KRONIKA CYRILOMETODĚJSKÉ POUTI 2004

            téma: Ježíš Kristus - naděje Evropy

            Putování v radostné kajícnosti

I. etapa: Levý Hradec - Kozí hřbety - Šárka - Dejvice - Strahov - Podolí - Modřany - Komořany

Sobota 14.2. 2004

26 km

Na Levý Hradec přišli poutníci z Velkého Meziříčí a z Jičína na Moravě, poutníci z Prahy, Jihlavy a dalších míst. Letos jsme zahajovali jako obvykle v nejstarším kostele na území českého knížectví - v kostele sv.Klimenta (založen knížetem Bořivojem a kněžnou Ludmilou asi roku 884). Kdo chtěl, mohl sestoupit do podzemí dnešního kostela (který má gotické kněžiště a barokní loď), kde jsou vykopávky základů původní rotundy z doby knížat Bořivoje a Spytihněva a z doby sv.Ludmily. Snad na tomto místě sv.Ludmila žila a snad dokonce i v tomto kostele mohla být i pokřtěna, a to buď knězem Kaichem, který mohl mít pověření křtít v Čechách od arcibiskupa sv.Metoděje, nebo sv. Metodějem samotným, pokud on Čechy skutečně později osobně navštívil. Nevíme.

V každém případě se dnes někteří historikové domnívají, že na Levém Hradci byla usazena skupina slovanských kněží z Moravy a že se zde dlouho držela slovanská liturgie. Jestli se sv.Václav někde opravdu učil číst staroslověnštinu, mohlo to být právě zde.

Levý Hradec se dostal i do starých pověstí českých, kdy na tomto hradišti našel prý útočiště bájný kníže Neklan před nájezdem Lučanů. Ale to je spíše pohádka, i když pověst o bitvě u Turska možná skutečně odráží vzpomínku na boje, které se vedly při sjednocování země pod vládou "kmene" Čechů a jejich knížat Přemyslovců.

Bylo to kdysi jedno z hlavních hradišť Přemyslovců (spolu s Budčí), a teprve když byl knížetem Bořivojem založen hrad Praha na vyprahlém místě, kde bylo dříve posvátné kmenové shromaždiště a pohanské obětiště, a když vznikla obchodní osada u brodu (a později u dřevěného mostu) přes Vltavu, přesunulo se centrum knížectví do Prahy.

Díky tomu je dnes Levý Hradec opuštěné romantické místo, vhodné pro meditaci a modlitbu.

Letošní start poutě připadl na svátek sv.Cyrila a Metoděje, jak ho slaví Evropa, tj. v den úmrtí sv.Cyrila v Římě v roce 869. V našem církevním kalendáři je 14.2.  pouze svatý Valentin (jehož ostatky má kapitula Vyšehradská a proto tentýž den byla i poutní mše v kostele sv.Petra a Pavla) a svátek sv.Cyrila a Metoděje máme v Čechách vhodně přesunut na 5.červenec, aby se lidem v létě dobře putovalo na Velehrad.

Avšak cílem našich poutí není vzpomínat na dávnou a slavnou minulost, ale vydávat svědectví o víře v Ježíše Krista v naší zemi a promodlit naši vlast na všech cestách, kudy půjdeme. A také konat pokání za sebe i za celý národ. Máme vlastně to privilegium, že můžeme jít naši pouť za všechny ostatní Čechy a Moravany. Naším symbolem je "archa", tj. cihla, posvěcená kardinálem Tomáškem při zahájení první poutě z Levého Hradce v roce 1982. Ta bílá cihla (nosí se v tlumoku spolu s Písmem) se pomalu za ta léta obrušuje a odpadávají z ní zrníčka písku. Asi je trousíme cestou z Levého Hradce na Velehrad. Každé to zrníčko je symbolem našich modliteb, které padají na naši zem. Jen Bůh ví, jaká je to setba a jakou úrodu přinese.

