C. Šlo se po červené značce směrem na Březí nad Oslavou, kde byla společná modlitba a  otec Peňáz nám předal slavnostně dřevěšné cyrilometodějské křížky, které jsou symbolem Pouti na Velehrad.

            Cestou do Březí měl zdravotní potíže František R., snad z toho horka. Došel (resp. dojel na vypůjčeném kole) s námi až do Kotlas, kde už počkal na odvoz bafuňářem do Velkého Meziříčí. My jsme pokračovali dále po červené do Radostína. Cestou jsme se na zastávce pomodlili Anděl Páně. z Radostína se pokračovalo (ve velkém horku) po silnici do Zahradiště, pak po polní cestě do Zahradiště a přes kopec do Netína. Nad Netínem jsme se zastavili u pohřební kaple knížat z Lobkovic. Kolem na stromech jsou obrazy českých světců a cestou dolů křížová cesta, kterou jsme se ve zkrácené podobě pomodlili.

            13,45 jsme přišli do Netína, což je významné poutní místo, protože od roku 1714, kdy na poděkování za ukončení morové rány ve Velkém Meziříčí putovali poprvé poutníci do Netína k Panně Marii, chodí sem pouť každoročně, a ta tradice je bez přerušení až dodnes. Mši svatou jsme v Netíně měli v 15.15.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie je původně raně gotický z  13. století, má i okružní gotické opevnění z 15. století. Na přelomu 15. a 16. století, kdy kostel sloužil husitům, bylo přistavěno pozdně gotické presbyterium a sakristie. z téže doby pochází i gotické fresky a nápisy v lodi kostela, na jedné straně staročeské Desatero a na druhé straně Ježíšova slova o tom, které přikázání je v Zákoně největší (některá slova se dají dodnes přečíst).

Za protireformace získali kostel opět katolíci a od té doby zde byla uctívána i gotická soška P.Marie (která ale nepochybně pocházela ještě z husitského kostela a možná i z předhusitské doby). Kostel byl barokně upraven v letech 1739-41 za kněžny Eleonory z Lichtenštejna.

            v Netíně se po mši objevil opět František Reichel (už mu bylo lépe a tak přijel) a šel s námi zbytek poutě.

            z Netína jsme opět šli po červené kolem velkého Netínského rybníka, kde jsme se pomodlili u křížku, označujícího nedávné neštěstí, kdy zde minulý pátek zahynul při autonehodě 17letý chlapec.

            Pokračovali jsme přes Závist (a místní říkají, že druhá část obce se jmenuje Nepřízeň) do Laviček. v Lavičkách je nový kostel sv.Zdislavy (a vůbec toto je kraj sv.Zdislavy, protože nedaleko je Křižanov (rodiště sv.Zdislavy - nar. asi 1220). Kostel samotný jsme nestihli navštívit, ale na kraji vesnice jsme byli pozváni starostou p.Bradáčem na malé občerstvení (buchty, limonáda). Jak jen to šlo, pokračovali jsme dál na Velké Meziříčí po červené přes pole. Nad Velkým Meziříčím jsme se zastavili u tří křížů (těsně nad dnešní dálnicí), odkud je vidět město i kostel sv.Mikuláše. P.Peňáz nám vysvětil, že sv.Mikuláše je kromě dětí a námořníků i ochráncem měst před povodněmi (proto byly kostely sv.Mikuláše v Praze na Malé Straně i na Starém Městě), a naše pouť dnes po povodních v Čechách, je spíše prosebnou poutí za pomoc lidem, postiženým povodní. Tak jako se poutníci za postižené modlí a  konají pouť, tak jiní odjeli přímo pomáhat na postižená místa, ale tvoříme jedno společenství.

            v 19.00 jsme zakončili pouť v kostele sv.Mikuláše litaniemi za postižené. Ve 20.00 byl Anděl Páně s místními farníky. Pak následovala večeře těch, kdo přespávali na děkanství, senátor Slávek s děvčaty upravil houby, které nalezl podél cesty.

