21.09.2000
21. září: Zítřejší svět bude patřit tomu, kdo mu poskytne největší naději
úvaha Jiřího Zajíce původně odvysílaná na podzim 2000 na stanici ČRo3 - Vltava
Moje dnešní nabídka k malému rannímu zastavení při probouzení naděje, té malé holčičky, kterou je třeba budit každého rána, je přímým pokračováním toho, o čem jsme uvažovali včera. To jsme se skrze upozornění Bernharda Häringa Jen ti, co doufají, dokáží účinně přemáhat zlo dívali na protesty proti institucím, které ztělesňují globalizaci - tedy Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance, které právě zahájily v Praze své jednání. Pochopitelně, to Häringovo upozornění se týká nás všech - a v tom konkrétním sporu obou „stran barikády“. Nejen ti protestující, ale i ti, kteří hájí tyto instituce, přece tvrdí, že právě chtějí účinně přemáhat zlo bídy. Tím dnešním pokračováním budou dva výroky z knížečky „Myšlenky moudrých o naději“. Teď vám ale řeknu jen ten první - ten druhý prozradím až v úplném závěru.
Tedy onen první pochází od Pierra Teilharda de Chardina a zní: „Zítřejší svět bude patřit tomu, kdo mu poskytne největší naději.“ K tomuto rozpoznání přivedlo Teilharda citlivé vnímání situace světa po druhé světové válce. Vzhledem ke svému pohnutému osudu původně jezuitského badatele, který byl nucen žít jako světoběžník, toho o tehdejším světě věděl opravdu dost. Zajímavé je, že v době, kdy umíral - to byl rok 1955 - se zdálo, že na tuto ambici - dát světu největší naději - aspirovalo hned několik návrhů. Koncept komunistického štěstí, společnost blahobytu západních demokracií, osvobozenecké vize zemí třetího světa. V polovině šedesátých let se dokonce zdálo, jako by se skutečně mnohé z těchto nadějí začalo naplňovat. Ozvuky toho dolehly i k nám. Docela konkrétně ke mně dodnes například zaznívají z melodií i textů muzikálů Starci na chmelu nebo Kdyby tisíc klarinetů.
U nás tyto naděje zadupala sovětská okupace v srpnu 1968. Ale netýkalo se to jenom nás. V krátké době se změnil celý svět. Václav Havel to v jedné své stati z roku 1976 popisuje velmi plasticky: „Srpen 1968 nebyla totiž jen obvyklá výměna liberálnějšího režimu za režim konzervativnější, nebylo to jen tradiční utužení po uvolnění - to bylo něco víc: konec jedné éry; rozpad jednoho duchovního a společenského klimatu; hluboký mentální zlom. Vážnost událostí, které tuto proměnu vyvolaly, a hloubka zážitků, jimiž byla provázena, jako by zásadně proměnila celou perspektivu světa: tehdy neskončilo jen karnevalové opojení roku 1968, ale zhroutil se celý dosavadní svět - a ze sutin zborceného světa už zlověstně vyrůstal svět bytostně jiný, nemilosrdný, pochmurně vážný, asiatsky tvrdý.“
Pro život v tomhle tvrdém světě je potřeba mimořádné naděje - nemá-li to být jen takové živoření a přežívání. Pokud byste si dali práci a prošli novoroční projevy Václava Havla od roku 1990, tak byste zjistili, že nejčastějším tématem je v nich právě naděje. Dnešní svět ve svém celku - poté, co se vize šedesátých let ukázaly jako iluze - svou reálnou naději teprve hledá. Proto má pravdu Teilhard. Proto je třeba se ptát těch, co protestují - i těch, co se hájí, jakou naději chtějí přinést tomuto světu. Ano - jako naději chceme my přinést tomuto světu. Nikdo z nás není „mimo hru“. Herman Hesse - jehož knížky patří dnes k těm oblíbeným - na nás volá: „Doufejte! Milujte! - A země bude opět vaše!“ Samozřejmě: mnohem snadněji se to řekne, než naplní. Ale to neznamená, že to není pravda. Právě naopak.