Jiným naším symbolem je poutnická hůl. V prvních ročnících poutě se vždy zhotovovala nová hůl pro každý ročník. Hůl z prvního ročníku se bohužel nezachovala a tak se dnes používá hůl ze třetího ročníku, tj. z roku 1984. Dodnes dobře slouží a je nejen oporou pro svého nositele (o čest nést hůl nebo archu se poutníci někdy skoro perou!), ale je to i něco jako hůl Mojžíšova, tedy hůl vůdce putujícího Božího lidu.

Taky proto ležela i letos naše archa při mši svaté u paty oltáře a hůl opřená u kněžiště. Není to obyčejná cihla ani obyčejná hůl.

Mši svatou (v 10.00) vedl bratr Jan Maria Vianney Dohnal, provinciál řádu františkánů, a koncelebroval děkan Jan Peňáz a bratr Česlav. Sestra Zdislava z Libčic zpívala žalm. Po mši jsme ještě přispěli na opravu střechy sakristie, z níž právě dva dny před poutí jistí lidé ukradli měděnou krytinu. Bůh jim odpusť!

Pak jsme ještě udělali obvyklé hromadné foto (je nás na něm vidět asi 71, jedna vozíčkářka /Uršula/, jedno dítě v kočárku a jeden pes) a vyrazili. Cestou nás minulo auto s místním farářem Petrem Bubeníčkem, který nám alespoň zamával na cestu. Šli jsme nejkratší cestou k Praze, asi tudy, kudy jezdila do Prahy sv.Ludmila.

Z Levého Hradce nás vyrazilo pěšky kolem jedenácté cekem 58 (dva nejstarší poutníci měli 74 let, nejmladší účastnicí byla Markéta "Miki" Reichlová - pět let). Jeden poutník se oddělil cestou u Kozích hřbetů, další čtyři odjeli před hřbety z Únětic autobusem do Dejvic, kde nás pak čekali u sv. Václava (původně pro můj omyl v letáku šli ke sv.Vojtěchu).

Pěšky tedy dorazilo přes Šárku 53 poutníků ke sv.Václavu. Už tady se někteří oddělili, další až po pohoštění od sestřiček urbanek (čaj, polívka). Pán Bůh zaplať! Dál pokračovalo až pod Pannu Marii z exilu 42 poutníků.

U sochy P.Marie z exilu podal výklad o poutích, které se konají k této soše, a o její historii František Reichel. Socha na Strahově je volnou kopií (vznikla za dary krajanů v r. 1954 v Římě, sochař Monteleone, byla pak umístěna u kláštera benediktinů v Lisle u Chicaga v USA, v roce 1993 byla převezena "z exilu" a umístěna v zahradě nad Prahou. Dnes je na menším podstavci dál od okraje vyhlídky, protože navezený terén začal ujíždět) původní sochy ze staroměstského mariánského sloupu, který byl postaven v roce 1650 na poděkování za konec třicetileté války a ochranu Prahy před nájezdem Švédů. Vlivem nacionální propagandy byl tento sloup zcela mylně vydáván v roce 1918 za symbol habsburského útisku českého národa, a tak byl stržen davem, jdoucím z tábora lidu na Bílé Hoře 8. listopadu, za pomoci žižkovských hasičů a pod velením anarchisty Františka Sauera. Stržení sochy a sloupu odsoudila kulturní veřejnost ve světě i u nás (veřejně protestovala například Zdenka Braunerová) a několikrát se uvažovalo o jeho obnově. Prvotní sbírky byly pak použity na zahájení stavby prvních ze symbolických dvanácti kostelů na okrajích tehdejší Prahy. Do řady oněch dvanácti kostelů /která stále ještě není doplněna/ se počítají i některé dnešní moderní pražské kostely.

Společnost na obnovu Mariánského sloupu dnes už má vytesán nový sloup z růžového pískovce z Indie, a většinu ostatních stavebních článků z pískovců z různých zemí. Hotová kopie hlavní sochy P.Marie je dnes umístěna dočasně na náznakovém železném sloupu u kostela P.Marie před Týnem (z boku u tzv. kaple sv.Ludmily), kde bude stát až do té doby, kdy památkáři konečně povolí obnovu této ústřední památky Staroměstského náměstí.