IX. etapa:       Velké Meziříčí - Tišnov

Úterý 20. srpna 2002

33 km

            Ráno jsme vstávali v šest při zvonění zvonů, po snídani z vlastních zdrojů bylo v 7,30 krátké požehnání na cestu a 7,40 byl odchod. Hned po vyražení se od nás oddělil Libor Gottfried a Ernest Hanke. z  "pražských" pokračoval dále František Reichel, Zdenka Urbanová a Slávek Šula.

Ten den šlo 46 poutníků a bylo opět hezké počasí. Šlo se nejprve po silnici (podél dálnice) do Rudy. 8,45 na kraji Rudy čeká na poutníky se slivovicí Jan Horký (synovec biskupského vikáře Horkého). v 9,00 bylo zastavení u kapličky a modlitba růžence. v deset hodin jsme byli v Osové Bitýšce, kde byl krátký odpočinek na faře a šťáva na žízeň. Odsud (10,15) už šlo jen 37 poutníků. Dále se šlo přes Vlkov, kde se na nádraží oddělili Zdena U. a Slávek Š., takže čest "pražských" obhajoval nadále jen František R.

Za Vlkovem byl další růženec, 12,30 se překračuje (kolem Křoví) hranice okresu Žďár. v Deblínském lese byl dvouhodinový polední odpočinek, dále se šlo přes Deblín, kde se modlil slavný růženec. Do Tišnova se doráží v 17,15 a v 18, 30 je v kostele sv.Václava na náměstí mše svatá (koncelebrace - děkan Peňáz, Msgr. Šindar a pan kaplan ze Žďáru).

Nocuje se ve školní tělocvičně.

X. etapa:        Tišnov - Vranov - Křtiny

Středa 21. srpna 2002

33 km

            Ráno jsme se sešli v kostele v 6,30 a byla krátká promluva na cestu (otec Šindar mluvil o tom, že slova jako Bůh - Láska - Pokoj se nemají zneužívat).

Tohoto dne šlo 44 poutníků a vyrazilo se po malé silničce na Drásov (8,00; radostný růženec) Pak se šlo přes Malhostovice (8,15), Nuzířov (kde byla 8,45-9,15 pauza na hřišti), dále se pokračovalo na Lipůvku (9,30) Šebrov (10,30; bolestný růženec) a dále na Vranov (11,30), kde byl Anděl Páně a dvouhodinová polední přestávka.

Dále se šlo po značce lesem na Adamov a cestou se  modlil bolestný růženec, do Adamova jsme dorazili 14,45. Do Křtin se pak šlo přes les po značce a po silnici, kolem Býčí skály (16,00). Do Křtin jsme dorazili 17,15, byli jsme přivítáni místním otcem farářem. v 19,00 byla mše sv. (přijeli hudebníci a sbor z Brna).

Ubytování bylo v ambitech, na faře a ve škole.

XI. etapa:       Křtiny - Milonice

Čtvrtek 22. srpna 2002

33 km

            Vstávalo se brzy, ale modlitba v kostele P.Marie ve Křtinách byla 7,30 a pak se hned vyrazilo. Tohoto dne šlo 41 poutníků (včetně dvou děkanů). Šlo se po červené značce do Bukovinky (8,30 - 8,45), kde jsme se rozloučili s děkanem Trnkou a byl radostný růženec.

            Po silničce se pokračovalo do Račic, kde jsme se (10,00) setkali se skupinou poutníků z Víru (23 poutníků) a byl bolestný růženec. Dále se šlo po značce lesem na Pístovice a Luleč (11,30). v Rostěnicích jsme se setkali s p. farářem v kostele a pak byla dvouhodinová polední přestávka (do 14,30). Pak se pokračovalo po silničce na Kučerov (15,30), Bohdalice a  Kozlany. Odtud se šlo na Rošťoutky a Milonice (17,30). v Milonicích byla 18,30 mše svatá a propuštění poutníků na ubytování (spalo se po rodinách).

