25.09.2000

25. září: Nadějí se projevuje základní pochopení smyslu našeho života

Vstupujeme do poslední čtvrtiny našich zářijových ranních setkání. Za jejich motto jsem zvolil citát z úvodu básně francouzského spisovatele Charlese Péguyho “Ta jediná je paní - chudoba”, kde říká: “Víra je ta, která drží dobré od věků do věků. Láska je ta, která se dává od věků do věků. Ale má maličká naděje je ta, která vstává každého rána.” Při tomto probouzení naděje jsem si na pomoc vzal knížečku “Myšlenky moudrých o naději”. V prvním týdnu jsem prostřednictvím těchto myšlenek naději vůbec představil, pak ve druhém jsem se snažil ukázat, jakou cenu má osobně pro nás - a v tom třetím, jakou cenu má naše naděje i pro ostatní. Nu a teď mi nezbývá, než abych postupně - lidově řečeno - “dal karty na stůl” - a přiznal se k tomu, proč jsem přesvědčen, že tohle všechno není jen hezké a útěšné řečnění, ale jde o poukaz ke skutečnosti. Čili - odkud mé přesvědčení, že vsadit v životě na naději, bere své nejhlubší zdůvodnění. Přišlo by mi trochu nepoctivé to celou dobu našich setkání nechávat jaksi “mimo hru”. Nicméně - nepůjde také o nic zvlášť překvapivého. Vždyť leccos z toho probleskovalo už v tom, co jsem vám nabízel dosud.

Prvním přiblížením toho, co jsem slíbil, je výrok Karola Wojtyly “Nadějí se projevuje základní pochopení smyslu našeho života.” Autor tohoto výroku je dnes známější jako papež Jan Pavel II., ale to by vás nemělo zbytečně zaměstnávat. Vazbou mezi smyslem života a nadějí se zejména po druhé světové válce zabývalo mnoho lidí - a u nás je dnes asi nejznámějším z nich rakouský psychoterapeut Viktor Emanuel Frankl. V jeho knížkách - zejména “Vůle ke smyslu” a “Lékařská péče o duši” - si to můžete najít jak čtivě a zajímavě, tak odborně fundovaně. Já se tu chci zaměřit na vlastní jádro Wojtylovy myšlenky.

Jde o to, že již delší době je módní tvrdit, že ve skutečnosti vůbec žádný smysl našeho života neexistuje, nebo jenom ten, který my sami svému životu dáme. V obou případech - kdyby tomu tak mělo ve skutečnosti být - by opravdu rozhodujícím vládcem našeho života byla náhoda - a náš život by byl vskutku jen “příběhem vyprávěným bláznem” - jak s oblibou říkávali na začátku svého tažení hlasatelé nesmyslnosti lidského života. Pochopitelně - “příběhu vykládanému bláznem”, je zbytečné se snažit porozumět. Jenomže - a v tom dostává tenhle pesimismus vůči smysluplnosti lidského života rozhodující ránu - touha a snaha porozumět svému životu je velmi silnou lidskou potřebou. Vzpomínáte na děti ve věku čtyř, pěti let, jak dokáží s neuvěřitelnou úporností klást svoje “Proč?” “A proč svítí sluníčko, a proč ten mraveneček umřel, a proč je princezna zakletá, ...” Většinou dříve nebo později dospělí nad touhle dětskou zvídavostí zvítězí. Zvlášť ve škole se to děje výrazně. Bohužel. Ale to neznamená, že je to tak správně. Správně je nevzdat se důvěry, že náš život je příběhem, který má smysl. Masaryk to vyjádřil takto: “Život není fraškou, není komedií, není tragédií - je dramatem.”

A po zbytek týdne se na “scénář tohoto dramatu” budeme spolu dívat trochu podrobněji. Už teď ale mohu prozradit, že darem za dobré pochopení tohoto scénáře je právě naděje.