28.09.2000
28. září: Toto je radostná zvěst, která patří všem lidem: Po každém Velkém pátku přijde vzkříšení
úvaha Jiřího Zajíce původně odvysílaná na podzim 2000 na stanici ČRo3 - Vltava
Opět máme několik minut k tomu, abychom se společně pokusili probudit tu vzácnou a přitom tak nezbytnou skutečnost pro život každého z nás - a to naději. Navzdory své důležitosti se totiž chová skutečně tak, jak nás upozorňuje Charles Péguy: jako docela malá holčička, kterou je třeba opatrně, ale důsledně budit každého rána. Nu - a pokud jste mě poslouchali už včera, tak víte, že jsem něco načal, co bych měl dnes a zítra dokončit. V pondělí jsme začali u rozpoznání Karola Wojtyly, že „Nadějí se projevuje základní pochopení smyslu našeho života,“ které jadrně doplnil Tomáš Garrigue Masaryk přirovnáním: „Život není fraškou, není komedií, není tragédií - je dramatem.“První důležitou charakteristiku scénáře tohoto dramatu nám předminule Basil Hume sdělil výrokem „Naděje je důvěra, že jednoho dne nalezneme to, co hledáme.“ A posléze se ukázalo, že to co hledáme, je skutečný domov. Na cestě k němu pak platí - a to byl včerejší výrok Dietricha Bonhoeffera - „Nikdo z těch, kdo věří, není opuštěn ani ztracen, neboť jej drží Boží ruka.“ Přitom ono věří neznamenalo, že člověk vyznává to či ono učení, nýbrž že vůbec něco bere absolutně vážně a poměřuje tím celý svůj život.
Ten dnešní výrok odhaluje další významný rys scénáře dramatu našeho života i života světa. Vyslovil ho autor mně velmi blízký zvláště tím, že se celý život věnoval mládeži. Romano Guardini, jeden z nejvýraznějších prorockých mužů našeho století. Co nám to tedy svěřuje? „Toto je radostná zvěst, která patří všem lidem: Po každém Velkém pátku přijde vzkříšení.“ Přeloženo do běžné řeči to znamená: Žádná porážka - ba ani smrt - nemá poslední slovo. A to se týká všech lidí - nejen nějak privilegovaných.
Tohle zní jistě dobře. Ale já nemám rád laciná řešení. Jedna malinká, ale skutečná naděje je pro mě tisíckrát více, než desítky skvělých a velkých iluzí. Proto se tady musím zastavit. Abychom nepřehlédli, že v onom scénáři života každého z nás, se takový či onaký „Velký pátek“ určitě objeví. Může mít mnoho podob - a zdaleka to nemusí být jen samotná smrt vlastní nebo někoho nám blízkého. Situací, které nás drtí a tak či onak nás přibíjejí k zemi, je přece velmi mnoho - od politického, hospodářského či společenského útlaku, přes všeliké nemoci lidských vztahů až bolesti nad sebou samými. Opakuji - ve scénáři naší cesty domů - nebudou chybět. Vzpomeňte jen na muže, který má právě dneska svátek. Kdybychom četli nepozorně a povrchně životní příběh knížete Václava - o což se ostatně dodnes mnozí pokoušejí - sotva bychom se ubránili závěru, že tenhle sympatický mladý muž měl zkrátka v životě smůlu. Vždyť ten jeho „Velký pátek“ ve Staré Boleslavi, kdy je zavražděn vlastním bratrem, vypadá jako naprostá porážka, navíc způsobená celou sérií nešťastných náhod.
A přece - nenecháme-li se uhranout jen tímhle povrchem - nemůžeme být na pochybách, kdo je tu vítězem. Je silnější skutečnost, než smrt v jakékoli podobě. Láska. Protože jenom jí patří trvalá budoucnost. Právě ona je vstupenkou do našeho pravého domova. Našeho společného domova. To je radostná zvěst naděje, která patří všem lidem.