XII. etapa:     Milonice - Sv.Kliment - Buchlovice

Pátek 23. srpna 2002

26 km

            Ráno (bylo opět krásné počasí) vycházelo z  Milonic 86 poutníků. v 6,30 byla modlitba v kostele a v 7,00 odchod. Jde se nejprve přes Nesovice (8,00) pak na Snovídky, ale po zkratce polní cestou na Nemotice (8,30), odtud po silnici do Mouchnic (9,30) a do Koryčan, kde byl krátký odpočinek v kostele sv.Vavřince (10,15-11,00). Odtud se pak šlo "do hor", nejprve lesem po silnici ke Křížku a pak po značce na horu sv.Klimenta (13,30 příchod).

            Tady končí popis na základě poznámek Františka Reichla a připojujeme stručnou historii několik poutníků, kteří se připojili až na Klimentku:

            Marie Doleželová a Jiřinka Černá přijely autobusem z Prahy do Starého Města večer ve čtvrtek, s mírným zpožděním, takže málem ujel autobus na Osvětimany ("na Pražáka nečekám"). v Uherském Hradišti na nás čekal Libor Gottfried. S ním jsme jeli do Osvětiman a pak pěšky 4 km na jeho chatu za Vřesovicemi, dva kilometry pod sv.Klimentkem. Tam nás čekala jeho sestra s dětmi, a pohostila nás u ohníčku.

            Ráno jsme se vydali na horu sv.Klimenta v  9,00. Stavili jsme se u studánky sv.Gorazda a nahoře u kapličky jsme se pomodlili růženec a v kapličce zazpívali. Čekají tady s námi dva poutníci - manželé z Veselí nad Moravou, kteří přijeli na kolech. Později přicházejí další poutníci, taky z Veselí.

            13,30 přicházejí na horu sv.Klimentka poutníci velkomeziříčští (spolu s vírským proudem), celkem 86 lidí.  k tomu připočteme nás tři, pak přišel proud poutníků ze Znojma (126 poutníků), z Veselí nad Moravou 24 poutníků, to jest: z Klimentka odcházelo 239 poutníků.

            Hora sv.Klimenta je pro nás, poutníky velehradské a cyrilometodějské, posvátnou. Na této hoře bylo velkomoravské hradiště, které ovšem nechránilo žádné zemědělské nebo "městské" centrum, ale chránilo patrně první školu a klášter slovanských mnichů u nás, kde se učilo staroslověnskému liturgickému jazyku a kde se možná překládalo nebo opisovalo Písmo do staroslověnštiny.

            Na místě velkomoravského kostelíka byl postaven ve 14. století augustinánský klášter a proboštství, které zaniklo za husitských válek. Jsou obnoveny základy tohoto gotického kostela, takže se do kostela dá vejít původními dveřmi přes předsíň do lodi, kde jsou lavičky pro poutníky. Presbytář je zastřešen dřevěnou střechou a je zde dřevěný oltář. Vedle stojí starší dřevěná kaplička, malá zvonička a "zvonkohra" z trubek, na niž se dá zahrát "Hospodine pomiluj ny" ve starobylém nápěvu.

            Protože všechny proudy poutníků měly zpoždění, nebyla na Klimentku mše sv., ale jen požehnání na další cestu, a pak se vyrazilo dál, rozděleni do dvou skupin (první velkomeziříčský proud). Šlo se po žluté značce do mírného kopce a modlil se růženec /Libor s Maruškou se ho pak domodlili až z kopce/. Od křižovatky žluté značky s lesní cestou se pak šlo už jen z kopce okolo vrchu Ocásek a odtud pak po červené dolů Na pilu a dál po silničce a po žluté značce na Smraďavku (bývalé sirné lázně) a do Buchlovic. Toto je velmi krásná cesta a šla se už v rámci CMP několikrát.