 Na Petříně se pak oddělilo 8 poutníků a dále nás šlo 34. Za železničním mostem se oddělila jedna poutnice, na Dvorcích další dvě a pak ještě další, takže nás do konce došlo 29 poutníků (v 18.53).

Celkem měla první etapa asi 26 kilometrů, ačkoliv se to většině zdálo mnohem více, protože nejsme zvyklí po zimě tolik chodit pěšky.

Čtyři poutníci z Velkého Meziříčí a Jihlavy přespali na faře u sv.Františka na Chodově, ostatní moravští poutníci pak odjeli domů večer autobusem.

II. etapa: Komořany - Točná - Dolní Břežany - Psáry - Nechánice - Kostelec u Křížků

Neděle 15.2. 2004

16 km

Ráno jsme se všichni dopravili autobusy do Komořan, odkud jsme vyrazili 9,20 (a to tak, že nás nejprve Františkova skupina utekla, a pak jsme je doběhli u lesa nad Komořany (tady jsme se sečetli na celkově patnáct poutníků). Přes kopec Čihadlo se šlo do Točné a odtud do Dolních Břežan.

Tady jsme měli štěstí na správce u zámku, který restituovalo arcibiskupství pražské, takže jsme se mohli podívat do vojáky mírně vybydlené kaple sv. Maří Magdaleny (zámek je původně ze 16./17. století, kaple pseudorománská, na fasádě datum 1901) a zazpívat tam "Každý den Pán mi sílu dává…".

Pak byly dlouhé úseky cesty po silnici i cestě v polích. Bylo chvílemi i slunečno, ale foukal studený vítr. Proto jsme uvítali v lese Lipovce za Psáry, že se tam najednou objevil pan Kub z Chodova (Jižní Město) a dovedl nás do své chaty, kde pro nás paní Řivnáčová (to je ta s tím psem z první etapy) připravila čaj, rum, perníčky, buchty a koláče. Kdysi jsme praktikovali na našich poutí akci VYKLAF (vyžírání klášterů a far), nyní se už zapojují i laici. Pan Kub nám ještě cestou ukázal místní zdravou (svatou) studánku a šli jsme do finiše.

Do Kostelce u Křížků přišlo všech 15 poutníků asi ve čtvrt na tři, v půl třetí začala mše svatá.

Kostel sv.Martina  v Kostelci je velmi starobylý: je to původně rotunda z doby před 1150, která byla později probourána a rozšířena o loď (podobný postup byl i na Levém Hradci, kde ovšem byl pak zbořen i zbytek rotundy). Tyto kostely patří mezi druhou vlnu pokřesťanštění českého venkova: první kostely v 10./11. století stavěli prakticky jen Přemyslovci, další kostely v 11./12. století už stavěli kolem Prahy i menší vladykové a správci. Uvnitř je rotunda zcela pokryta barokní malbou, jen nad gotickém portálem z 15. století je odkryta freska P.Marie ze 14. stol. V presbytáři je původní gotický svatostánek. U ambonu visí malá sympatická kopie Madony svatovítské a na bočním oltáři je obraz sv.Vojtěch procházející Kostelcem. Před rotundou na hřbitově je smírčí kříž ze 17. století.

Po mši bylo pohoštění na čerstvě opravené faře (čaj, kafe, koláče). Protože jsme už nemohli stihnout plánovaný autobus 339 v 15,36, popovezl nás (Libora a Moraváky) František na autobus k Jílovému, odkud jsme dojeli na Budějovickou, pak na Chodov na faru pro věci a opět metrem na Florenc k odjezdu autobusu do Velkého Meziříčí.

"Každý den Pán mi sílu dává, písní mou je můj Pán, on se stal mým spasením, když kráčím  s ním, nemusím se bát."

Bohu díky!