            Do Buchlovic jsme dorazili 18,10 a  shromažďujeme se u kostela, kde jsme se rozesadili po trávě a svačili z  vlastních zásob. Ubytování bylo jak po rodinách, tak (mladí a znojemský proud) ve škole (120 poutníků) a na faře. Tam jsme se rozešli po mši svaté, která byla v kostele sv.Martina (zde byla pod oltář, jako i dříve, položena naše "archa", tj. cihla i Písmo, které přes dvacet let nosíme).

            Naše skupinka (Libor, Jiřinka, Maruška, Bogdan - Polák z Wroclawie) šla k paní Zelinkové. Je to zbožná rodina a jejich syn byl nedávno vysvěcen na kněze. Za nocleh, občerstvení a popovídání Pán Bůh zaplať!

XIII. etapa:    Buchlovice - Velehrad

Sobota 24. srpna 2002

8 km

            Ráno jsme se sešli u kostela před devátou, bylo krátké slovo na cestu. Požehnal nám opat z Velehradu a otec Peňáz mluvil o  tom, že Velehrad je pro nás místo svaté, země svatá, a tak, kdo chce, může jít poslední etapu bosky, nebo alespoň posledních pár set metrů. On sám se vydal na cestu bosky (a dneska i v klerice). Šel s námi i bratr Česlav, františkán, a  řada dalších kněží a jáhnů (kteří během cesty i předtím také sloužili poutníkům svátostí smíření) a také několik řádových sester.

            Přijely i autobusy z Jičína a část poutníků z této větve se přidává k velkomeziříčskému proudu (celkem 14). Libor s Maruškou a Jiřinkou se od hlavního proudu oddělují, když oni odbočují ze silnice na Větřák a jdou přes kopec, oni jdou sami po silnici přes Tupesy. i tak přicházejí na Velehrad o půl hodinu dříve než hlavní proud (10,30) a taky oni jdou posledních sto metrů bosky.

            Na Velehradě potkáváme Pepu Zlámala, dlouholetého poutníka z Bařic a další známé (manžely Heriánovy), kteří už čekají na poutníky.

            Před jedenáctou přicházejí postupně všichni poutníci, tj. asi 240 lidí, s křížem a prapory k basilice Nanebevzetí P.Marie. Zde se shromažďujeme (ve stínu, protože je opět velmi krásně) pod mozaikou Panny Marie, Matky Jednoty a modlíme se společně nahlas modlitbu zasvěcení národa Bohu skrze ruce Panny Marie, kterou se tu před lety modlili naši biskupové (a vyvolali tím "pobouření" Klause a jiných politiků, co že si to ta církev dovoluje).

            Pak jsme pod obraz Panny Marie symbolicky položili naše věnce z polního kvítí a kříže z proutků, které jsme si cestou vyrobili.

            Celkem (spolu s poutníky, kteří nešli pěšky) bylo na Velehradě v sobotu 582 poutníků.

            Ve 12,00 byla velká mše svatá (naše Archa byla opět pod oltářem velehradské basiliky, spolu s poutnickým křížem. Mše trvala až do 13,30. Ještě v 16,00 bylo požehnání a pak se již poutníci rozjeli domů.

            Bohu díky za to, že jsme se mohli zúčastnit této poutě. Pouť neděláme my, ale pouť pracuje na nás. Je to modlitba pěšky, modlitba pohybem, námaha, vynaložená na znamení našeho pokání, naší kajícnosti. O tom především pouť je. a neseme s sebou v srdci na pouť své bližní, prosby za nás a za celý národ a za všechny farnosti, které procházíme. Promodlujeme kraj, který na víru téměř zapomněl. Jdeme kolem kapliček a křížů, které kdysi naši předkové postavili s vírou a modlitbou. Dokud chodí zemí poutníci, je to země, která má naději. NADĚJE PRO VŠECHEN LID, znělo heslo naší letošní pouti (upraveno z "Radost pro všechen lid" /Lk 2,10/ kvůli povodním).

            Kéž nás jde příští rok ještě více! Přidejte se k nám třeba i Vy. Pojďte s námi na Velehrad!